Jak jsme Kocourovi natrhli žaludek a malé zamyšlení nad rozlitým mlíkem 

Projížděli jsme poměrně vyprahlou a rovnou krajinou na sever od Kopliku, namířeno jsme měli k horám, které se z té roviny zvedají docela náhle a naráz. Silnice byla pořád asfaltová, mosty sjízdné, i když poněkud nízké – v rýhách vytvarovaných vodou při tání sněhu jsou těsně nad už neexistující hladinou a za velké vody fungují spíš jako vyasfaltované brody.

Hory jsou hrozně nenápadné, ani jsme si nevšimli, a jsou tu. Projeli jsme vesnicemi Dedaj aDucaj, neplánovaně jsme navštívili pravděpodobně Reç, i když podle mapy tam tahle silnice nevede, ve skutečnosti tam ale vede, a nebo to byla úplně jiná vesnice, která na mapě není vůbec. Silnice je stále asfaltová. Je vedro, nebe bez mráčku, krajina kolem připomíná polopoušť. A pak jsou kolem najednou hory. Vpředu, vedle a dokonce i vzadu, to jak se silnice točí.

Albánci se činí. Je vidět, že na silnici se pracuje. Zalátané díry, nový asfalt, ještě nezarostlé krajnice. A pak asfalt končí. A za ním… ne šotolina, ale šutry. Rychlost se zpomaluje na dvacet, deset, místy pět. Pak zase na třicet a my nadšeně hlásíme do vysílačky, že teď jedeme na trojku! Naše zvířata se taky činí a přestože se šinou kupředu spíš krokem, se zapnutýma větrákama si udržují svých 80 stupňů a nezlobí.

Další vesnice jménem Bogë už působí dojmem vesnice z balkánských hor. U silnice se vyhřívají prasata, na „návsi“ teče z trubky voda, to je asi místo, kde se místní potkávají, my nepotkáváme ale nikoho. Nejspíš je i na místní poměry moc horko. Podle stylu hřbitova usuzujeme, že tohle je křesťanská vesnice.

Za vesnicí Bogë silnice začíná být na hranici toho, o čem si myslíme, že se dá jet. Řidiči mají asi jiný názor, takže pokračujeme, jenom občas jdou posádky pěšky, odhazují z cesty největší šutry a modlí se či nadávají. Řidiči jenom nadávají. Občas se ozve zpod auta hodně zajímavý zvuk.

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

„To je v pohodě, to byl práh.“

„Jo, on je na to zvyklej, on už je zespodu tak zprohýbanej…“

„V pohodě, zase práh.“

„Hm… Tak tohle práh nebyl.“

„A tohle?“

„No, tak to taky ne…“

“Hele, radši se podívej, jestli z nás něco neteče.“

„Maličko…“

„… (nezapsatelné slovo)!“

„Dobrý, to je ještě dobrý.“

„…(další nezapsatelné slovo). Zase!“

„Co teď?“

„Tečem… o něco víc.“

„Tady se nedá zastavit, musíme jet dál.“

„Hele, zůstává za náma fakt docela tlustá čára.“

„Tamhle v té zatáčce!“

„Rychle! Flašku. Nůž. Vytáhni kanystr. A zavolej Bleskovi, ať vyhodí lidi a dojede rychle sem. Teda, rychle ale opatrně. Kruci, opatrně ale hlavně rychle…“

…

Díra to byla pěkná, žádnej čurůček, posledních několik stovek metrů za námi už zůstávala poměrně široká benzínová stopa. Zachránili jsme asi tak osm litrů benzínu, možná o něco víc. Zbytek vytekl a vypařil se. To jsme se teda vytáhli první den. Určitě nejsme první ani poslední, komu se tady stalo něco takového. Řekla bych, že toho benzínu tady už muselo vytéct pěkných pár litrů. Možná kdyby tady byla pořádná silnice, nevylívalo by se tu tolik svinstva. Na druhou stranu, kdyby tady byla lepší silnice, bylo by tady taky mnohem víc aut, protože by se sem už odvážil kdekdo, ne jen místní, my a nám podobní. A co je horší? Ten vylitej benzín aspoň není vidět. Takže tohle je vlastně takový menší zlo… Je to alibismus?