Jak jsem rozesmál Veddy

Wanniyala, aetto („lidé z pralesa“), jsou spíše známí jako Veddové „lovci“. Od Kandy žijí necelých sto kilometrů v oblasti Národního parku Maduru Oya. Veddské vesničky Kotabakiny (Králova vesnice) a Dambana, patří k nejznámějším. Turisté tady jezdí velice málo a od nás téměř žádní. Sehnat proto nějaké informace, kdo už u Veddů byl, bylo dosti složité.

Krátce po osmé vyjíždíme

S řidičem jsem si chtěl domluvit směr cesty, jenže on mi vysvětloval, že lepší cesta je z druhé strany, protože byť není po hlavní třídě, bude rychlejší.

Projíždím nádhernou krajinou plné zelně, nádherných kopců, vodopádů a pohledných vesniček. O cestě se to však říci nedá. Popisovat, že jedeme prašnou, hrbolatou cestou, by byla pochvala. Opravdu. Za čtyři hodiny se nám podařilo ujet osmdesát pět kilometrů. Ano, přesně tolik a obrázek si udělejte sami.

V horách, kde jsou vodní elektrárny, či jiná strategická místa, je plno vojáků. Kontrola na kontrole, protože i tady by mohli zaútočit tamilští „tygři“. Nás kontrolují jen dvakrát jsme a když viděli „bílé tváře“, jelo se hned dále. Na kopcích jsou pole s „čajem“. U cesty zase rýžová políčka, jedno vedle druhého.

Cesta je samá serpentina a i tady vysoko v horách žijí lidé. Jezdí tu povozy, které si pamatuji jako malý kluk. Každý je tažen chudou kravkou. Už, už si myslíme, že ta příšerná cesta končí, ale není tomu tak. Blíží se poledne, řidič, který jezdí zásadně na boso, zastavuje a ptá se na cestu. Hm „kufrujem“. Bára, ale po přeložení oznamuje, že jsme u cíle. A opravdu, zastavujeme u malého obchůdku a do auta přibíráme mladého hošíka, který se umí s Veddy domluvit..

Asi po třech kilometrech jízdy pralesem zastavujeme a dále jdeme pěšky. Po chvíli vidíme v houšti z hlíny uplácanou chatrč, která má  střechu ze suchého palmového listí.

Přichází první Vedd. Je to udělaný a zarostlý chlap. Na sobě téměř nic nemá, ale má sekeru a luk. Něco promluví s mladíkem, který nám stručně oznamuje.

Domluveno, můžeme dále

Nejstarší Vedd se s každým pozdraví podáním obou rukou a pozdravem „Hode – May“. Prohlížíme si chatrč, kde přebývají a dozvídáme se, že dál v Národním parku, jsou další osady. Tam přespávají Veddi na stromech. Důvody jsou dva. Často zde bývají lijáky, které z místa, kde žijí, udělají veliký rybník a v noci se tu často přežene stádo divokých slonů, kteří za sebou zanechají jen spoušť.

Ani jsem se nestačili rozhlédnout a rázem je kolem nás plno domorodých Veddů. Jsou tu mladí klučinové i starší chlapíci. Mají luky a sekery. Oblečení prakticky nejsou, jsou polonazí, zarostlí, mají dlouhé rozcuchané vlasy. Kolem pasu je zdobí listí, které jim vytváří  jakousi sukni. Jiní mají na sobě jen kousek hadru. Všichni žvýkají betel. Jejich zuby a rty jsou tím hodně poznamenané. Neodmítnou ani kokosovou pálenku. Živí se lovem, plody džungle a cukr nahrazují medem od včel zvané dambara, který nám dali okusit a byl vynikající.

Je to divná rasa lidí. Astrologové se domnívají, že patří k prvním obyvatelům ostrova. Srílančané jim říkají Vannijala –  aetto – lesní lidé. Jejich jedinou zábavou jsou tance, které nám po ukázce zapálení ohně křesadlem předvádí.

Obřadní tanec „kri koraha“ se tančí před lovem, aby byl úspěšný, dalším převádí narození potomka, když narozeného nahrazuje sekera a končí tancem za mrtvé. Velikým požitkem je ukázka lovu a střílení z luku. Jako terč bych stát nechtěl.

Ještě před pár lety neuměli číst ani psát. Dnes se o ně vláda začala starat a postavila jim novou školu, kde se učí nejdůležitější základy, ale i přesto jedna třetina z celkového počtu tisíc pět set pokračuje ve svém tradičním životě, jak byli a od narození zvyklí. Na památku si kupujeme jejich nádherné výrobky.

Traduje se, že Veddové se neumějí smát, ale když jsem náčelníka obdaroval malým dětským diktafonem, na který jsem namluvil Vedda, Vedda a pak jim to pustil, na jejich tvářích se úsměv přece jen objevil. Hodinový pobyt v osadě končí, tady žijí lidé tmavé pleti, malého vzrůstu a rozpláclým nosem. Při odchodu vidíme v dálce jejich ženy, které se schovaly v pralese.

Projíždíme ještě kousek touto divokou krajinou, kde je skleníkové vedro. Vidíme i novou školu. Jsou už skoro dvě hodiny odpoledne a my se plížíme „třicítkou“ do Haputale, jednoho z nejkrásnějších položených měst na Srí Lance.

Dívenka, za kterou jsem jel do Indického Oceánu

Už jen tři dny a jedeme, z ostrova koření, čaje milých lidí a nádherné přírody, domů. Dívenku, kterou jsem „našel“ doma v září na internetových stránkách, stále nemůžu najít. Odpoledne si bereme dva tuk-tuky a vyrážíme směrem Kalutara. Jedeme mimo hlavní silnici a moc krásný pohled to není. Všude, kde se podívám, jsou rozbořené domy, hřbitovy a samí chudí lidé. Často zastavujeme a dětem dáváme bonbony, tužky, za které jsou nám neskutečně vděčni.

Fotíme tu hroznou spoušť, která tady i po čtyřech letech zůstala. Stařičký děda mi ukazuje stále neopravené a nezasklené okna své „barabizny“, která mu zůstala a považuje si jí za svůj klenot. Tahá nás do nedaleké zahrady a ukazuje hrobečky, kde pohřbil manželku s dceru i vnoučaty. Bylo jich pět.

Jedeme dál a stále stejný pohled. Zbořené domky, škola, pomníky. Je to opravdu pro silné nátury. Řidič naší „rikše“ nám chce ukázat, jak nyní po té hrozné katastrofě v prosinci 2004 bydlí. Později, později, určitě. Říkám mu a chci, ať jede dál. Kde zastavíme, ukazuji fotku dívenky. Zbytečně, nikdo jí nezná. Řidič stále opakuje, abychom jeli k němu domů. Jeho gestikulace je nám naprosto srozumitelná a jasná. Osádka druhého tuk – tuku toho má dost a vrací se na hotel.

V té „montgomerákové“ potvoře už zůstávám pouze s kolegou a prohlašuji, že nikam nejdu a budu jí hledat dál, dokud je světlo. Zaplatím ti více, co budeš chtít, vysvětluji řidiči. Konečně míříme do rybářské vesničky. V místní hospodě si dáváme pivo a pár popíjejícím chlapům ukazuji fotku. Ne, neznáme jí, neznáme, kroutí hlavami. Vzdávám boj a jedeme se podívat k našemu šoférovi.

Zastavujeme přímo u dveří rozestavěného domečku. Vychází jeho žena a tři děti. Prohodí mezi sebou pár slov a zvou nás dál. Něco v jako „hlavní místnosti“ jsou dvě plastové židle a stůl. V další spí čtvrté dítě, jen tak na zemi a dece nepřikryté. Radostně mi ukazují na ventilátor, kterým si zpříjemňují zdejší vedro. To, kde vaří a koupou se, je k pláči.

Vytahujeme poslední drobnosti, tužky, žvýkačky, jedno mýdlo a pár bonbonů, za které jsme zváni na zítřejší oběd. Ano, takoví oni jsou. Nic nemají, ale raději sami nebudou jíst, jen aby vás pohostili. Děkujeme a doslova prcháme, ať jsme pryč.

Všechno co teď popisuji není dokument, který právě běží v televizi. To je na živo – LIVE. Samozřejmě to nemusíte prožít ani vidět na vlastní oči. Můžete zůstat v hotelovém areálu užívat si teplý oceán, dávat si drinky koupat se v bazénu a pojídat výborné jídlo. Jenže tsunami tady zanechala ve všech lidech obrovské trauma.

Po příjezdu na hotel jsme oba pochopili, že vyprávět to, co jsme před pár minutami zažili, nemůžeme, a navíc nám do řeči nebylo. Jdu spát. Zbývají mi dva dny. Já ale pevně věřím, že popiska pod fotografií, jejíhož autora si nepamatuji, nelže. Určitě byla pořízena po tsunami a ona žije, stále si opakuji. Žije a já jí najdu.

Druhý den dopoledne na mě volají prodejci z pláže. Foto, foto, foto a stále to opakovali. Pochopil jsem, že jde o fotku dívenky. Doslova úprkem běžím na pokoj, abych jim jí co nejdříve mohl znova ukázat. Po debatě v češtině a sinhálštině mi bylo jasné, že mám být na recepci ve tři hodiny, kde bude čekat urostlý mladík s tuk – tukem, který ví, kde holčička bydlí. A nastal problém. Prosil jsem někoho, kdo je ochotný se mnou jet. Jediný „dobrovolník“ byl Karel.

Do batohu jsme naházeli pár drobností, které nám zůstaly. Řidič byl přesný. Z jeho řeči a posunků jsme pochopili, že nás opravdu zaveze k dívence. Stále opakoval teta, teta, teta. Domluvili jsme cenu – jinak to tady nejde, protože pak zaplatíte „majlant“- a vyrazili jsme.

Dojeli jsme do nedaleké osady, kde od psů, prasat a chudých kraviček pobíhalo kde co. Ihned se seběhl houf dětí, které se usmívají, nic nechtějí, jen se chtějí fotit a když jim ukážete, jak fotka vypadá, tak jsou v „sedmém“ nebi.

Přichází mladá žena. Dívá se na fotku. Ano, ano znám jí. Vím, kde bydlí. Pochopil jsem z jejího jednání. Dobrá, tak jedeme. Vracíme se k hlavní silnici, po které jsme jeli sotva půl kilometru a pak odbočili do vnitrozemí. Cesta samá díra, jeden dům rozbořený napůl, druhý celý. Pohled na místní hřbitov, kde na pomnících seděli lidé, byl smutný a v hrozném stavu.

Asi po dvou kilometrech zastavujeme na konci vesnice. Jenže na tom konci se najednou objevují nové malinké žluté baráčky. „Teta“ vystupuje z rikši a volá Tačilo, Tačilo. Z domu vychází nejdříve žena, za ní klučina a pak chudý chlapík. Nechápou, co se děje a mě v tom odpoledním vedru mrazí. Ve dveřích se objevuje štíhlounká, krásná dívenka, která jde k nám. Přesto, že stojím jako mrtvola, derou se mi slzy do očí. Je to ona? Je to ona? Podává mi ruku na přivítanou, usmívá se jako bychom se už viděli.

Stále tomu nevěřím a vytahuji její fotku. Jak vidím její nádherný úsměv, který se rozzářil na její tváři, když jí uviděla, je vše jasné. Ano, je to ona. Řekl jsem radostně nahlas. Neuvěřitelné setkání jsem dokázal. Naplnil jsem si můj životní sen daleko od domova, celých osm tisíc kilometrů.

Drží mě za ruku a ukazuje mi, kde bydlí. Seznamuji se s maminkou, třináctiletým bratrem a otcem i dědou. Už jsme tady půl hodiny. Stále si jí fotím a nechce se mi věřit, že to není sen.

Tačilka mi dává svoji nejmilejší fotografií. Je to děsný nápor, který se dá jen stěží vydržet. Přichází návrh z její strany. Dopoledne se sejdeme v deset na hotelu. Souhlasíme. Loučíme se a usedáme do rikši. Smutné, ale přesto krásné první setkání končí.