Jak jsem potkal mnichy, neviděl dalajlámu a oženil  se

Thiksay a mini monks

Malá vesnička Thiksay leží asi 20 km od Lehu a dá se tam dostat celkem pohodlně autobusem, pokud ovšem na zpáteční cestě nechytnete poslední bus jako my. Ten je narvanej k prasknutí, tak někteří z nás vlajou ze dveří jako budhistický modlitební vlajky a celý osazenstvo minibusu z toho má děsnou srandu.

Nejzajímavější na Thiksay je samozřejmě klášter. Po tom co se z posledních sil vydrápeme na kopec ke klášteru jsme trochu v rozpacích, protože nikde nikdo a vypadá to, že jsme museli nabrat špatnej směr. Po chvilce bloudění se na nás ale vyvalí horda malejch postaviček v červenejch hábitech, s holejma hlavama a propuká seznamování, focení a takový ty obvyklý záležitosti při setkání domorodec vs. západní turista.

Následuje prohlídka kláštera, kterej se pyšní nádhernou obrovskou sochou Budhy přes 3 podlaží. Po rozloučení s hemžícíma se mini monks no. 1-200, jak jsme nazvali malý budhistický studenty, pospícháme na zmiňovanou veselou zpáteční cestu do Lehu.

Když se v Ladakhu narodí syn

Dostane se nám v Lehu ještě další zajímavý příležitosti nahlídnout do života zdejších lidí, a to když naší mezinárodní partičku pozve dcera paní domácí na oslavu narození syna v jedny místní rodině.

Podobná událost se samozřejmě slaví dlouho a na etapy. My jsme se zúčastnili druhý části, která se koná po 25 dnech života prcka (první oslava je tuším po týdnu). Když kolem druhý odpoledne dorazíme na místo, je už zábava v plným proudu, všude hafo lidí v tradičních oblecích a všichni nás srdečně zdravěj, pořád se smějou a neustále nám cpou nějaký jídlo a pití (až na čaj z mléka, nikoliv čaj s mlékem, je to docela dobrý). Hrdej otec všechno fotí a natáčí a samozřejmě nám nezapomene postupně představit všechny svoje děti. Matka taky září štěstím a všude vykládá jakej je pro ni její muž hrdina. Jaký by to bylo fajn, kdyby tohle uměly i český holky… Před odchodem ještě darujeme klukovi každej 50 rupek a asi po hodině a půl se rozloučíme.

Manali – ráj kuřáků

Manali je kromě milýho městečka uprostřed zelenýho údolí známý taky jako ráj kuřáků všeho možnýho. V tom nás utvrdí hned první večer Fernando z Kolumbie, když se zapomene při debatě se skupinou guru v místních lázních a pak 3 hodiny úžasně vysmátej hledá cestu zpátky do našeho guesthousu. Nemluvě o tom, že se vymlouvá na zkouřenýho rikšu.

Z mnoha místních hospůdek jsou cejtit dobroty jako marihuana, hašiš apod. V Manali je prostě dobře. Zvlášť naprosto zhulenej pingl z jedny občerstvovny nad městem nás odrovnal, když se asi 2 hodiny snažil uhádnout, kde leží Česká republika, Švýcarsko, Španělsko a Kolumbie, přičemž se neustále řehtal a zapomínal nosit ostatním hostům objednávky. My ani nevyužíváme místní nabídku, protože španělský holky mají pořád zásobu veselých produktů Kashmíru ze Srínagaru.

Odpoledne s mnichem

Návštěva místní tibetský vesničky a kláštera je pro nás náplní jednoho ze 3 dnů strávených v Manali a nakonec se to ukáže jako výborný rozhodnutí. Po celkem dlouhý debatě s mnichama v klášteře se k nám jeden z nich přidává, aby nám ukázal ještě jeden miniklášter s dokonalým výhledem po okolí. A tak celý odpoledne trávíme s tímhle mladým mnichem a je to děsná pohoda. Snad až na příběh jak před 3 měsícema utíkal z Tibetu, šel 20 dní pešky do Nepálu a pár dní předtím zastřelily čínský hlídky na stejný cestě 3 podobný uprchlíky. Vůbec činaní dělaj v Tibetu paseku. Zabili přes milión lidí, zničili přes 6000 klášterů a z Tibeťanu udělali v jejich vlastní zemi minoritu. Nechápu to, já si třeba momo docela oblíbil, zvlášť se sýrem.

Nakonec skončíme opět v hospodě, kde probereme u piva všechno možný i nemožný a dojde i na výměnu mailů mezi náma a tím sympaťákem v červeným hábitu. Mnich tvrdí, při tom když píše naše jména v tibetštině, že na tohle odpoledne dlouho nezapomene a já i všichni ostatní jsme stejnýho názoru. Kolikrát se člověku podaří strávit odpoledne a večer s fajn lidma z Kolumbie, Švýcarska, Anglie, Španělska, budhistickým mnichem z Tibetu a navíc uprostřed lesů a hor v Indii!? V Manali je prostě dobře.

Bouračka, happy new year, jak jsem promarodil Dalajlámu a nakonec se oženil

Další zastávkou indickýho putování je sídlo Dalajlámy a tibetský exilový vlády…Dharamsala. Už cesta z Manali napovídá, že mě čeká několik náročnejch dnů. Kolem 3. ráno odjíždí nás Deluxe autobus opravovanej most hned vedle po náhradním, když motor zařve, dostaneme na mokrým blátě smyk a už si to šineme bokem přímo do nový zdi, kterou autobus dokonale zničí. Podle očekávání následuje Indie. Řidič se snaží asi 5x po sobě znovu vyjet zablácenej kopeček a až po šestém pokusu mu dojde (stejně jako všem cestujícím hned na začátku), že takhle to asi nepůjde. Hloupost jednoho řidiče se dá ještě pochopit, ale když za 20 minut udělá to samy řidič dalšího autobusu a za půl hodiny po něm zapadne a marně se 10x snaží pokořit ten samej kopeček další autobus, zůstává nám všem rozum stát a jen nevěřícně kroutíme hlavama.

Po hodině teda stojej na 50 metrech 3 indický autobusy zapadlý v blátě a jejich 3 řidiči + 3 závozníci se usilovně snažej vymyslet co s tím. Po dalších 20 minutách to konečně rozlousknou a usnesou se, že nejrozumnější bude vycouvat zpátky a jet jinou cestou. Za cca hodinu a půl teda opět šťastně nabíráme směr Dharamsala.

Záhy po příjezdu do Dharamsaly se dozvíme výbornou zprávu, a to že zejtra se slaví Silvestr. kolem 4. odpoledne propuká v celým městě děsivá pijatyka. Hospody jsou narvaný místníma i cizincema a všichni se nalejvaj o 106. Starý i mladý. Na náměstí v McLeod Ganj bouchá jedna petarda za druhou a všude křepčí spousta lidí jako o život do rytmu live rockovýho koncertu. Prostě novoroční večírek jak se sluší a patří.

V pondělí nás čeká další významná událost a to setkání s Dalajlámou, kterej má promluvit k davům na místním stadionu. Naše veselá společnost si ze mě dělá srandu, že se H.H. vrátil z ČR, kde údajně pobýval, jen kvůli drinku s Paličkou. Ze setkání s Dalajlámou nakonec nebylo nic, protože ráno mě přepadne nedoléčená rýmička z hor Ladakhu, která se vrátí v plný síle znásobená horečkou a brutálním průjmem. Nakonec ale litujou všichni, protože můj teleobjektiv by se hodil. Uprchlíků z Tibetu je až příliš a Dalajláma vypadá na fotkách z kompaktu jako malá oranžová skvrna s dvouma černejma tečkama kdesi v dálce.

Dharamsala a zvlášť McLeod Ganj je příjemný místo a ve finále tu naše mezinárodní partička stráví pohodovejch 8 dní. Postupně se všichni loučí a nakonec zůstanu jen já, Angličanka Kate a Španělka Maka, se kterejma máme společnou cestu zpátky do Delhi. Smutek z loučení zapíjíme předposlední večer v naší oblíbený hospodě 8 p.m. whisky a po dvou hodinách v občerstvovně, 3 velkejch panácích whisky s kolou a mojí hlášce, že jsem lev ze srdce Evropy a mám 2 ocasy a korunu, se holky neudržej a já se musím s oběma najednou oženit. Z Dharamsaly si teda odvážím 2 manželky, ačkoliv jsem původně chtěl vidět Dalajlámu a vstoupit na 10 dní do kláštera…

Dál je v plánu Delhi a vízum do Bangladéše, Agra, Khajuraho a Váranasí…

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Doprava

Dvoudenní autobus Leh-Manali s přespáním v Keylongu (není v ceně)…525 Rs

Noční autobus Manali-Dharamsala…350 Rs

Noční autobus Dharamsala-Delhi…400 Rs

Střecha nad hlavou

Nocleh v Manali…100 Rs/pokoj/noc

Nocleh v Dharamsale (McLeod Ganj)…150 Rs/pokoj/noc

Žvanec apod.

Prostě jako jinde.

Oběd kolem 40-100 Rs

Snídaně ca 30Rs přímo v guesthousu

Panák (60 ml) vodky, rumu apod. 30-50 Rs

Pivko cca 70-100 Rs (650 ml)

Cola 15 Rs

Voda (1 l) 15 Rs

Internet

Manali…50 Rs/hodina

Dharamsala…20-30 Rs/hodina

1 USD cca 45 Rs