Ve většině lidí evokuje termín „zoologické expedice“ představu náročných pobytů v neprozkoumané divočině, kdy účastníci expedice popisují nové dosud nepoznané druhy živočichů, využívají nejnovější techniku a často jim jde o život. I já jsem svého času takovou romantickou představu měl…
Tuto iluzi nám, jako ostatně i mnohé jiné, vnucují televizní štáby, kterým jde zejména o to, aby natáčený dokument či film byl co nejnapínavější (a divácky i komerčně nejúspěšnější). Používejme proto pro „naše“ účely raději termín „výpravy za zvířaty“, více to bude odpovídat realitě. Jak už to tak bývá, skutečnost je totiž zcela jiná, než jakou nám ji podsouvají média! O tom je ale potřeba se přesvědčit na vlastní kůži, nebo to alespoň zkusit!
Nemusíte jezdit daleko
Ano, jedním z důležitých výchovných momentů skautingu je to, že vytváří zejména pro dospívající mládež možnost realizovat své představy a sny. Bývá to spojeno s nedocenitelným osobním poznáním okolní reality a především sama sebe. V kolektivu a pod vedením zkušeného vůdce se do divočiny proniká mnohem snáz než sólo.
A co je hlavní: ona „divočina“ vůbec nemusí ležet v dalekých krajích. Pro účely dobrodružných výprav za zvířaty docela „postačuje“ naše středoevropská příroda. Těm pokročilým nebo náročnějším lze doporučit poněkud vzdálenější, ale o to opravdovější, divočinu karpatskou – na Slovensku, Podkarpatské Rusi nebo v Rumunsku.
Hlubokou pravdou, o které jsem se v souvislosti s výpravami do neznáma i „cestami za zvířaty“ mnohokrát přesvědčil, je krátké slovní spojení, které jako nejdůležitější poznatek z dnešní přednášky prozradím hned na začátku: není důležité kam, ale jak a s kým!
Jak to vše začalo
Dovolím si na začátek trochu osobních poznámek. Vyplyne z nich totiž, kudy bylo potřeba projít, než se našinec dostal „ke zvířatům“.
Vzpomínám na klukovská léta, kdy hrdinové Foglarových knih formovali chlapecký charakter a kdy jsem doslova prožíval dobrodružství Yana ze Setonových Dvou divochů. U těchto dvou autorů (Jaroslava Foglara a Ernsta Thompsona Setona) jsem zůstal po celé dospívání. Mohou mimo jiné možná za to, že jsem nikdy neinklinoval k technickým disciplínám, nýbrž k oborům přírodě bližším.
Za „odbornější“ přístup k poznávání naší přírody vděčím vedoucímu ornitologického kroužku ODPM Dr. Obhlídalovi a později i Dr. Sklenářovi z pardubického muzea. Ti se postarali o to, aby klukovský zájem o zvířata neuhasl a směřovali zapálené nadšení správným směrem. Bylo to štěstí. Je důležité potkat správného učitele, vedoucího, vůdce oddílu či jinou autoritu, kterou je možné následovat, napodobovat, poslouchat její dobře míněné rady a později třeba i polemizovat. Chybí-li, lze bloudit a zabloudit…
Následovaly cesty po českých zemích. Mnoho víkendových i prázdninových toulek s partou stejně starých a stejně smýšlejících kamarádů z gymnázia. Zatímco jiní chodili tancovat a za zábavou, my trávili čas v přírodě. Nebyly to cesty za zvířaty, ale zvířata se na nich samozřejmě objevovala.
První pravá divočina
V tu dobu se objevila další velká autorita, směřující kroky „tím správným směrem“. Miloslav Nevrlý a jeho knížka životních her nazvaná „Karpatské hry“. Nešlo jezdit v následujících letech jinam než do rumunských Karpat. To bylo možná první intenzivní poznání té pravé divočiny. První pozorování medvědů, sokolů, skalních orlů, datlíků tříprstých, vlků – tedy vysněných zvířat, která u nás nežila nebo byla na pokraji vyhubení.
A ještě něco jsme v těch letech objevili: pocit úplné svobody na cestách a z ní pramenícího štěstí a naplnění. Myslím, že v těch letech (bylo mi kolem dvaceti) se definitivně rozhodlo o tom, že se na svět nebudu dívat prostřednictvím televizní obrazovky, ale nezprostředkovaně, tedy svýma očima.
Ještě později přišel skauting. Po revoluci v listopadu 1989 jsme v malém městečku Luže na Chrudimsku založili skautské středisko. Začal jsem vést oddíl a vedl ho až do našeho přestěhování do Pardubic v roce 1996. Byly to štědré roky… Protože jsem v dětství neměl možnost skautovat (v roce 1970, kdy jsem nastoupil do školy, už byl pouze pionýr), hltal jsem v tu nadšenou dobu všechny základní příručky, skládal zkoušky, doplňoval kvalifikaci a věnoval veškerý čas skautskému oddílu. Letní tábory v jižních Čechách u rybníka Rožmberk, na Skutečsku v Toulovcových Maštalích a v Železných horách u Nasavrk patří k nezapomenutelným okamžikům
Současné cesty do tropů
Od té doby mě cesty zavedly do 45 zemí světa. Spočítal jsem, že časově to představuje 4,5 roku v zahraničí. Před osmi lety jsem „objevil“ tropy a jejich hýřivou pestrost přírody. Naplno jsem si uvědomil tu nespravedlnost: my v Evropě máme jen méně než setinu živočišných i rostlinných druhů, které je možné zastihnout v tropech. To byla velká výzva – zoologové u nás vědí o našich zvířatech téměř vše, ale o těch tropických se ví jen velmi málo, dokonce o existenci mnoha druhů ještě ani nemáme zdání.
Bylo to, jako bych znal celý život jen vodovatou zmrzlinu bez chuti a najednou ochutnal smetanový krém s ananasem! Na ploše 1 km2 šumavského pralesa bylo napočítáno přesně 11 druhů stromů. Na stejné ploše tropického pralesa na Borneu vědci sečetli 1620 druhů stromů (a to nepočítali liány!). Tato čísla nepotřebují komentář…
K čemu jsou cesty za zvířaty dobré?
To je zásadní otázka: proč? Proč utrácet peníze za letenky, proč si dobrovolně ničit tělo v nezdravém tropickém klimatu, tahat se s kilogramy těžkou fotografickou výbavou na hřbetě, k čemu je prodírání trnitou džunglí nebo hodiny sezení ve strnulé poloze při čekání na snímek vzácného zvířete? Abych pravdu řekl, o tom jsem nikdy nepřemýšlel a tak odpovědět neumím. Kdosi přirovnal to zvláštní „puzení na cestu“ k narkománii, k jistému druhu závislosti, ze které se nelze vymanit. Bezmyšlenkovitá snaha o cosi, co by mnoho lidí považovalo za pošetilost.
Ale samozřejmě, že lze nalézt pragmatický smysl toho všeho. Jsou jím časopisecké články, které z každé cesty píšu, přednášky pro veřejnost s promítáním diapozitivů a pouštěním autentických zvukových nahrávek, výstavy fotografií a dovezených předmětů i konec konců webové stránky, k jejichž výrobě jsem se po letech přesvědčování odhodlal. Na webu je totiž možné vystavit vše důležité, a to dokonce v aktuální podobě. Stačí potom napsat lapidárně: podrobnější informace naleznete na www.stopy.cz. A je to!
Fotografování zvířat
Aby našinec přivezl z cest něco hmatatelného, je dobré fotografovat. Fotky jsou nejen dokumentem a vzpomínkou, ale v jistém smyslu i posedlostí. Každý fotografuje jinak a jiné věci, já zkouším plýtvat filmem na zvířata. Proč?
Podívat se divokému volně žijícímu zvířeti zblízka do očí je velmi nesnadné. Zachytit tento pohled „tváří v tvář“ na fotografický materiál je obtížné dvojnásob. Stejně jako i jiná odvětví fotografie lze se to však naučit. Důležité je mít štěstí, čas, být v pravou chvíli na správném místě se správnou výbavou a dostatkem fotografického materiálu. Ze všeho nejdůležitější, přesto obvykle podceňované, je ale dle mého mít potřebné informace o fotografovaném zvířeti – vědět jaké zvyky dodržuje, zda je nebezpečné a na jakou vzdálenost se k němu mohu přiblížit, kam chodí pít, kdy a kde odpočívá, zda brání svá mláďata, jaká je jeho povaha a kde vůbec žije.
Portréty zvířat představené na dnešním promítání vznikaly v průběhu uplynulých šesti let. Fotografované byly v nejrůznějších koutech přírody světa i České republiky a bylo za nimi potřeba cestovat. Jedná se tedy o zvířata divoká, žijící v často obtížně přístupné divočině deštného pralesa, afrických savan nebo asijských velehor.
Motivem k fotografování zvířat není v mém případě ani tak snímek sám. Ani pocit z lovu beze zbraně. Stisknutí spouště fotoaparátu je spíše logickým vyústěním příjemných a vzrušujících pocitů ze setkání s divokým tvorem a snaha tento okamžik zvěčnit. Stále ve mě vítězí zoolog a milovník zvířat nad fotografem.
Návod „jak fotografovat zvířata tváří v tvář“ nelze univerzálně formulovat. Každý si musí tu svou cestu nalézt sám. Že je to cesta dlouhá, na které je potřeba velká dávka trpělivosti, je ovšem jisté.
Blízká divočina
Již jsem to nastínil v úvodu, ale jsem hluboce přesvědčen o tom, že výpravu za zvířaty lze smysluplně podniknout i u nás. Možná si tím trochu protiřečím – před chvílí jsem pěl chválu na tropy, ale jeďte se skautským oddílem na Sumatru…
Tropy mají význam a jsou lákadlem pro ty, kteří již poznali naši přírodu. Domnívám se, že je to až vysoká škola přírodních věd, zatímco základní školou jsou zvířata, rostliny a vztahy mezi nimi i jejich prostředím tady u nás, ve středu Evropy. Zůstanu-li u stejného přirovnání, tak do tropů má smysl jet až po maturitě, jinak nebudu tomu, co uvidím, rozumět!
Spousta nápadů, co pozorovat
Z toho vyplývá, že skautští vedoucí nemusí házet flintu do žita – zůstaneme doma. Dobře připravená výprava k objevenému hnízdu strakapouda v dutině stromu, při které budou výzkumníci z úkrytu pozorovat častost krmení mláďat, pokusí se nahrát žadonění mláďat o potravu, vyfotografují rodičovský pár s potravou v zobáku, proměří vletový otvor hnízdní dutiny a jeho výšku nad zemí, má jistě v dětských očích velké kouzlo nepoznaného. Porovnají-li si zjištěné vědomosti s údaji z literatury, získají opravdový punc odborného výzkumníka. Že nevíte, kde strakapoudi hnízdí? Běžte koncem května do kteréhokoliv listnatého lesa a křičící mláďata se vám sama ozvou! Jejich hlasité žadonění o potravu nelze přeslechnout…
Podobných nápadů lze vymyslet celou řadu. Pozorování hnízdícího páru čápů na komíně, sčítání a určování kachen zimujících na nezamrzlé řece, jarní soutěž o první zpozorovanou vlaštovku navrátivší se z teplých krajů, počítání zimujících netopýrů spících ve sklepení starých domů, zjišťování únikové vzdálenosti srnců na poli, hledání vydřích stop a trusu (vonícího po rybách) u potoků a pod mostky, monitorování míst rozmnožování žab (a fotodokumentace jejich snůšek vajíček ve vodě), dlouhodobé sledování průběhu hnízdění městských druhů ptáků (od počátku stavění hnízda, přes snášení vajíček, líhnutí mláďat, jejich krmení a opouštění hnízda po jejich vyvedení)…
Témat lze samozřejmě vymyslet celou řadu, jen je potřeba při veškeré činnosti v přírodě myslet na její ochranu. Být výzkumníkem s sebou přináší jedno velké riziko – že budu současně i ničitelem. Některé činnosti jsou z tohoto pohledu „riskantnější“, např. při sledování hnízdících ptáků, při jiných zase rušení zvířat téměř nehrozí. V každém případě je nutné si tuto nutnost správného chování a zachování určitého odstupu uvědomit a zachovat se podle toho. Skauting a ochrana přírody jsou hned těsně vedle sebe!
Návody pro skautské oddíly
V nedávné minulosti bylo vydáno několik knih a příruček, které jsou plné nápadů pro kolektivy mladých zoologů a přírodovědců. Kdybych měl některé z nich citovat, seznam by nebyl zase tak dlouhý:
·Zapletal M.: Výpravy za dobrodružstvím. Nakl. Leprez, 1998.
·Čeřovský J., Záveský A.: Stezky k přírodě. SPN, Praha, 1989.
·Patočka K., Dvorský P.: Hledání přírody. Blok, Brno, 1984.
·Dobroruková J., Dobroruka L.J.: Malá tajemství přírody. Albatros, Praha, 1989.
·Javna J.: 50 nápadů pro děti k záchraně Země. ČSOP, Praha, 1991.
·Máchal A., Mrázková H.: Hrajeme si na přírodu. ÚDPM, Praha, 1987.
·Holý F. a kol.: Poznáváme přírodu hrou. ÚDPM, Praha, 1984.
·Světlík P., Kohoutková, Soukupová: Zvědy ve vlastní zemi. A-Rocha, Česká Skalice, 2003
Mimoto lze doporučit pro oddíly s opravdickým zájmem o zoologickou činnost (nebo její ukázky) spolupráci s profesionálními pracovišti.
·V Pardubicích jsou zoologové pouze na Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR v ulici B. Němcové 2625 (Mgr. Světlana Vránová, RNDr. Blanka Mikátová, telefon 466 797 588)
·a ve Východočeském muzeu (Mgr. Jan Dolanský, 466 799 245, RNDr. Vladimír Lemberk, 466 799 246).
·Nejbližší podobné pracoviště je až v Nasavrkách – Správa CHKO Železné hory (RNDr. František Bárta, tel. 469 677 420).
Domnívám se, že kdokoliv z jmenovaných bude ochoten zprostředkovat ukázky odchytu a kroužkování ptáků, terénního výzkumu nebo determinace volně žijících živočichů a zcela jistě pomůže i radou.
