Neuvěřitelně mnoho úspěšných výprav podnikl milovník podmořského svtě Francouz Cousteau. Své nadšení sdílel s manželou, syny i přáteli. Jeho filmy přinášely divákům krásy života pod hladinou a získaly mnohá ocenění. Cousteau se svých cest nevzdával ani ve velmi pokročilém věku.
COUSTEAU Jacques-Yves (* 11. 6. 1910, Saint-André-de Cubzac, Gironde, Francie, † 25. 6. 1997, Paříž, Francie) – francouzský oceánograf
Tam jsem ji poprvé spatřil, řekl Cousteau. Dřevěnou obšívku měla napůl bílou a napůl černou. Stála mezi rybářskými bárkami a obrněnci. Okamžitě se mi zalíbila. Chtěl jsem ji. A taky ji dostanu! Přečetl jsem si jméno Calypso. Ve vteřině jsem pochopil, že jí budu velet. Že se s ní poplavím na konec světa …
Bývalá minolovka, kterou v roce 1950 našel Jacques-Yves Cousteau na Maltě, se stala plovoucí základnou pro výpravy do „světa ticha“. Ponechal jí jméno Calypso a po nutných opravách a patřičných úpravách se s ní v červnu 1951 vydal na první plavbu, jejímž cílem byla Korsika.
Cousteau už měl v té době dostatek zkušeností s námořní plavbou. V roce 1930 vstoupil na školu vojenského námořnictva v Brestu. Na cvičné lodi Jean d’Arc Cousteau, zvyklý na plavby mezi Amerikou a Evropou, poznal skutečnou krásu pohybu na moři. V hodnosti poručíka se stal v roce 1934 členem posádky křižníku Primanguet. Na jeho palubě se plavil do Saigonu, Hué a Hanoje; dostal se do Číny (do Šanghaje) a Japonska. Světoběžník Cousteau se rozhodl vrátit do Francie transsibiřským expresem z Vladivostoku do Moskvy a dokončit tímto způsobem cestu kolem světa.
Otcové podvodního filmování
Autohavárie v roce 1936 znamenala konec nadějím, že by se stal pilotem. Cousteau se rozhodl: Když nemůžu létat jako orel, budu tedy plavat jako delfín. V červnu 1937 poznal Phillipa Taillieze, který ho zasvětil do krásy podmořského světa, a pod jeho vedením se začal potápět. V červnu 1938 se přidal Fréderic Dumas a vznikla téměř nerozlučná trojice „mořetýrů“, jejichž vůdcem se stal Jacques-Yves Cousteau, přezdívaný „Paša“. Společně snili o velkých podmořských výpravách, do nichž zasvětil Cousteau svou ženu Simone, která se proměnila ve věrnou průvodkyni na mnoha výpravách svého muže – stala se z ní „Pastýřka“.
Ještě za války začali demobilizovaní „mořetýři“ s filmováním pod hladinou Středozemního moře. Věnovali se vylepšování potápěčské výbavy a skutečnou revolucí v potápěčské technice představoval redukční ventil, zajišťující pravidelné zásobování kyslíkem. V říjnu 1943 (17. 10.) vytvořil „Didi“ Dumas hloubkový rekord, když se ponořil do 62 metrů.
Skončila válka a pro Cousteaua a jeho „mořetýry“ se otevřela světová moře. Potápěli se u severního pobřeží Afriky (1947, 1948) i u břehů Senegalu. Načas očaroval Cousteaua batyskaf, který dočasně (při spolupráci s A. Piccardem) odvedl francouzského oceánografa od jiných projektů.
Po zkušební plavbě ke Korsice následovala v letech 1951–52 expedice do Rudého moře, které se spolu s jinými vědci zúčastnil geolog H. Tazieff. Na jaře 1952 se Cousteau vydal za archeologickými poklady na mořském dně u Grand Concloué nedaleko Marseille. Posádka Calypsa, které tentokrát velel Albert Falco, vyplula v srpnu 1953 z Marseille, zkoumala moře u ostrova Antikythéra a objevila vrak mohutné galéry. Zároveň Cousteau a jeho spolupracovníci připravovali novou cestu do Rudého moře a do Perského zálivu.
První filmy
U pobřeží Abú Zabí prováděli Francouzi geologický průzkum a po zastávkách na Bahrajnu a v přístavu Dauhá (Katar) se obrátili do Indického oceánu. Zamířili k Seychellům, Komorám a k Madagaskaru a 28. dubna 1954 překročila Calypso poprvé rovník. Drobné ostrůvky Cosmoledo, Assomption a Aldabra v souostroví Seychely představovaly základnu pro výzkumy Cousteauovy výpravy.
Úspěch expedice v Rudém moři a v Indickém oceánu a jisté zkušenosti s filmem Vraky, který vytvořil se svými přáteli v roce 1944, přivedl francouzského oceánografa na myšlenku vytvořit film, který by umožňoval divákům pohled na krásu pod mořskou hladinou. Zvolil si pro filmování znovu Seychelské ostrovy a Rudé moře. Snímek Svět ticha, který zde vznikl, získal v roce 1956 Zlatou palmu na festivalu v Cannes a o rok později i jednoho z amerických Oskarů. O rok později (15. 6. 1957) uskutečnil J.-Y. Cousteau i první přímý televizní přenos z mořského dna.
V roce 1957 opustil Cousteau oficiálně řady francouzské armády a převzal vedení Oceánografického muzea v Monaku. Jeho přátelé se zatím věnovali výzkumu v Gaskoňském zálivu, v brestské rejdě, na pobřeží Španělska a Portugalska, na Madeiře a v Azorách. Zrodil se plán vytvořit miniponorku, jakési podmořské UFO, které by umožňovalo delší pozorování pod hladinou. Cousteau s jeho pomocí prováděl pozorování u Portorika, kam odplula Calypso koncem července 1959.
Na podzim 1961 zkoumala jihoamerické pobřeží a Cousteau se začal intenzivně věnovat výzkumu znečištění oceánů. Zabýval se možností života lidí pod vodou a konstrukcí podmořského domu, který dostal jméno Précontinent. První pokusy s tímto projektem provedl J.-Y. Cousteau v září 1962 poblíž Nice. K dalším projektům přispěli i Cousteauovi synové Jean-Michel a Pierre. S jejich účastí se uskutečnily pokusy Précontinent 2 (1963) a Précontinent 3 (1965), jejichž lidští obyvatelé žili a pracovali v hloubce 100 metrů.
Zatím se rodila myšlenka velké výpravy po světových oceánech – Podmořská odysea.
Změny plánů kvůli válce
V únoru 1967 vyplula Calypso pod „Pašovým“ velením na cestu kolem světa. Z původních mořetýrů následoval Cousteaua Frédéric Dumas a hlavním potápěčem výpravy byl Albert Falco. Vedle námořníků, mechaniků a potápěčů se výpravy účastnil početný štáb filmařů (mj. syn Jeana Renoira). Calypso zahajovala tradičně plavbou Suezským kanálem do Rudého moře. Protáhla se průlivem Bab al Mandab k ostrovům Abd al Kúrí a Sokotra. Rozbouřeným oceánem zamířila k Maledivám.
Potápěči zkoumali až do konce května 1967 korálové atoly tohoto souostroví. Snaze o návrat do Středozemního moře zabránila „šestidenní“ válka mezi Izraelem a arabskými státy, která na řadu let uzavřela Suezský průplav, v němž vraky potopených lodí bránily lodní dopravě.
Cousteau musel změnit plány. Zamířil se svou lodí do Džibuti a k Madagaskaru. Na Nový rok 1968 doplul ke Komorám. S delfíními mláďaty, která chtěl sblížit s obdobným druhem v Pacifiku, odplul k jihoafrickému pobřeží; pokračoval Atlantikem k ostrovu Svaté Heleny a k Amazonii. Po krátké zastávce ve Francouzské Guyaně zamířil na Portoriko a k dalším ostrovům Karibiku.
Poklady španělských lodí, které ztroskotaly v Karibském moři, přitáhly Cousteaua ke Stříbrné mělčině v blízkosti někdejší Hispanioly (dnešní Haiti). V jejím středu zakotvila francouzská loď a pátrala po slavné galeoně Nuestra Señora de la Concepción, která u břehů ostrova zakotvila v roce 1641. Její domnělý vrak objevil Cousteau s Rémym de Haenenemv červenci 1968. O měsíc později se však přesvědčil, že jde o loď přibližně o sto let mladší, potopenou po roce 1756. Sen o velkém pokladu se rozplynul, ale posádka získala zkušenosti s archeologickým průzkumem mořského dna.
Opět do Tichého oceánu
Po více než dvaceti letech se Calypso, postavená roku 1942 v Seattlu, vracela do Tichého oceánu. Proplula Panamským průplavem a obrátila se k severu do Kalifornie. Na počátku nového roku (1969) zamířila nejprve k mexickému ostrovu Guadalupe a v létě plula podél pobřeží severní Ameriky k Aljašce. Cousteauova expedice minula Aleuty a na ostrově Kodiak sledovala tah atlantských lososů a život velkých medvědů, kteří nesou jméno ostrova. Zastavila se na ostrově Cherni a na Unalasce (21. 7. 1969). Odtud se její část dopravila na ostrov Svatého Vavřince a do Beringova moře. Další část se vrátila k Aleutám do Dutch Harboru a celá výprava se pak shromáždila v aljašském Anchorange. Na podzim 1969 se Calypso vracela na jih a jejím cílem byly Galapágy.
Na počátku února 1970 zakotvila u ostrova San Cristóbal, kde více než před 150 lety (1853) vystoupil z lodi Beagle Ch. Darwin. Pokračovala k ostrovu Espaňola, kde její posádka zřídila základnu pro sledování zvláštních forem života na souostroví, jež přírodovědci nazývali „laboratoří přírody“, i pod mořskou hladinou.
Po třech měsících se Calypso obrátila k jihoamerickým břehům. Na počátku října 1970 se expedice vydala z peruánského přístavu Mataraní k jezeru Titicaca. V nadmořské výšce téměř čtyř a půl tisíce metrů zkoumali její účastníci (i s využitím dvou miniponorek) dno jezera a hledali archeologické památky, jež podle indiánských legend zmizely pod hladinou (z doby 3300–3200 před Kr.)
Okolí korálových útesů a Antarktida
V listopadu 1970 se Calypso pustila k Panamskému kanálu a do New Orleansu. V květnu 1971 zakotvila uprostřed korálových ostrovů v blízkosti Belize, aby posádka zkoumala „modré jámy“ – hluboká moře uprostřed korálových ostrovů – a krasové jeskyně pod mořskou hladinou. Podobné útvary zkoumal Cousteau se svými potápěči na Bahamách (u ostrova Andros), kde zůstala francouzská expedice tři týdny, než se na lodi Calypso vydala přes Atlantik do Marseille.
Odtud vyplul Cousteau se svou posádkou 29. září 1972 do Antarktidy. Cílem nové výpravy bylo sledovat následky obchodního lovu (velryb, tuleňů, tučňáků a dalších teplokrevných živočichů) a působení škodlivých chemických látek na organismus tvorů žijících v oceánech a na jejich březích.
Po necelém měsíci zakotvila Calypso v Rio de Janeiru (23. 10.) a celá výprava začala sledovat velryby. Načas se její základnou stal poloostrov Valdés a odtud pokračovala podél Patagonie k ostrovu Států. Na počátku prosince 1972 nastoupila v doprovodu argentinského plavidla Bahía Aguirre cestu k šestému světadílu.
Zastavila se na ostrově Krále Jiřího v Jižních Shetlandách a pokračovala na ostrov Deception. Po tragické nehodě jednoho z důstojníků se vrátila na ostrov Krále Jiřího, ale už 15. ledna 1973 se Francouzi zastavili na americké základně Palmer na ostrově Anvers a pokračovali po ostrovech, jejichž jména pocházela od účastníků Gerlachovy a Charcotovy jihopolární výpravy.
Calypso se proplétala mezi ledovci, až ji divoký blizard donutil vrátit se na ostrov Krále Jiřího a k mysu Horn (19. 2. 1973). S poškozenou lodí dopluli Cousteauovi námořníci do Punta Arenas a podél jihoamerického pobřeží pokračovali po nutných opravách do Callaa; Panamským průplavem a Karibikem dopluli 9. května 1973 do texaského Galvestonu.
Calypso opět na moři
Dlouhé měsíce Calypso odpočívala, než mohla v září 1973 (pod velením Camilla Aliberta) podniknout plavbu Karibským mořem. Zakotvila u břehů Yucatánu i v Key West na samém konci Floridy. Odtud zamířila do ústí Mississippi. Skupina vědců zkoumala „Otce vod“ a francouzská loď proplula 100 km proti proudu řeky, kterou kdysi Francouzi objevovali.
V prosinci 1973 se Calypso vydala znovu do Karibiku. U ostrova Contoy (poblíž Yucatánu) pozorovali potápěči stěhování langust a u útesu Chinchorro (Belize) sledovali kolonie kaniců bělopruhých. Loď se vrátila v lednu 1974 na Floridu a zatímco procházela sérií oprav, Cousteau se vydal zkoumat řeky na tomto poloostrově. Po nové expedici v Karibiku se v září 1974 vrátila loď Calypso do Evropy.
Na novou výpravu se pustil Cousteau se svými přáteli a spolupracovníky na podzim 1975. Prvním cílem byl ostrov Euboia; následovaly Antikythéra, Kréta a ostrov Thera (Santorin) v Kykladech, kde potápěči hledali stopy po možné existenci Atlantidy. V roce 1977 zamířil Cousteau se svými druhy k pobřeží Mexika a odtud na Velikonoční ostrov.
Zvláštní výprava odletěla v roce 1978 hydroplánem k pramenům Nilu, k jezeru Ukerewe, a po proudu legendární řeky do Súdánu a Egypta. Calypso plula znovu do Ameriky a Cousteau zažil nejtriumfálnější přijetí v životě, které však přetrhla zpráva o tragické smrti syna Philippa (28. 6. 1979). Putování Calypso však neustalo – loď se zastavila u Martiniku a zkoumala moře mezi ostrovem Trinidad a ústím Orinoka. V roce 1980 se Cousteau vydal na průzkum zálivu Sv. Vavřince a řek, které se do něho vlévají. Prozkoumal Velká jezera na pomezí Kanady a USA.
Vynález plavidla s turboplachtou
Sedmdesátiletý Cousteau si na počátku roku 1982 plnil svůj dávný sen. V únoru 1982 vyplula Calypso z přístavu Norfolk ve Virginii a zamířila do širokého ústí Amazonky. Pustila se proti proudu řeky do Belému a Manausu. Cousteau se vypravil do And, k řekám, které vytvářejí mohutný tok nejvodnatější řeky světa, a vystoupil na Mismi (5 600 m), považovanou tradičně za prameniště Amazonky.
Na nafukovacím voru se spustil po zdrojnicích řeky a v září 1982 se setkal s Calypso, která zatím doplula k soutoku Ucayali a Marañonu. Zatímco „admirálská“ loď se vracela k moři, Jean Michel Cousteau se vydal k „lovcům lebek“. Přesvědčil se o nebezpečí, které hrozí pralesním Indiánům ze strany moderní civilizace.
Sotva se Francouzi vrátili z expedice po Amazonce, začal se J.-Y. Cousteau zabývat revoluční konstrukcí plavidla s tzv. turboplachtou. Využívá proudění vzduchu a není závislá na stále dražší a ekologicky těžko akceptovatelné naftě.
„Paša“ vyplul v lednu 1983 na katamaránu opatřeném turboplachtou na zkušební plavbu a o deset měsíců později se vydal z Tangeru na lodi Moulin á Vent (Větrný mlýn) na cestu, při níž zamířil přes Atlantik k Bermudám, kde byla loď téměř zničena bouří. Cousteaua neopustil optimismus. Začal znovu a po necelých dvou letech přeplul Atlantik na lodi Alcyone, zkonstruované na stejném principu.
S turboplachtou po stopách Kolumba
Mezitím se Calypso dál toulala po světových vodách. Její kapitáni ji na přelomu let 1983–84 zavedli znovu na Mississippi a proti jejímu proudu až do Minneapolisu. Cousteau zorganizoval expedici, která se po stopách M. Lewise a W. Clarka pustila proti proudu Missouri a do přírodních rezervací ve Wyomingu.
Na jaře 1985 nastoupil J.-Y Cousteau opravný pokus s turboplachtou. Loď Alcyone opustila 13. května 1985 La Rochelle a zamířila znovu přes Atlantik. V Kolumbově pomyslné brázdě plula k Antilám, minula nebezpečné Bermudy, kde ztroskotala její předchůdkyně, a 17. června 1985 spatřila její posádka sochu Svobody v New Yorku. Po několika dnech se přenesla do Galvestonu, odkud odstartovala přes Antily k jihoamerickému pobřeží, do Rio de Janeira a na Falklandy. Koncem ledna 1986 několikrát obeplula mys Horn.
Podmořskými útesy notně poznamenaná Alcyone se po opravách vydala z chilských přístavů k severu. Zastavila se na Galapágách, na Kokosovém ostrovu a koncem roku 1986 se dostala k pobřeží Kalifornie, do zálivu, který se nazývá Cortésovo moře. Pokračovala do Los Angeles, k Britské Kolumbii a ostrovům Královny Charlotty. Další cesta Alcyone vedla na Havaj, Aljašku a do Beringova moře (její posádka se zastavila na Aleutách, na ostrovech Amchitka) a do úžiny stejného jména, která odděluje Ameriku od Asie.
Jiná skupina Cousteauových spolupracovníků, ke které se později přidal i „Paša“, cestovala mezi Antilskými ostrovy. V červenci 1985 navštívila Haiti a Kubu. Panamským průlivem proplula do Pacifiku a zastavila se na Galapágách. Přes oceán zamířila k souostroví Markézy, kde si Francouzi připomněli svého krajana, malíře Paula Gauguina. Okružní plavba Francouzskou Polynésií pokračovala na Tahiti, k ostrovu Bora Bora a na Tuamotu. Posádka se stala svědkem jaderného pokusu na atolu Mururoa (2. 7. 1987).
Potápění u pobřeží Austrálie
Dalším cílem Calypsa byl ostrov Rapa a v jeho sousedství podmořská McDonaldova sopka. Odtud loď zamířila k Novému Zélandu. Zakotvila v Aucklandu a potápěči zkoumali pobřežní vody „Země dlouhého bílého oblaku“. Plavba pokračovala do Wellingtonu a Canterburského zálivu (u Jižního ostrova) a znovu ke 40. rovnoběžce a k Jižní Kaledonii.
Výzkumná expedice Calypso pokračovala u australského pobřeží, kde potápěče lákala Velká útesová bariéra. Z queenslandského Townsvillu se zvolna přibližovala k Torresovu průlivu, než se znovu obrátila k jihu. V listopadu 1987 zamířila loď Calypso k Nové Guineji, kde se počátkem roku 1988 setkala s Alcyone. V květnu 1988 pokračovaly obě lodi ve stejné oblasti. Alcyone plula proti proudu řeky Sepiku a Calypso zamířila k Nové Británii (Birara). Na konci téhož roku podnikla posádka Calypso cestu na Borneo a zkoumala Celebeské moře.
J.-Y. Cousteau, přijatý mezitím za člena Francouzské Akademie, se pustil do boje za zachování ekologické čistoty šestého světadílu. Pokračovaly současně výpravy „za novým poznáním světa“. Alcyone zamířila k Tasmánii (1989) a sledovala „lidožroutské“ žraloky u australského pobřeží. Ve stejné době se Calypso zastavila v Singapuru a pokračovala do Thajska a bývalé Indočíny, kde se pustila proti proudu Mekongu. Znovu se obě lodi setkaly v Indonésii (10. 10. 1989), odkud Calypso zamířila do Singapuru.
Poslední výprava vede k Bajkalu
Osmdesátiletý Cousteau neztrácel energii a v rámci projektu „Znovuobjevování světa“ připravoval expedice mezi Sundskými a filipínskými ostrovy. Dorazil (1990) k pramenům Dunaje a proplul celý tok řeky dlouhý 2 850 km. Zažil oslavy v Rio de Janeiru a začátkem roku 1994 připlul s Alcyone k Madagaskaru; zorganizoval výpravu do jižní Afriky (1995), která prošla pouští Kalahari a Namibií k Atlantiku.
Na jaře 1996 se podařilo získat povolení k plavbě po horním toku Jang-c’-ťiang a Cousteau absolvoval poslední výpravu – k jezeru Bajkal, které poprvé spatřil při cestě transsibiřskou železnicí roku 1934.
Symbolicky se zde uzavíral kruh života Jacquese-Yvese Cousteaua. Opustil místo ředitele Oceánografického muzea a mohl bilancovat: Vedle téměř 40 knih o vlastních cestách, nepřeberného množství článků a novinových rozhovorů inicioval vytvoření dvacetisvazkové Encyclopédie Cousteau (1975–77) a 24 svazků Planéte Océan (1980–84), byl autorem 14 filmů a 114 televizních filmů.
Přežil nejen svou ženu Simone († 1990), které říkali „Pastýřka“, ale i „Madame Calypso“, jež na moři strávila delší čas než její přelétavý kapitán. Se slzami v očích přijal Cousteau zprávu o tom, že se Calypso 8. ledna 1996 potopila v singapurském přístavu. Naděje na pořízení Calypso 2 byly příliš mlhavé. Půldruhého roku po milované lodi zemřel i Jacques-Yves Cousteau (25. 6. 1997).
Spoluautor některých z knih francouzského badatele a jeho životopisec Y. Paccalet se při vzpomínce na „Pašu“ vracel ke chvíli, kdy se „captaine Cousteau“ se štěstím v očích díval na amazonský prales: Pozemská harmonie, soulad mezi zvířaty a člověkem, takový o jakém snil. Takový, pro jaký se snažil nadchnout sobě podobné, aby, jak říkával, bylo možné zaručit právo na štěstí i budoucím pokolením. Právo na úsměv dětem.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
