Zahrají všechno. I Narkobalady. „Taky je hrajeme, když nás o to zákazníci požádají,“ odpovídá mariachi Juan Carlos Cotillo na dotaz, zda v repertoáru jeho kapely mají i v Mexiku velmi oblíbené písně oslavující činy obchodníků s drogami.
Popularita takzvaných narcocorridos lezla zdejší vládě, která si s organizovaným zločinem neví rady, tak na nervy, že prosadila zákaz jejich přehrávání v rádiích. Ale lidé si je zpívají dál, pouštějí si je na CD.
Nebo chodí na koncerty většinou mužských kapel, jejichž členové podle módy ze severního Mexika nosí kovbojské klobouky, džíny a vysoké kožené boty. Právě taková je i představa typického mexického mafiána.
„Žiju ze tří zvířat, která miluji jako svůj život. Vydělávají mi peníze a ani je nemusím krmit. Jsou skvělá ta moje zvířata: papoušek, kohout a koza,“ zpívá se v populárním hitu skupiny Los Tucanes de Tijuana. Rádoby dětská říkanka dostane jiný rozměr, když ji přeložíme z jazyka mexické galerky: z papouška se stane kokain, z kohouta marihuana a z kozy heroin.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Další písničky jsou doslovnější: drogový boss je v nich „nejmocnějším mužem, který nikdy nepoznal strach“ a je „narozen proto, aby zemřel, ale také zabíjel“. V USA usazení „Tijuanští tukani“, kteří už dlouhá léta úspěšně vystupují pro publikum na obou stranách hranice, stejně jako jiné skupiny odmítají, že by pracovali na zakázku mafiánů. Hájí se tím, že jen umělecky reagují na situaci ve společnosti. Nicméně v Mexiku je veřejným tajemstvím, že každý správný mafiánský kápo, kterému se povede větší kšeft, si dokáže zaplatit za to, aby byl zvěčněn i v říši hudby.
A lidem se to líbí. Byť v běžném životě jsou zděšeni z počtu mrtvých, které po sobě zanechávají války mexických drogových kartelů (v posledních dvou letech je to přes devatenáct tisíc osob), na roztančené fiestě si o mafiánech rádi zanotují jako o hrdinech.
Styl narcocorridos připomíná zběsilou českou dechovku, obvyklá elegance latinskoamerických tanečníků je najednou pryč, místo toho se jen poskakuje a podupává. Když se zaposloucháte do onoho „umcarárá“, které z pódia vyluzují tahací harmoniky, kytary, dechové hudební nástroje a klávesy, zaslechnete rytmus zrychlené polky. Není to náhoda. Tato hudba se vyvinula ze smíšení různých stylů v pohraničí a jedním ze zdrojů byly i kulturní tradice českých osadníků Texasu. Jen v textu se již nevychvaluje pivo a švarní junáci, ale kokain a udatní mafiáni. *
V rádiu je neuslyšíte Popularita narcocorridos lezla vládě tak na nervy, že prosadila zákaz jejich přehrávání v rádiích.
Cesta byla podpořena Expedičním fondem.
Článek vyšel v MF DNES.
