Na roky dlouhou cetsu kolem světa se vydaly dva ruské trojspřežníky. Hlavním cílem bylo navštívit Kamčatku a dovést z cest kožešiny. Výprava byla nadmíru úspěšná, i když se před koncem obě lodi rozdělily.
KRUZENŠTERN Ivan Fjodorovič (též Adam Johann von Kruzenstern) (* 8/19. 11. 1770, Haggud, nyní Hagudi, Estonsko, † 12/28. 8. 1846, Tallinn, Estonsko) – ruský mořeplavec
V časném srpnovém ránu 1803 konečně zadul příhodný vítr a trojstěžníky Naděžda a Něva mohly po dnech čekání v kronštadtském přístavu konečně zvednout kotvy a vyplout na cestu ke břehům Aljašky – Ruské Ameriky, jak ji nazývali od dob Beringových. Vedením výpravy pověřilo ministerstvo námořnictva (po dohodě s Rusko-americkou společností) kapitána Ivana (Johanna) Kruzenšterna, který stál na velitelském můstku Naděždy. Jako kadet se osvědčil ve válce se Švédskem (1788) a pro mimořádné schopnosti byl vybrán pro další výcvik v Anglii. Šest let sloužil na britských lodích a dostal se s nimi až do Indie a do Číny. V Kantonu pozoroval živý zájem Číňanů o kožešiny, které se k nim dostávaly z Aljašky a Kamčatky složitou cestou přes Ochotsk a potom po pevnině do Kjachty a dál do Nebeské říše.
Připravil memorandum, v němž poukazoval na výhodnost dlouhé námořní cesty se zásobami pro ruské osady na Kamčatce a na Aljašce ve srovnání s dlouhým putováním po sibiřských řekách a neupravených cestách. Na zpáteční cestě mohly ruské lodi výhodně prodat získané kožešiny v čínských a indických přístavech. Postupně získal podporu pro svůj projekt u obchodníků z Rusko-americké společnosti a po čase i na ministerstvu námořnictva, zvláště když poněkud marnivému caru Alexandrovi I. imponovala možnost představit jiným mocnostem schopnosti ruského loďstva.
Kruzenšternův kolega
Obdobnou kariérou prošel poručík Jurij Fjodorovič Lisjanskij, který velel lodi Něva a vydával se spolu s Kruzenšternem na dalekou cestu do Ruské Ameriky. Od roku 1793 sloužil s dalšími ruskými kadety na britských lodích a obeplul Afriku, dostal se do Indie a křižoval na jednom z anglických korábů podél amerických břehů. Lisjanskij koupil v Anglii obě lodi, které se nyní vydávaly na cestu. Mezi důstojníky byli i budoucí mořeplavci F. Bellingshausen a O. Kotzebue.
Ruské lodi opustily Kronštadt a po deseti dnech dopluly do Kodaně, kde naložily zboží a zásoby pro ruské osady v Americe. V prudké bouři propluly Skagerrakem a šťastně se dostaly do Anglie. Ve Falmouthu se 5. října 1803 loučily s Evropou. Mířily na jihozápad a po přistání na Kanárských ostrovech přetnuly Atlantik, překročily rovník (26. 11.) a počátkem prosince přistály u ostrova Svaté Kateřiny v Brazílii. Cestou upřesnili ruští mořeplavci polohu ostrova Ascension, který byl až dosud v mapách chybně zanesen.
Koncem ledna 1804 opustily Naděžda a Něva brazilské pobřeží a rychle postupovaly podél jihoamerických břehů k mysu Horn a v mimořádně chladném počasí pronikly do Tichého oceánu. Počátkem května 1804 se Naděžda, které se v mlze ztratila druhá loď, dostala k ostrovu Nukahiva v souostroví Markézy. Znovu se oba koráby setkaly a společně pokračovaly (17. 5.) na sever k Havajským (Sandwichovým) ostrovům.
Směr Japonsko a Ruská Amerika
Z Havaje se Kruzenštern sám vydal ke Kamčatce a 30. července 1804 přistála Naděžda v Avačinské zátoce u Petropavlovska. Po měsíční přestávce se za příhodného větru vydávala na počátku září k Japonsku, kde chtěl Kruzenštern v zemi uzavřené až na malé výjimky cizincům navázat obchodní kontakty. Minul Kurilské ostrovy a po třech týdnech ruští námořníci spatřili hornaté břehy ostrova Honšú. Naděžda zamířila ke Kjúšú a po bouřlivé plavbě v tajfunu se jí podařilo zakotvit v blízkosti Nagasaki. Do přístavu však Japonci vpustili pouze zvláštního carova vyslance (Rezanova) s nevelkým doprovodem a ani po dlouhém ceremoniálním vyjednávání se nepodařilo navázat bližší styky s japonským císařem a jeho dvorem.
Teprve v polovině dubna 1805 se Naděžda vydala zpět ke Kamčatce. Počátkem května se dostala k ostrovu Hokkaidó (Jezo) a její posádka mohla prozkoumat ostrov Cušima. Přistála na jihovýchodním okraji Sachalinu, ovládaném Japonci, podél jeho východního břehu pokračovala ke Kamčatce a 4. června 1805 přistála po devíti měsících znovu v Petropavlovsku. V době, kdy nakládali kožešiny, rozhodl se Kruzenštern prozkoumat Sachalin. Přesvědčil se o mimořádné rozloze ostrova a oproti tvrzení La Pérouse zjistil, že mezi ním a Kamčatkou existuje průliv.
Rozdělení a pozdější shledání
Na počátku října 1805 se Naděžda vydala k jižní Číně, v polovině listopadu minula Taiwan a doplula do portugalské kolonie Macao, kde se k ní koncem měsíce znovu připojila Něva. Společně zamířily do Kantonu a tam se jim podařilo prodat téměř celou zásobu kožešin. Na počátku února 1806 překonaly Jihočínské moře, kde se vyhnuly nebezpečným pirátským lodím, a zamířily k Jávě a po proplutí Sundského zálivu do Indického oceánu. Před pobřežím jižní Afriky se v bouři opět rozdělily a pokračovaly samostatně. Naděžda se uchýlila na ostrov Svaté Heleny (3. 5.) a potom už ji čekala cesta do domovského přístavu. Ve válčící Evropě se vyhnula nebezpečnému kanálu La Manche, proplula Severním mořem kolem Skotska na Balt a 19. srpna 1806 dokončila v Kronštadtu tříletou cestu kolem světa. Lehčí a rychlejší Něva dokázala plout v příhodném větru bez zastávky na Svaté Heleně a do domovského přístavu se dostala o čtrnáct dní dříve.
I. F. Kruzenštern zpracoval svoje poznatky a zážitky z cesty kolem světa do třísvazkového díla Cesta kolem světa v letech 1803, 1804, 1805, 1806 na lodích Naděžda a Něva, které vydal v letech 1809–12. Na základě znalostí, které přinesly velké ruské námořní výpravy, pak zpracoval dvoudílný Atlas Jižního moře (1823–26). Od roku 1811 se věnoval výchově ruských námořních důstojníků, nejprve jako inspektor a později jako ředitel (1827–42) učiliště pro námořní kadety. Pohřben je pod honosným náhrobkem v luteránské katedrále v Tallinnu.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
