Itálií po SS45 a sumarizace expedice

Giro d’Italia na trajektu

29.den – 20.května, 51km

Honza dává Lazani a pivo za 8E, přede mnou leží na talíři řízek, hranolky, tatarka a také jedno vychlazené Nastro Azuro. Vše za 12E 🙁 Hned vedle v restauraci ceny jídel začínají na 14E, takže nám to za ty peníze vlastně i chutná 🙂 Zbývající čas do příjezdu lelkujeme po lodi, spíme a koukáme na Giro d’Italia. Akorát jedou etapu kolem Trenta. Máme štěstí, zítra tam už bude klid. V devět hodin nás (nadobčany z EU) svolávají do jídelny. Sedíme tam asi půl hodiny než loď zakotví. Odbavení je úplně v pohodě. Vyplňujeme jeden formulář, pohraničník na něj ještě na lodi dává berana a jdeme k motorkám. Uvazujeme bágly a vyjíždíme z lodi.

Už jen odevzdat ten orazítkovaný formulář a ukázat pas. Celníka jinak vůbec nezajímáme, i kdyby jsme měli v kufru kilo hašiše 🙂 Vymotáváme se z přístavu a hned na první křižovatce je nóbl nabídka kvalitního sexu s pedesátiletým šikulou převlečeným za ženskou. Naopak opodál stojící čokoládová kráska by už stála za hřích 🙁 Jedeme by voko směrem na severovýchod města. Potřebujeme se vyhnout dálnici a najít silnici SS45 na Piacenzu. Naštěstí za centrem začínají cedule, takže i bez mapy není problém. Za městem se asfaltka motá mezi skalami a stoupá. Teplota jde naopak dost rychle dolů, z 25st C u moře je náhle 11 🙁 Vyndáváme tedy mikiny a podšívky. Mohli jsme si ušetřit práci, stejně po pár kilometrech odbočujeme na strmou lesní cestu a u pobořené usedlosti končíme. Kolem se motají světlem zblbnutí danci, hučí tu potok a sýček o sobě dává dost hlasitě vědět. Skoro usínáme, když se ozývá šustění igelitu. Nejdřív myslím na medvěda jak si vybírá něco k snědku, ale zřejmě to jsou jen myši. Je těsně před půlnocí a z Janova máme ujeto 35km.

SS45 aneb italská erzeta

30.den – 21.května, 417km

Ráno přijíždí sedlák ve fiátku a odchází kosit nějakou louku. Je v pohodě, nic proti nám nemá. Před odjezdem ještě prozkoumáváme celou usedlost. Na desátou jsme ready. Sjíždíme tedy na hlavní silnici SS45 a řadíme se za peugeota v úpravě pro rallye. Najednou se objevují další a další. V městečku Montebruno je zřejmě začátek erzety a jedeme tedy po spojovací etapě. Všude je spousta filmujících diváků, policajty nevyjímaje.

Jsou tu i pracovně, laserové radary používajíc 🙁 Pokračujeme dál po zamotané asfaltce. Zatáčky mezi skalami a zalesněnými svahy jsou tak utažené, že i přes svižné tempo máme průměr jen 46km/h 🙁 Míjí, ale i předjíždí nás spousta italských motorkářů. Jezdí se sem na víkend evidentně vyvenčit, nasazené tempo je vskutku nevídané. Bohužel jeden z nich to v protisměru posílá do svodidel.

Rovinka se po výjezdu z obce nenápadně zavírá doprava. Kluk na nové R1 to s nájezdovou rychlostí přehnal. Brzdí i očima, ale zhruba o dva metry má smůlu. Přední kolo mu na travnaté krajnici ustřeluje a posílá motorku pod svodidlo. Naštěstí už v minimální rychlosti. Zastavujeme a jdeme mu pomoc. Kluk je v pohodě, kromě zuté tenisky a šoku mu nic není. Motorka má také jen pár škrábanců, nelícující kapotáž a přetočená řídítka. V hlíně nacházím blinkr. K překvapení všech není z jeho motorky, takže se na tomto místě evidentně nejedná o první případ 🙂

Pokračujeme dál až do Piacenza, avšak krajina se náhle narovnává v absolutní nudnou placku. Teprve za Brescia, kde se snažíme dostat na silnici SS45bis podél jezera Lago de Garde, začíná být opět živo. Hustota výletníků na 45km dlouhém úseku podél vody sílí, o převahu se zde dělí Italové s Němci. Koná se zde i několik zájmových srazů. Zhruba na kilometru silnice je tu naskládáno dobrých 100 miliónů Kč transformovaných tak do padesáti Porsche od historických 911 až po ty nejnovější. O kus dál jedou staré motorky, v dalším městečku zase automobiloví veteráni.

Střediska jako třeba Saló čí Riva de Garda jsou od sebe oddělena tunely v příkrých skalách. Jezero je plné surfařů, motorových člunů, ale i plavidel poháněných křídlem z paraglidu. Bohužel zasněžené vrcholky hor, tyčící se skoro kolmo z jezera několik stovek metrů, nejsou díky oparu skoro vůbec vidět 🙁 Opouštíme jezero a opět už v horách se přesouváme dál na sever k Bolzanu a Brixenu. Cestou se ještě zastavujeme na místě našeho prvního noclehu. Je teprve kolem páté, takže na spaní je ještě brzy. Ale Honza si tu chce vzít ten v křoví pohozený rozebraný motor. Smůla, někdo nás předběhl. Pokračujeme tedy dál.

V okolí Trenta se jede nějaký amatérský dozvuk včerejšího Gira, protisměr je plný pestrobarevných cyklistů a asistenčních vozů. Okolní strmé skály zase lákají horolezce, horolezkyně, horolezčata, promenádují se zde v úvazcích s cepíny v rukou. Za Brixenem zastavujeme a radíme se, co dál. Jestli pokračovat ještě na Brenner nebo to zapíchnout v okolních kopcích. Druhá možnost se po desetikilometrovém průzkumu jeví jako utopická. Svahy jsou strašně strmé, lesní cesty takřka žádné nebo se závorou, zato plno penzionů a hotelů s německými nápisy a tedy i s odpovídajícími cenami 🙁 Vracíme se zpět na jedno místo pár kiláků za Brixenem.

Byla tam taková nenápadná strmá cestička hned nad hlavní tah na Brenner. Zjišťujeme, že vede na malý kopeček se sadem jabloní. Nikdo tu není, tedy není koho se ptát. Za předpokladu, že mlčení znamená souhlas stavíme na travnatém plácku stan a vrháme se na v supermarketu zakoupenou zdravou výživu. Houska, klobásky, vypeckované olivy a pívečko předčily všechna očekávání, dokonce i už před obchodem zkonzumovanou zmrzlinu. Dohodováno. Zatím nikdo nepřišel, jdeme spát.

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Expediční vozítko MAN

31.den – 22.května, 646km

Ještě není ani šest hodin, když přijíždí auto. Slyšíme jen klapnutí dveří a nějak moc podezřele rychlý odjezd. Nechceme mít problémy s majitelem nebo policií, takže urychleně balíme a odjíždíme o pár kilometrů dál k nějaké zastávce. Při snídani okolo projíždí cykloturista s českou vlaječkou, zato my lenoši místo kalorií spalujeme benzín. Nejen v jídle, ale i v konzumaci benzínu nad Honzou vedu. Nahoře na Brenneru u první rakouské pumpy Honza bere jen 22,2litru, což při ujetí 511km znamená průměr 4,3 l/100km! Mě to po celou dobu žere furt tak o litr na sto víc 🙁

Při sjezdu z Brenneru do Innsbrucku se předjíždíme s nádherným expedičním vozítkem značky MAN. Něco jako Unimog, místo korby má ale osazený modul obytné buňky z Wermachtu. Do Německa vjíždíme kousek pod Ga-Pa. Ještě před nájezdem na dálnici dáváme lehkou svačinku. Pak už jen nuda na dálniční trase Mnichov, Regensburg, Rozvadov, Plzeň, Praha, Říčany. Domů přijíždíme kolem čtvrté odpoledne. Příjezd způsobuje nejen radost, ale i brek a hrůzu. Malý David se před zarostlým a opáleným tatínkem strašně bojí, zato mě (známé to čuně neoholené) poznává okamžitě 🙂 U nás doma všechno v pohodě, radost střídá překvapení.

Troška statistiky aneb co by se mohlo hodit

Tunis:

cca 4.000km, měna 1 Dinár = 19,70Kč, vízum v Praze 6,6Dinaru, benzin 1 litr = 0,86Dinaru a pumpy jsou ve větších vesnicích (cca 20-50km), všude je něco jako náš Special a u většiny pump i Natural95, kemp 2-5D, voda 1,5L PET flaška 0,4-0,7D, bageta 0,3D, konzerva tuňáků 1,5-2,5D, jídlo je o cca 1/2 levnější než u nás a všichni žebrají o bakšiš – one Dinar, please 🙁