Itálie a pět italských ostrovů – 2. díl

A tak couráme po jediném městečku, posíláme pohledy a popíjíme martini v přístavní restauraci. A pro možné další návštěvníky nutno dodat, že zde jezdí i jakási MHD, která putuje mezi ubytováním a plážemi. Nakonec přijel trajekt až ten následující dle jízdního řádu ve 12,45.

Zklamáni Sicílií, se přesto jedem podívat na přírodní rezervaci Scopello. Neměli jsme se zdržovat. Šílenost, miliony aut, lidí, na pláž nejméně kilometr pěšky z prudkého kopce a tam zase lidi, lidi, všude lidi. Prcháme na dálnici a na Palermo a dál na Milazzo. Na Liparské ostrovy až tolik trajektů nejezdí, protože na Vulcano a Lipari auta smějí pouze při pobytu na 7 dní a více. Tolik času nemáme a tak volíme za místo pobytu na dalších pět dní ostrov Salinu, kam smějí auta bez omezení. Je 9,30 a ujel nám trajekt. Další trajekt od společnosti Siremar jede až ve 14,30. Kupujeme jízdenky tam za 44,- Eur a máme půl dne volna. Milazzo je moc hezké a dost velké město, jehož část s hradem se rozkládá na úzkém polostrově. Nakonec končíme procházku na místní městské pláži s kamínky. Nebýt Sicilanů, kteří jsou šílení prasáci, bylo by zde i hezké moře, ale plavou kolem vás igelitky a kelímky a já nevím jaký všelijaký drek.

Ve 14,00 jsme v přístavu a už se kupodivu naloďuje, protože jinak mají Sicilané na všechno času dost. Auta se rozdělují podle toho kdo kam jede a tak se uvnitř trajektu tvoří oddělení na Vulcano, Lipari i Salinu. Organizace nikde, hrozné zmatky a nakonec se odjíždí s půlhodinovým zpožděním. Sicilané by měli jít na školení k francouzům. To když jsme odjížděli na Korsiku, měli za 20 min vyloděno i naloděno.

Vyjíždíme plni očekávání a po slabé půlhodince se před námi rýsují kopečky ostrovů, snažíme se je určit, kde je asi Salina a kde je Panarela a zda Stromboli kouří. Asi po hodině a půl stavíme na Vulcanu, opět zmatky s vyloděním a naloděním. Jsme překvapeni, i když jsme to už někde četli, že Vulcano skutečně smrdí až na loď sirnými plyny a to dost. Lipari jsou od Vulcano co by kamenem dohodil, tam stavíme za dalších 20 minut a pak už po další hodince vystupujeme na Salině, je pondělí a začíná 2. týden naší dovolené.

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Salina jsou vlastně dva vyhaslé sopečné kužele o rozloze necelých 30 km². Je tedy větší než Favignana, ale místečka pro dva trempíky s „pikolo“ autem je zde pomálu.

Silničky jsou uzoučké, odpočívadlo žádné a tma na krku. S jejich vyloďovacími manévry jsme vstoupili v přístavu S. Maria Salina po 19,00 hodině. Nakonec směrem na Polaru je vybudována vyhlídka asi pro 20 aut, odkud je nádherný výhled na západ slunce nad Alicudou a Filicudou, což jsou další ostrůvky Liparského souostroví. Lidí je tu jak o pouti, ale po 20,00 hodině zapadne slunce a lidi také.

Zůstáváme na parkovišti, vedle je kamenná lavička, alespoň nemusíme tahat svůj „nábytek“ a máme  přepychový výhled na moře, vlevo na Alicudu s Filicudou, vpravo naPanarelu a čmoudící Stromboli. Tak rychle, než bude úplná tma, vařím polévku z pytlíku, chleba s máslem a kafe. Ráno nás probouzí východ slunce nad jedním ze sopečných kuželů Saliny. Nakonec jsme zjistili, že naše poloha, i když na parkovišti, je super. Z jedné strany západ slunce z druhé strany východ a pod Polarou je nejhezčí pláž ostrova, kam vozí výletní parníky  turisty na šnorchlování.

Plážičky pod Polarou jsou dvě. Jedna je pod příkrým útesem, s lávovým pískem, je docela dlouhá, ale díky 50m vysoké stěně sem jde sluníčko až po obědě. Druhá vpravo je tvořena vyvřelými horninami, moc se v tomto kopci ležet nedá, ale je +44 ve stínu, tak je člověk stejně pořád ve vodě. Tak tolik ryb jsme nikdy nikde neviděli. Malý, dlouhý, tlustý, zelený, modrý, černý, stříbrný, zlatý,…do toho medúzy, chobotnice, krabíci, všechna ta havěť se tu pase na mořských svazích, jako kdyby tu žádní lidé nebyli. Jsme úplně fascinovaní. Pravda, odpoledne, když dorazí výletní lodičky a zhoustne počet plážujících, úměrně tomu ubude mořské havěti. Stále je tu však mořské fauny více než kde jinde. A tak šnorchlujeme a fotíme a pořád dokola.

Druhý den prozkoumáváme pláže Lingui na druhé straně ostrova. Dle pohlednic je zde i nějaké jezero, vypadá to na pohledu nádherně, ale je to jen taková špinavá a smradlavá louže asi slané vody. Raději jsme to nezkoumali. Pláž je zde tvořena balvany. Městečko Malfa a Rinela mají malinké městské pláže s černým sopečným pískem. Jsou sice plné lidí, ale zase je kam zajít na kafíčko nebo na lehký oběd. No, plné lidí se nám zdály do té doby, než jsme absolvovali výlet na Vulcano. Tam si fakt lidi šlapali po dekách, jinak to prostě nešlo. Zlatá naše nepohodlná plážička na Polaře.

Na Salině jsme byli snad jediní češi, pak zde byla asi desítka němců a jinak jen Italové. Prostě klídek. Nakonec jsme Salinu nazvali ostrovem pětikolek. Půjčují zde nádherná vozítka pro dva. Škoda, že jsme byli autem, jinak bychom si určitě jízdu pětikolkou nenechali ujít. Když jsme koukali, jak si to sviští zatáčkami z kopce a přídavný kolečka se tam mrskají, bylo to okouzlující, jako když vypustíte tříletého mrňouse poprvé na tříkolku.

Vulcano – další den jedeme na výlet. Ani na Salině jsme neoblafli pracovníka společnosti Siremar a prostě auto s námi na výlet na Vulcano nepojede. Tak balíme baťůžky, pití, ploutve, foťák, dalekohled, kameru,… Miláčka autíčko necháváme na celý den v přístavu a za 7,- Eur na osobu odjíždíme Aliscafem na Vulcano. Trajekt jel hodinu a půl, Aliscaf to zvládá za zhruba 40 minut.

Vystupujem do sirného smrádečku a jdeme hledat „depozito bagazze“, přeci nebudem vláčet baťůžky na vrchol velkého kráteru Vulcano. Vulcano se skládá z velkého kráteru a poloostrova Vulcanelo, který se vynořil roku 183 př. n. l. při sopečném výbuchu z moře a v 15. století se při erupci velkého kráteru spojil s Vulcanem v jeden ostrov.

Jak jinak, je pomalu poledne a +45 ve stínu, ale srdnatě šlapem. Potkáváme němce, kteří nás informují, že cesta ke kráteru trvá asi hodinku, což nás povzbuzuje, že to není tak daleko jako na Etnu. Jenže Etna měří přes 3000 metrů a „Grand Cratero“ je vysoký asi 300 m n.m. První část cesty je dost nepříjemná, protože se místy boříte až po kotníky do lávového popela, pak už to jde, cesta má pevné podloží. Velký kráter nás uchvátil, je asi 80 m hluboký a 500 m široký a ještě dýmá.

Milovníci chůze mohou sestoupit na dno kráteru, my lenoši jsme se šli raději procházet fumarolovým polem. Z nesčetných děr tu z nitra země unikají sirné čmoudíky a síra zde na povrchu krystalizuje ve všech možných odstínech žluté. Prostě nádhera a taky smrad. Smrad je tu podstatně ve vyšší intenzitě než pod kopcem, ale ten výhled.Ostrov Vulcano nám ležel pod nohama, jako při pohledu z helikoptéry.