Islandský nejpopulárnější Trek Laugavegur skrz fascinující Duhové hory

Duhové hory, termální vřídla a sirné fumaroly, sopečná poušť, vodopády a ledovce, pod nimiž dřímají sopky – to všechno se dá vidět během tří až pětidenního putování. Výchozím místem osmdesátikilometrového treku je oblast Landmannalaugar ve vnitrozemí ostrova, která je vyhlášená svou geotermální aktivitou. Dá se tam dostat jedině pěšky nebo offroadovým autobusem, na cestě totiž kromě výmolů čeká i několik brodů.¨

Atrakcí místního kempu je horký pramen, který se mísí se studenou vodou potoka a vytváří různě teplé tůňky. Posezení v horké vodě, někdy s čepicí na hlavě, a s plechovkou místního piva Viking v ruce je nezapomenutelným zážitkem. A právě geotermální aktivita má na svědomí také okolní duhově zbarvené kopce, které vytvářejí dramatickou vizuální podívanou.

Vyvřelá hornina ryolit tu hraje barvami od žluté přes okrovou a oranžovou až do červena. Paletu odstínů doplňují bílá sněhová pole, černý sopečný prach a sytě zelený mech, který je to jediné, co přežije v místním drsném klimatu. Sníh tu v horách často leží až do pozdního léta, ve vyšších polohách i celoročně. Sopečný původ krajiny se tu nezapře. Při stoupání do hor nejednou přeskakujeme horké prameny a vřídla a míjíme fumaroly, ze kterých zpod žlutých sirných květů uniká horká pára čpící zkaženými vejci.

Obsidiánová hora

Cesta, značená červenými kolíky, stoupá s výhledy na barevné kopce, do kterých se zařezávají ostrá údolí. Ve vyšších polohách přibývá sněhových polí a výhledy halí mlha. Na černém štěrku se podél cesty povalují ostré kousky lesklého sopečného skla – obsidiánu. Zhruba po deseti kilometrech dosahujeme nejvyššího bodu etapy a schováváme se aspoň na chvíli před deštěm v chatě Hrafntinnusker (1027 m).

Surová pustá krajina připomíná Mordor a člověk si v její nekonečné rozlehlosti připadá nicotně. Před klesáním k jezeru Alftavátn se otvírají ohromující výhledy na kopce porostlé mechem a horizontu vévodí obří ledový příkrov ledovce Mýrdálsjökull. Po 25 kilometrech v nohách využíváme útočiště malebného kempu u jezera, a dokonce i tady uprostřed divočiny platíme kartou.

Nejširší nabídku průvodců a map Islandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Přes sopečnou poušť a ledovcové řeky

Další slunečný den nás čeká 30 kilometrů přes rozpálenou nehostinnou černou poušť, z níž vystupují ostré sopečné kužely bizarních tvarů. Kolem prašné cesty se povalují sopečné úlomky různých velikostí, rozptýlené během erupce v okruhu několika desítek kilometrů. Po cestě je potřeba přebrodit několik řek. Při jejich překonávání kvůli studené vodě, vytékající z ledovce, ztrácíme cit v nohou a jsme rádi za sandály, které jsme do batohů přibalili. Několik dravějších kalných řek je radši přemostěných.

U chaty Botnar se na horizontu přibližují obří ledové čepice ledovců Mýrdálsjökull a Eyjafjallajökull. Pokud vám stačí síly, za drobnou zacházku určitě stojí vyhlídka na impozantní kaňon řeky Markarfljot, která vyhloubila v okolním terénu zářez hluboký několik desítek metrů.

Závěrečný úsek cesty do Thórsmörku, neboli Thórova lesa, vede prastarým lesem zakrslých bříz a borůvčí, který je jedním z mála pozůstatků původních lesů na Islandu a v okolní nehostinné krajině působí až nepatřičně. Přes hlubokou rokli se dostáváme až ke kempu Langidalur, který leží na břehu dalšího širokého ledovcového řečiště. Za ním už se zvedá několik set metrů nad námi mohutná hradba hor, jejichž vrcholky pokrývají ledovce.

Fakt, že tenhle obrovský masiv další den máme překonat, budí přinejmenším respekt. Přece jen nás za dva dny v horách stihlo nevyzpytatelné islandské počasí překvapit i několikrát za den střídavě rozpáleným sluncem, silným větrem a prudkým deštěm. Odolný stan (a hlavně tyčky) a umění ho pevně vypnout i na tvrdé, kamenité půdě jsou tady nezbytností.

V sevření ledovců a sopek

Třetí den treku nás čeká zatím největší převýšení, přes 700 výškových metrů, a dalších 25 kilometrů. Prudké tříhodinové stoupání nás zavede do nejvyššího bodu trasy, průsmyku Fimmvörðuháls ve výšce 1116 m. Ten od sebe odděluje ledovce Mýrdálsjökull a Eyjafjallajökull, pod nimiž se skrývají obávané sopky Katla a nedávno aktivní Eyjafjallajökull.

Při stoupání z Thórsmorku se neustále přibližuje obří ledovcová hradba, ze které dramaticky padají nesčetné vodopády do hluboce zařízlých roklí pod námi. Vrcholové partie připomínají sopečnou pustinu – všude kolem leží obří haldy sopečné suti, které místy pokrývají sněhová pole, a nad tím vším se válí mlha. Nikde ani noha, všudypřítomné ticho působí až zlověstně. Kde černý štěrk střídá ten červeně zbarvený, cítíme ještě pozůstatky erupce z roku 2010. Štěrk je pár centimetrů pod povrchem ještě znatelně teplý.

Údolím vodopádů

Jakmile překonáme depresivní měsíční krajinu, mlha se rozpouští a otvírá se nám pohled na zvlněnou krajinu, pozvolna klesající až ke břehům Atlantiku. Sestupujeme kamenitou cestou pro terénní auta, od níž se po pár kilometrech odděluje pěší stezka, kopírující řeku Skógá až k majestátnímu Skógafossu. Ten je se svými 60 metry nejvyšším vodopádem ostrova.

Cestou podél hlubokého kaňonu řeky s němým úžasem obdivujeme nejméně desítku dalších dechberoucích vodopádů, které s rámusem padají z travnatých svahů a tříští se o dno kaňonu. Vyfotit tu krásu je kvůli vodní tříšti skoro nemožné. Poslední z nich, Skógafoss, přivádí řeku k jejímu ústí do oceánu. Pod ním na naše utrmácené nohy a bolavá záda čeká zasloužený odpočinek, který završíme pivem v přepočtu za 170 Kč v místní restauraci.

I další místa na ostrově ohně a ledu vyvolají v člověku pocit samoty a nepatrnosti vůči mocné severské přírodě. I přes to, že je poměrně oblíbený a potkávali jsme každý den několik desítek souputníků, v nás ale nejsilnější dojmy z Islandu zanechal právě trek Laugavegur.