Island jako destinace pro gurmány

Když jsem byl před lety v Kazachstánu, vyslovil jsem teorii, že čím je země řidčeji osídlena, tím zajímavější kuchyni v ní okusíte. Totiž je-li nějaké území osídleno řídce, nasvědčuje to tomu, že obyvatelé tohoto regionu čelili historicky různým, především klimatickým příkořím. To vedlo k tomu, že buďto museli neustále vymýšlet inovativní přístupy k zajištění přežití, nebo naopak měli dost prostoru, aby k dokonalosti dovedli to málo, co jím specifika jejich regionu umožňují.

Zatímco v Kazachstánu jde spíš o druhý případ a vy tu tak můžete okusit výtečné koňské steaky nebo superbio zeleninu, v případě Islandu to vede spíše k tomu, že vám může na talíři přistát maso zvířete, které si horkotěžko spojíte s živým tvorem.

Island jsem navštívil v květnu. Dle mého soudu jde o ideální načasování – dny jsou dlouhé, počasí na místní poměry stabilní a ceny nejsou vyšponované tak jako v hlavní sezóně. Abyste okusili ty největší Islandské speciality, nemusíte v zásadě opouštět Reykjavík, nicméně tu pravou autentičnost najdete na Islandském venkově.

Nejširší nabídku průvodců a map Islandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Typickým příkladem je Bjarnarhöfn na poloostrově Snæfellsnes, který je jedním ze 4 míst, kde se vyrábí největší islandská specialita – hakarl. Jde o speciálně upravené maso žraloka, které by bez toho bylo jedovaté. Bez nadsázky jde o zkvašené, shnilé a vysušené maso, které svojí chutí spíš než cokoli jiného připomíná zralý sýr. V minulosti se maso nechávalo uležet tak, že se pohřbilo do popela. Touto cestou byl koneckonců kdysi tento postup omylem objeven.

V lehce bizarním muzeu vám za poměrně malý peníz celý postup výroby objasní. Vysvětlí vám mimo jiné, že žraloci se nesmí lovit a tak všichni žraloci takto připravení byli uloveni “omylem”. V muzeu je velká sbírka toho, co bylo nalezeno v trávicím traktu žraloků a projdete si i celý výrobní proces.

Nakonec nemůže chybět ani ochutnávka. Hakarl se jí na tmavém chlebě a doporučuje se zapít pálenkou. Na chuť si poměrně rychle zvyknete, byť je dosti neobvyklá a zážitek umocňuje pach amoniaku. Nicméně bez brzdy bych hakarl nedoporučoval.

Velkou kategorií, kterou nelze opomenout, jsou ryby. Islanďané mají po Japoncích druhou největší spotřebu ryb na hlavu na světě. Nejsnáze jsou k dostání pstruzi, lososi a především sledi a siveni. Na lovu ryb je postavena značná část hospodářství, v minulosti především lov sleďů. Rozličný je i způsob zpracování. Tak jako u nás jsme zvyklí především na sledě z kyselého nalevu alias zavináče, zde se často setkáte třeba se sledi nasladko s kurkumou.

Poměrně kontroverzní specialitou jsou pak steaky z velrybího masa. Island je jednou ze tří zemí, která velryby loví (kromě Norska a Japonska) a v restauraci ho dostanete poměrně snadno. Když vám přistane steak na stole, tipovali byste, že jde spíše o koninu nebo hovězí. Jedná se o maso purpurové barvy, které svojí chutí a konzistencí připomíná ze všeho nejvíce koňské maso nebo pravou svíčkovou.

A pak je tu ptactvo a tím rozhodně nemyslím drůbež. Poměrně rozšířená je konzumace alky malé (alka velká byla vyhubena). Konzumují se i bělokurové nebo racci. Nicméně největší specialitou je papuchalk. Tento kouzelný pták, který je podivnou kombinací alky a papouška, žije v obrovských počtech především na jižním pobřeží a na ostrově Heimaey. Připravuje se grilovaný nebo vyuzený jako studený předkrm.

Nejdominantnějším pokrmem na Islandu je ale jehněčí a skopové. Na každého Islanďana připadají čtyři ovce. Narážíte na ně doslova na každém rohu a to se nemůže neprojevit v jídelníčku nějakou tou bizarností. Islanďané se umí poradit s jakoukoli části těla. Mezi speciality se tak řadí jehněčí hlava (Svið), něco jako tlačenka z jehněčí hlavy (Sviðasulta), jehněčí jelita (slátur) nebo krvavý pudink (Blóðmör). Maso se mimo to griluje, udí nebo suší.

Z nápojů stojí za vyzdvihnutí pivo. Nutno říci, že Island pro alkohol má drakonické restrikce. Pivo bylo až do roku 1989 nelegální a dnes koupíte v supermarketu jen nápoje maximálně s obsahem 2,2 % alkoholu. Mimo to se alkohol prodává jen ve specializovaných prodejnách Vínbúðin, kterých je za hranicí aglomerace Reykjavíku pomálu, nebo v restauracích. Na Islandu jsou 3 velké pivovary Gull, Thule a Viking, které vaří tuctové zaměnitelné pivo, ale pak je tu i spousta lokální producentů, kteří nabízí zajímavá piva (za vysoké ceny) například Segull, Þumall nebo Grýla.

Nabízí se ještě otázka, kam se na speciality zajít. Mně se osvědčila restaurace Þrír frakkar na ulici Baldursgata (oblíbené mezi RPG hráči), kde mají všechny zmíněné islandské speciality. Za zmínku stojí i Láki Hafnarkaffi v Grundarfjörðuru. Na venkově je obecně výběr poměrně malý a rozmohla se tu bohužel i kultura laciných fastfoodů, které cílí na americké turisty. Nicméně dají se najít skvělá místa a to mnohdy i ve spojení s ubytováním jako například Fossatún u Borganes.

Na Islandu je potřeba počítat s poněkud větší zátěží na vaši peněženku. Ve Þrír frakkar jdou ceny za hlavní chod běžně k 5000 ISK, sklenička vína vyjde zhruba na 1200 ISK. Ve Fossatúnu jsou ceny přibližně poloviční. Ceny tak zhruba odpovídají těm norským.

Sečteno podtrženo: Na Islandu je sice draze, ale stojí za to dát mu šanci, aby Vám ukázal svůj svérázný kulinářský um. Získáte tak nezapomenutelné zážitky na jídla, která těžko někde jinde okusíte.