Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
V době středověku trpělo evropské vzdělání pod „inkvizičními“ praktikami tehdejší církve. Kvůli boji proti tmářství a herezi bylo ztraceno, často spáleno na hranicích, velké množství antických i středověkých spisů. Mnohé se do Evropy po několika staletích vrátily skrze Blízký východ a Perskou říši. S nimi přišla i významná jména, které známe, a jenž se učíme ve školách. Někdy, vlastně dost často, ale netušíme, že jde i učence víry muslimské, jelikož jejich jména jsou latinizována.
„Moc jsem si užila ubytování ve vašem hostelu i jeho služby,“ píše Jarmilka z Prahy na jednom z desítky papíru, jenž mi ukázal recepční v hostelu označeném cedulí „No Hotel“ v íránském městě Hamadán. Papír byl starý tak třicet či čtyřicet let. Chlapík za recepcí byl ale mnohem starobylejší. Řekl bych, že si ještě pamatoval dobu, kdy se Íránu říkalo Persie (před rokem 1935). Bohužel v hostelu se toho od návštěvy paní/slečny Jarmilky moc nezměnilo, pralo se tak jednou či dvakrát a vystřídalo se tu pár generací štěnic. Na druhou stranu, proč ne, když to přežila Jarmilka, dám to taky.
Mohl jsem sice zůstat u některého z místních, perská pohostinnost je naprosto úžasná, ale chtěl jsem jeden večer být sám, chvíli přemýšlet, nasávat atmosféru. V Íránu není problém sehnat ubytování na noc nebo pozvání na jídlo. Po určitém čase toto šíbování začne být trochu otravné (alespoň pro mě). Místní příliš nemluví anglicky. Cestovatel naprosto ztrácí svobodu pohybu i rozhodování, a návštěva třetího příbuzného v řadě už není taková zábava jako u toho prvního. Takže mi to patřilo, ta trocha špíny, i když pravda, takovéto ubytování bylo v Iránu velkou výjimkou.
Pod lékařským dohledem muslimským
Avicenna, Haly Abenragel, Albucasis, Alfragan a Rhazes, jména vědců, kteří formovali vědu lékařkou i bádání přírodovědné v raném novověku, mnozí z nás je znají ze školy střední i základní. Latinizovaná jména však zakrývají jejich původ skutečný. Abú Alí al–Husajn ibn Abd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná (Avicenna), Abû l-Hasan ‚Alî ibn Abî l-Rijâl (Haly Abenragel), Abû l-Hasan ‚Alî ibn Abî l-Rijâl ( Albucasis), Abu ‚l-Abbas Ahmad ibn Muhammad ibn Kathir al-Farghani (Alfragan) a Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází (Rhazes) už nám ukazují směrem do Persie.
Pokud vás Írán zaujal a plánujete se tam vydat, ale ze všech stran slyšíte, jak je tam nebezpečno, že byste tam neměli jezdit a že se vám určitě něco stane, nedejte na poplašné zprávy. Raději si přečtěte rozhovor s Jiřím Kalátem, který už procestoval velký kus světa a z Íránu má své vlastní zkušenosti.
V Hamadánu stojí mauzoleum prvně jmenovaného. Ibn Sína (asi 980 – 1037) patři mezi největší myslitele islámského středověku. Na svém kontě má kolem 450 prací z toho do dnešních dní je možné pročíst 240 z nich. Týkají se převážně filosofie a medicíny, ale psal také o astronomii, alchymii, geografii a geologii, psychologii, islámské teologii, logice, matematice, fyzice a poezii. V Evropě je znám hlavně díky svým dílům: persky psanou Dánešnáme (Kniha o vědě) a arabsky lékařskou encyklopedii jménem Kánún. Ta zůstávala jedním ze základných textů výuky na evropských univerzitách ještě v první polovině 17. století.
Básníků i vědců mají Peršané požehnaně. Hamadán není jediným městem s mauzoleem, a ani zde není jenom jedno, a pro cestovatele může být i tato stránka Íránu lákavou k prozkoumání.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Dva králové, co ryli do skály
Jen pár kilometrů za městem je možné nalézt jeden z nádherných unikátů Iránu. Čekalo mě zde překvapení, jelikož hned po vystoupení z taxíku jsem si připadal jako na piknikové party. Atmosféra tak nebyla zrovna taková, jakou by člověk od historické památky očekával. Pravda, Íránci dokáží piknikovat všude. Koberce, jídlo, pití a vodní dýmky byly úplně všude. A tam, mezi lidmi bavícími se s přáteli, se ve výšce několika metrů skvělo Ganjnameh.
Dva nápisy vytesané do zdi. Před dvěma a půl tisíci lety, králové Dáreios I a Xerxés I, vyryli do skalné stěny hory Alvand text, který oslavuje zoroastrijského boha Ahura Mazdu a popisuje činy obou králů, včetně jejich předků. Tehdejší řemeslníci použili k vytvoření sdělení tří jazyků: starou perštinu, elamštinu a babylonštinu.
Stál jsem pod nápisem a přemýšlel o mocných králích, jejich skutcích a říkal se, co asi zůstane po nás. Xerxés I je mužem zodpovědným za jeden z nejheroičtějších příběhů evropského starověku. „Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám,“ je věta, jenž zná každý, kdo někdy slyšel jména Thermopyly a Sparta (bitva se uskutečnila v roce 480 př. n. l.). Díky Dáreovi a jeho výbojné politice spousta z nás běhá. Bylo to jeho vojsko, které porazili řečtí bojovníci u Marathonu (490 př. n. l.) a o němž Feidipidés přines do Athén jednoduchou zprávu: „Zvítězili jsme“.
A tak i velice vzdálen od evropského kontinentu i zde můžu cítit „naše“ dějiny.
