Na úbočí pohoří Alborz se nachází hrad, jehož obyvatelé se v dávném středověku obávali vládci jak muslimského, tak křesťanského světa. Přestože z něj zbyly už jen ruiny, stále budí ve svých návštěvnících respekt a chuť poznat dávná tajemství.
Hašašínská tradice
„Tak tady to je, můj vysněný bájný hrad,“ říkal jsem si v duchu před pevností Alamut v Údolí vrahů (The Valley Of The Assassins) v pohoří Alborz. Nyní již není tak monumentální jako kdysi, a na vrcholku kopce vlastně z údolí ani není vidě, ale i tak přitahuje pozornost všech. Bylo to zde, kde před několika staletími založil Hassan-i Sabbah sektu, jejíž odkaz žije v anglickém slově assasin – vrah. Hašašíni, jak se jim občas říká v češtině, byli nájemní vrazi naprosto loajální svému pánu. Však tito zabijáci, přestože jsou neznámějšími představiteli kultu, tvořili pouhou část vyznavačů muslimské sekty (nizárijská ismá’ílíja šíitského islámu).
Mongolská invaze zničila věhlas
Na počátku se k Hassanovi přidávali místní nespokojení rolníci a řemeslníci a on jim za to poskytoval ochranu. Časem se pod správu velmistrů sekty dostalo více hradů a značně rozsáhlé území. Moc a věhlas hašašínů ukončila mongolská invaze. Říká se, že jejich horské pevnosti byly nedobytné, poslední velmistr řádu je ale předal v roce 1256 bez boje mongolům, za podmínky, že jeho poddaní budou ušetřeni. Spletl se a za jeho rozhodnutí zaplatily tisíce lidí smrtí nebo otroctvím.
První noc v Íránu jsem ten rok ztrávil hned pod hradem, a těsně vedla záchodků. Nikomu to však nevadilo, místo bylo rovné, elektřina za rohem a zápach prakticky žádný. Hned ráno jsem vyrazil k hradu. Je to celkem fuška vyškrábat se ke vstupní bráně. Přestože z pevnosti zbývají už jenom ruiny, které se nyní opravují, působí impozantně. Rozhodně bych na něj nechtěl útočit. Moji pozornost upoutaly zdi i brány a snažil jsem se odhadnout, kde se mohla nacházet pověstná zahrada „deseti tisíc rozkoší“ (i o ní je román Alamut od slovinského spisovatele Vladimíra Bartola z roku 1938), kde byl dokončován výcvik mladíků určených pro vražedné mise.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Zahrada deseti tisíc rozkoší
Princip byl vlastně velice prostý. Nezkušení, často nevzdělaní, mladíci s farmářských rodin přicházeli na Alamut, aby se z nich stali bojovníci. Prodělávali zde tvrdý výcvik a vzdělávali se, dostalo se jim všestranného rozhledu tak, aby uspěli i ve vyšší společnosti a mohli tak proniknout ke svým cílům. Rozhodně to nebyli pouhé tupé nástroje smrti. Ke konci výcviku jim byl podán hašiš a jeho oblouzení byli zavedeni do zahrady, kde na ně čekala veškerá potěšení, jež si muž mohl přát (a popravdě přeje dodnes). Krásné dívky, vzdělané v umění konverzace, tance i milování uspokojili veškeré potřeby mladých bojovníků. Ti zde nestrávili více jak den, však i přesto to pro ně byl zážitek, který změnil celý jejich život. Po probuzení si mysleli, že jim Alláh dovolil ochutnat ráje (což byla popravdě částečně pravda), tak jak je muslimům předkládán v jejich učení a pro to, aby do něj mohli opět vstoupit, byli ochotnu udělat cokoliv.
Během procházky po ruinách hradu a se mé prsty lehce dotýkaly zdiva. „Co asi všechno se pamatuje? Kolik krásných žen a statečných mužů pošlo stejnou branou jaká já?“ Jsou tu tisíce otázek, které zůstanou bez odpovědí. Výhled do údolí mi skoro vhrnul slzy do očí. Svět je nádherný.
