Írán 2001 – poprvé v Teheránu

V podstatě jediným problémem zůstal incident s nevrlým řidičem MHD v našem městě. Poté šlo už vše podle plánu: přesun do Prahy a do Ruzyně, vychutnávka našeho prvního letu (a to jsme netušili, jakou plečkou jsme letěli z Ruzyně do Frankfurtu s porovnáním s tím parníkem, co nás přemístil do Teheránu), orientace na obrovském frankfurtském letišti, setkání s prvními Íránci v letadle J …

Tu slivovici jsme mohli vzít

To, že jsem seděl vždy u okýnka, včetně zpáteční cesty – to byla fakt náhoda, Leňo. U nás bylo naprosto bezoblačné počasí, a tak jsme většinu času v letadle strávili s ksichty nalepenými na malé okýnko. Přistání v Teheránu v noci za tmy bylo téměř jako sci-fi: spousta světýlek, nasvícené budovy a mešity, ozářené trávníky parků, vše se pomaličku přibližovalo. Později jsme zjistili, že pohled z výšky je jediný přijatelný pohled na Teherán. Za íránsko-irácké války byla zničena bombardováním většina města a nové ulice jsou výsledkem hurá výstavby. Teherán je šedivý, rušný a špinavý. Později z pohoří Elborz vidíme jasný smogový mrak visící nad obrovskou metropolí.

Ještě v letadle vyplňujeme trošku zmatečný dotazník a odhodlaně vyrážíme vstříc imigračnímu důstojníkovi. Nedělá problémy a jako místo pobytu mu stačí Shiráz, evidentně je spokojený s plnou kolonkou v dotazníku. Po napjaté chvíli čekání přijíždí naše bágly (u kontroly zavazadel nám úředník sebere vyplněný formulář a dál se vůbec neangažuje (!!! tu slivovici jsem klidně mohl vzít !!! SAKRA !!!) a my můžeme vyrazit. První velké překvapení nás čeká už v letištní směnárně – nabízejí stejný kurz za dolar jako open-market, který jsme poctivě sledovali v Tehran Timesech . Po nepříliš vydařené komunikaci se směnárníkem (odkazuje nás na výměnu v centru) vyměňujeme jen 10 USD v kurzu 1:8000 a bez poplatku (na tabuli měli kurz 1:7958).

Letadlo Airbus A360 – let: výška 11300 m, rychlost 910 km/hod, venkovní teplota -52 °C.

Dobrodružná výměna peněz

29.7.2001, neděle

Na letišti zabíjíme čas (střídavě klimbáme na pekelně tvrdé lavici) asi do 5 ráno. Sleduju dav lidí u výstupní haly čekající zřejmě na přílet příbuzných. Připadají mi takoví hlasití, živí a neznámí. Před odchodem jsem to zkusil ještě jednou ve směnárně, ale opět neúspěšně. Odmítáme pár nabídek taximenů (všechno za 5 USD), ale nakonec rezignujeme. Z Mehrabatu za míň nikdo nebyl ochotný odjet, a tak se necháváme za 40 000 IRR hodit na Ferdowsi street, kde chceme vyměnit větší část peněz. Frčíme kolem Azadi monumentu a poprvé mluvíme s lokálem – taximenem. V ulicích je ještě mrtvo a na Ferdowsi St. se rozhodujeme, že než se to tu rozhýbá, půjdeme ke Grand Bazaaru.

Přes Emám Chomejní Sq. míříme do Park-e Sahr, kde nacházíme veřejné záchody (já zadarmo a Lenka za 500 IRR). Život se na teheránských ulicích začíná probouzet a my valíme oči – je to přece jen za takovou chvilku velká změna… Sami jsme však jak pod mikroskopem, nenašel by se jediný člověk, který by se za námi neohlédl, zvlášť Lenka budí značnou pozornost. Ze začátku se cítíme divně, ale časem si na tuto „popularitu“ zvykáme a přestáváme to vnímat. Každý běloch je tu prostě tak trochu exot. Nakonec si zvykáme i na to, že by s námi každý rád prohodil alespoň pár vět typu: helou máster, Where are you from?, What is your job?… Někdy je to příjemné, někdy ne, ale taková už je sláva …

Po cestě si necháváme dělat kopie poslední strany pasů a strany pasu s vízy pro zamýšlené prodlužování víz. Párkrát se ptáme na cestu a jsme příjemně překvapeni ochotou a snahou Íránců nám pomoci, jsou přátelští a jejich snaha je nezištná (jaká to příjemná změna). V Park-e Sahr chceme původně jen krátce spočinout na lavičce u vodní fontány, ale plynule přecházíme do horizontální polohy a alespoň trochu doháníme spánkový deficit posledních tří dnů. Asi za dvě hodiny nás z Morfeovy náruče vytahuje sluníčko a my se opět pouštíme směrem ke Grand Bazaaru.

Cestou míjíme pár bank a já jen tak zkouším výměnu. V první jen promluvím s úředníkem, ale ve druhé se dozvídám, že výměna tu možná je (shodou okolností jsem trefil zrovna Bank Tejarad v ulici kousek od hlavního vchodu na Grand Bazaar). Vzhledem k tomu, že jsme na místního veksláka ještě nenarazili a ani nevěděli, zda to nebude problém (není), to zkouším. No, po zjištění kurzu, který byl k našemu překvapení 1:7953, to sice trvalo asi hodinu, ale zjišťuju, že banka může fungovat i bez počítačů. Navíc jsem díky tomu, že jsem odmítl podepsat formulář, který byl pouze ve fársí a odevzdat pasy bůhví kam, poznal hlavního managera a vrchního účetního a zjistil, že tu pracují i ženy (všichni byli velmi milí J). Apropó, místo těch počítačů tu byly klasické úřední knihy, které jsem poznal díky tomu, že občas sleduju naše filmy pro pamětníky…

Na lístečku už jsem měl slušnou sbírku razítek a vzkazů, což jej dělalo téměř nečitelným a zřejmě i důležitým, takže mi nakonec ty USD vyměnili. Dostal jsem brutální ranec požvejkaných IRR a téměř jsem urazil pokladního, když jsem je chtěl přepočítat (tento nadlidský výkon nakonec zvládla Lenka čekající celou dobu v hale).

Po cestě ke Grand Bazaaru a i později jsme potkali spoustu veksláků (hlavně kolem Grand Bazaaru je jich plno), kteří nabízeli kurz 1:8000, ale jelikož (což samozřejmě nezdůrazňovali) si z každého 1 USD brali nějakou taxu (to je prý v Asii běžné), byli paradoxně míň výhodní něž naše banka! To už je na ulici slušný cvrkot a pomalu není kam položit nohu pro následující krok. V tomto mumraji (to jsme si ještě nevypracovali techniku pohybu v masách) se pohybujeme oba se solidně naloženým kletrem a oba máme batůžek i vpředu.

Pohyb v teheránských ulicích

Zejména přecházení ulic je kapitola sama pro sebe. Štrůdl aut je hustý a nekonečný, silniční pravidla neexistují, anebo je nikdo nedodržuje, vyhrává prostě hbitější řidič. Pokud se už člověk odhodlá vyrazit na druhou stranu (samo o sobě už to vyžaduje odvahu), musí to provést opravdu rychle, nesmí váhat a vracet se. Provoz bývá v íránských městech opravdu hustý (nedivte se – mít benzín za ty prachy …).

Vozový park lze rozdělit do tří skupin: stará jetá evropská auta notně už poznamenaná minimálně dvacetiletým provozem, auta íránské výroby značky Peykan (co dodat – šílená vozítka, jsou v oblibě, neboť na dovoz aut ze zahraničí je uvaleno brutální clo) a nová auta zahraniční provenience místní honorace. Íránští řidiči jsou velmi schopní. Ze tří pruhů před křižovatkou udělají obvykle tak pět a každý se samozřejmě snaží z křižovatky odjet první a to platí i pro řidiče dálkových i městských autobusů a trolejbusů, kteří navíc zvládají při řízení spoustu dalších finesek jako současné kouření, příprava a pití čaje, atd. Při řízení se používají (pouze) tyto ovládací prvky (a v tomto pořadí): klakson, plyn, volant a brzda. Ve městě se jezdí rychle a každý řidič zná na milimetry rozměry svého auta, za celou dobu jsme viděli asi jen dvě lehčí bouračky.

Lapeni prodavačiGrand Bazaaru

Tak tedy konečně vplouváme do bazaru a koukáme na ten šrumec. Teheránský Grand Bazaar je největší bazar v Íránu. Projít ho v dopolední špičce s kletrem na zádech je věc zhola nemožná. Jelikož ještě neznáme nákupní rituály, hned nás odchytávají dva maníci – bratři, co nabízejí koberce. Pěkně ze začátku nad čajem plkáme (vykládají nám o poušti, lovu a strašně se jim líbí můj kletr – to mně ale taky), ale pak to na nás rozbalují, konečně to přes svoji natvrdlost chápu a musíme utéct. Přesto se nám to stává ještě jednou, tentokrát to byl student ekonomie Mehrdad snažící se rozjet vlastní business s koberci (ale na druhou stranu nám řekl zajímavé informace o Mt. Damavandu, kam míříme). Tahle lekce už stačí na to, abychom až do odjezdu z Íránu věděli, jak se máme chovat na bazarech J.

Stejně všichni nemohou pochopit, jak to že si nekoupíme ani menší koberec za blbých 200 USD a ještě dlouho na nás volají, ať koberce rozhodně nekupujeme v Esfahánu a že dobrý koberec se dá koupit jen tady v Teheránu. Díky tomu jsme se však dozvěděli základní pojmy o výrobě koberců, o městské škole, o výrobě koberců u Nomádů…

To už je na bazaru fakt husto (dopolední špička) a my míříme k naší první mešitě. Je to mauzoleum Emam Zadeh se sklíčkovou výzdobou, nyní v rekonstrukci. Váhavě vstupujeme dovnitř, ale hned nás odchytává zřejmě správce mešity a pasuje se do role osobního průvodce. Dlužno říci opravdu milého, leč neznajícího angličtiny, a tak se naše komunikace odehrává v rovině posunků. Gestikulací se nám snaží vysvětlit, že islám je tolerantní náboženství a cizinci jsou v jeho mešitě vítáni. Po prohlídce interiéru nás vyvádí na střechu mešity. Dostávám od něho vzorky kachlí, kterými se právě obkládá kopule z předepnutého betonu, Lenka stříbrný prsten a modlitební kámen. My mu dáváme na oplátku pohlednici Olomouce s věnováním, přichystanou speciálně pro tento účel. Přispíváme také skromně na opravu.

Na bazaru kupujeme ještě konvičku na otevřený oheň do hor a vyrážíme do pokladnice Bank Melli zpět na Ferdowsi Street. Začíná pravé peklo – aby totiž na bazaru a hlavně chodníku k němu nejezdila auta a motorky se zbožím (stejně jezdí), jsou tam zapíchány do chodníku cca po 50 m tyče těsně vedle sebe tak, aby se jimi mohl protáhnout pouze pěší. Pěší jo, ale ne s batohem! Solidní rozcvička, fakt už nevím, kolik těch bariér bylo, ale už jsem myslel, že jsme uvízli v nějaké blbé PC hře.

První íránská bašta

Sluníčko, hluk teheránských ulic, smog z milionů aut a nevyspání se slily a my už začínáme být pěkně utahaní, takže se rozhodujeme dobít energii jídlem. Zapadáme do kebabárny a dáváme si skopový kebab, mast, nún, kultovní limonádu Zam Zam (ala Coca Cola), existuje ve žluté a černé variantě, její jméno je prý odvozeno od studny pro poutníky v Mekce, která je studnicí vší blaženosti…

Poprvé také máme možnost on-line sledovat, jak se peče nůn. Je to mňamka, zejména jogurt dělají Íránci prostě super, ale pozor: moje zkušenost je, že skopový kebab se bez piva prostě zvládnout nedá (no tak dá, ale s pivkem by to bylo lepší J).

Posilněni prvním jídlem dorážíme do pokladnice centrální banky. U vstupu musíme zanechat vše, co by mohlo pískat v detekčním rámu, a spěcháme zhlédnout tu nádheru. Samý zlato, drahý kameny a perly. Ale kolik… Asi si nežili špatně tihle perští šáhové. Šero v pokladnici, která je vlastně obrovským podzemním trezorem, vydýchaný vzduch a kromě předchozích pohrom ještě trávení kebabu nás opět přivádí do stavu pekelné únavy.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ďábelská cesta z města

Je čas vypadnout z Teheránu a zamířit do pohoří Elborz, které se tyčí hned za Teheránem a které jsme viděli už ze střechy mešity v Grand Bazaaru. Máme jen chabou představu o tom jak se dostat na East Bus Terminál, odkud měly jet minibusy do Reine, výchozího bodu treku na Mt. Damavand. Vyrážíme tedy pěšky na horní konec Ferdowsi street, kupujeme lístky na bus (čím dále jedete, tím jich musíte koupit víc) a hledáme vhodný bus. No, ale v tom jejich písmu na tabulích busů ňák nemůžeme najít ten East Bus Terminál a místní nějak nevládnou angličtinou. Celkem zapeklitá situace, kterým autobusem tedy jet?

Nakonec nám pomáhá jeden Malajec, který tu pracuje jako fyzioterapeut. Lenka nastupuje do zadní části (určené ženám, přední je zase pro muže – no zvyk je zvyk, protože jindy jsme jeli třeba ve shared taxi i se ženami pekelně namačkaní na sebe …) a my do přední jednoho busu a už valíme. Lenka mi později říká, že íránské ženy jsou příjemné. Hodně dělá to, že je navlečena v šíleném tmavém hábitu a má šátek na hlavě s uzlem pod bradou, což Íránci oceňují.

Po nějakém čase musíme přestoupit na trolejbus. To se ukazuje býti jedním ze zážitků, který dobře utkví v paměti: totiž, jak jsem kupoval ty lístky, už mi jich zbývá pouze pět, tři dávám Lence a dva si nechávám (přece to musí stačit ne?). Lenka už je vevnitř totálně nacvaklého trolejbusu a těžko vidí mé dohadování s řidičem, aby mě pustil dovnitř. Tvrdošíjně trvá na ještě jednom lístku, já tvrdím, že už žádný nemám, ale zato mám ženu, která je někde uvnitř a já nevím kde. Mluvím na něho česky, protože on stejně anglicky neumí, jde jen o to, abych ho ukecal. Vzhledem k plnému trolejbusu lidí čekajících na odjezd se to podařilo, ale ukazuje mi, abych si čapnul k němu do kabiny řidiče (stejně bych se nikam jinam nevlezl).

Začíná ďábelská jízda, mermomocí se snaží dohnat trolejbus, co jede před ním, a protože nezastavuje v zastávkách (jsme přece plní), tak se mu to daří. To co teď napíšu, je fakt pravda, a může mi to dosvědčit má žena, toho času rovněž plně při smyslech: náš řidič se snaží předjet trolejbus před námi (na základce jsme si vykládali vtip o ulanbátarských řidičích, co se snažili předjíždět, když dostali z Československa první trolejbusy…). Samozřejmě mu spadly šráky, nechápu, ale já to fakt zažil, třeba to jde nějak šikovně skočit… ?

No horší bylo, že jak si tam tak frčím s tím řidičem v kabině, tak na mě spouští: kolik mám dolarů, že tady není Evropa, ale tohle je Írán, a tak. Hmm, Lenka bůhví kde, asi všehoschopný řidič… navíc mám co dělat, abych, jak jsem v kleku, nevypadl otevřenými dveřmi trolejbusu ven, naložený bágl pěkně táhne. Snažím se to zachránit tím, že dělám, že nerozumím, a vykládám mu o výhodách tohoto trolejbusu značky Škoda J. Ta jízda je opravdu pekelně dlouhá. Naštěstí jen fikaně hecuje. Jedeme opravdu dlouho, Teherán je velké město a jak se tak rozhlížím po těchto okrajových čtvrtích, pomalu mi dochází, co znamená třetí svět. Na zastávce East Bus Terminálu skládám báglem k zemi pár lidí, abych vytáhl Lenku včas z ženské části (zbytečně – je to, myslím, konečná).

Lenčin pohled na věc:

Celou dobu jsem neviděla nic než zvědavě zírající Íránce z přeplněné mužské části… Kdepak je její zlatý manžílek? Je vůbec v buse? Kolik zastávek to asi je? Snad se neztratíme…

Minibus do Reine v klidu nacházíme a až se naplní celý bus, vyrážíme. Ještě před výjezdem se provádí takové škatule škatule hejbejte se aneb každý soused musí mít souseda, a ne sousedku. Pro nás to naštěstí neplatí, ale jen proto, že nám věří, že jsme manželé. Cesta vede do hor, na jedné zastávce mi mladý kluk, se kterým vedeme debatu, ukazuje Damavand – vypadá majestátně, vypíná se na horizontu jako jediná hora a její vrchol je uzavřen do malého obláčku proti jinak blankytně modré obloze. Sakra je to, ale fakt kopec…. Vystupujeme v Mun Bridge a taxikem stoupáme do Reine (2200 m.n.v.), nacházíme místní horolezecký klub, kde nocujeme.