Irák po válce: Hořkosladká procházka v okolí Mosulu po pádu Islámského státu

V polích byla travou zarostlá auta, která tam nechali lidé, jež téměř před třemi lety utíkali z Mosulu. Cílem naší cesty nebyl Mosul, kam hlavní cesta vedla, ale vesnice před ním. Hamdáníja, neboli Qaraqoš. Seděli jsme totiž v autobuse plném asyrských křesťanů, kteří se na Palmovou neděli mířili pomodlit do kostelů ve svých osvobozených vesnicích. Nevěděli jsme, co čekat.

Na jaře 2017 se území Islámského státu v Iráku zmenšovalo. Jeho srdce jsme mohli najít na západní straně města Mosul, respektive v jeho historickém centru, odkud se už několik měsíců nepřetržitě ozývala střelba a výbuchy. Do okolí města a zbytku osvobozených oblastí se ale po dvou a půl leté vládě islámských radikálů rychle vracel život.

Mosul a jeho okolí byly už od pradávna sídlem náboženských i etnických menšin, které jsou pro nás Evropany stále trochu zastřeny záhadami. Celá staletí zde žili šabakové, jezídi, kakáí, Chaldejci, Asyřané a další, kteří se stali terči mnoha útoků a jejichž řady prořídly díky vraždám i imigraci. Jsou to právě tito lidé, kteří považují Ninivské pláně, biblické oblasti na východ od Mosulu, za svůj domov, a kteří se tam začínají znovu usazovat.

Kde žijí dávní Asyřané?

Na Ninivských pláních existuje několik vesnic, jejichž obyvatelé se označuji za Asyřany a říkají, že jsou původními obyvateli této země. Podle tradice odvozují svůj původ od dávných Asyřanů a jejich slavné Asyrské říše. Tito lidé už v prvních staletích našeho letopočtu přijali křesťanství, které z nich udělalo svébytnou komunitu: udrželi si svou etnicitu i během staletého procesu arabizace a vytvořili i svébytnou náboženskou skupinu. Ačkoliv se jejich církev rozpadla na mnoho dalších skupin, iráčtí křesťané v zemi přežili dva tisíce let až do dnešní doby. V posledních dvou desetiletích ale jejich počty prořídly: z milionu a čtvrt v roce 2003 spadl počet křesťanů pouhých dvě stě tisíc v roce 2017.

Iráčtí Asyřané jsou bytostně spjatí se svou zemí, a tak naštěstí mnohým z nich roky v uprchlických táborech a pronajatých bytech v bezpečí nedalekého Kurdistánu vůli nesebraly. Vesnice Qaraqoš, Bartalla či Karamles se tak těší zatím váhavému návratu obyvatel, kteří doufají, že jim navrátí život. Tato oblast byla dva roky pod nadvládou islamistů, kteří zničili kostely, rozkradli majetky a umístili pasti. Čištění trvalo dlouhé měsíce, ale v létě 2017, téměř tři čtvrtě roku po osvobození, se první obyvatelé konečně vrátili do svých domů.

Přitom ale ještě v dubnu, když jsme se procházeli vesnicí, za doprovodu jednoho z mých místních přátel, jsme si nedokázali návrat lidí přestavit. Stav Qaraqoše byl bezútěšný: mnoho domů bylo vypálených, další byly kompletně zničené. Poničená byla i infrastruktura, cesty, nemocnice, školy. Procházeli jsme rodinnými domy, kde ležely zničené fotografie a další osobní předměty. Bylo to město duchů. Některé instituce byly dokonce přeměněny na výrobny výbušnin či raket.

Nemohla jsem se zbavit strachu z pastí a skrytých výbušnin. Omar mě ale ujistil, že vesnice byla pečlivě vyčištěná a že, na rozdíl od Mosulu, tu tolik pastí nastraženo nebylo. I přesto se mi ale podařilo, ve snaze najít místo k odpočinku, sednout si na bednu TNT, ze které mě vojáci ihned vyhnali. Jak mi říkali sami Iráčané, pocit bezpečí je vlastně kulturní záležitostí.

Nejširší nabídku průvodců a map Iráku (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nejhůře z celé vesnice dopadly kostely

Tato zubožená, zničená svatá místa ale zůstala místy setkávání i po svém vyplenění. Ihned po osvobození se zde konala vánoční mše a na oslavy Velikonoc a Palmové neděle se už sjely tisíce lidí z Iráku i ze zahraničí. Přijeli ve sváteční náladě, i když všechny duše byly trochu sevřené ve strachu, který umocňovali vojáci, rozestavění podél cest. Věřící, oblečení v krojích, tradičně procházeli ve velkém průvodu od kostela ke kostelu, zpívali a modlili se.

Malé děti mávali vlaječkami a všichni se spolu radostně fotili a zastavovali i nás, cizince, abychom je vyfotili a zvěčnili jim jejich sváteční den, plný radosti. Mnoho lidí procházelo průvodem s fotografiemi svých příbuzných, kteří během války zmizeli nebo zemřeli. I oni nás zastavovali, abychom je vyfotili, se slovy: „Řekni o nás ve své zemi.“

Po konci oslav pak zamířili ke svým domovům, aby se podívali, co zbylo z jejich minulých životů. My jsme nevěděli, co cítit. Radost z jejich návratu? Smutek z toho, že z té krásné kultury zbyl už jen zlomek? Nebo strach z toho, co je ještě může potkat v budoucnu?

Projíždění okolím Mosulu po jeho osvobození bylo hořkosladké. Většina lidí vítala konec panství Islámského státu, stejně tak se ale většina obávala irácké armády a slabosti centrální irácké vlády, která je už jednou do rukou nepřítele nechala padnout. Obavy byly a stále jsou na místě.

Místa, kde se setkává tolik skupin, jako právě na Ninivských pláních, budou ještě dlouho hledat svůj klid a cestu ke smíru. Vždyť řada z těchto skupin si z nedůvěry vytvořila vlastní milice, které je mají chránit, a které na check-pointech kontrolují přijíždějící do vesnic a různých oblastí. Na jednu stranu bude snad právě díky nim procházka v okolí Mosulu bezpečnější, na stranu druhou je vyhloubena propast, která jen těžko půjde překonat.