Vysoko v Andách byl pocit soudržnosti mezi národem a vládci jedním z nejlepších příkladů splynutí a účinnosti v dějinách lidstva.
V Andách a jejich podhůří na západním pobřeží Jižní Ameriky od pravěku a starověku současného slavným civilizacím Starého světa, v osamocení od ostatních vyspělých civilizací světa Nového a v nepříliš příznivých přírodních podmínkách, se úspěšně rozvíjela lidská společnost způsobem v mnoha ohledech svébytným, a přesto dosáhla jednoho z vrcholů v usilování člověka v celé dosavadní historii.
Trvalo však deset století, než se na scéně objevili proslulí Kečuové, kteří dovedli vývoj – společenský, duchovní i hmotné kultury – k jihoamerickému a možná celoamerickému vrcholu.
Národ Kečuů (lidé z teplého údolí řeky Apurimac) – dnes nejpočetnější indiánské etnikum celé Ameriky – byl „tvůrcem“ incké říše, přičemž inkainka byl titul nejvýše postaveného a uctívaného panovníka veškerých indiánských dějin. Podle kečujských legend vystoupil zakladatel dynastie a říše první inkainka Manko Kapak se svou manželkou z vod jezera Titicaca. Rozborem indiánské mytologie a slovesnosti dospěli amerikanisté k názoru, že toto vynoření je symbolem příchodu panovnického rodu z kmene Aymarů – dědiců mnohasetleté civilizace na březích posvátného jezera, v tu dobu však již v úpadku díky bezvládí a kmenovým válkám, jež panovaly na celém altiplanu po zániku Tíwanacké říše.
Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Pocit soudržnosti mezi dominujícím národem Kečuú a jejich vládci Aymary (označováni titulem inka) byl jedním z nejlepších příkladů splynutí národů a zároveň panstva a poddaných v dějinách lidstva.
První střetnutí Kečuů s Aymary skončilo dohodou historického významu, která byla základem dalšího ve své době nepozorovatelného převratného vývoje. Manko Kapak (aymarsky schopný náčelník) se svojí družinou našel mezi Kečuy azyl a svůj druhý domov a díky civilizačním vymoženostem, které se svým lidem mezi ně přinesl a o něž se prozíravě se svými hostiteli dělil, se časem stal, přirozeně a snad i bez odporu, vládcem Kečuů. Další generace aymarských bojovníků žijící mezi Kečuy již užívaly kečujského jazyka a rozdíly původu se časem setřely. Pouze inkainka a jeho příbuzní, kteří se s rostoucí mocí a na podporu své legitimity i v očích různých porobených kmenů časem dovolávali božského původu a totožnosti s největším božstvem – Sluncem, si ponechali v rodině aymarštinu jako svůj odlišující znak, umožňující jim o to účinněji zastávat stále lepší pozici v čele mohutnějícího kečujského národa, jehož vojensko-administrativní mašinérie fungovala tak bezvadně, že už v 15. století byli Kečuové nejvýznamnější silou ve středních Andách, urychlující sjednocení peruánských indiánů a tedy i mnoha nekečujských kmenů v jedno impérium v čele s inkou. Tento pocit soudržnosti mezi národem (ve většině Kečuové) a vládci (pouze Aymarové, kteří u nich našli azyl) byl jedním z nejlepších příkladů splynutí a účinnosti v dějinách lidstva.
Na začátku 16. století byla říše na vrcholu a z pohledu prostého domorodce, jehož svět končil na pokraji vlhkého horského lesa na východě a na západním obzoru, kde božské Slunce zapadalo do moře, nebylo nikde síly, která by byla schopná postavit se inkovi do cesty. Dokud se zde neobjevil v roce 1523 Francisco Pizzaro, který se skupinou pouhých dvou set španělských „asociálů“ (často s oprátkou nad hlavou za vraždu či zlodějnu) nejen, že zdecimoval domorodce nákazou pravých neštovic, ale vojenskou ukrutností takřka v několika měsících vyvrátil z kořenů společenský pořádek na území celé incké veleříše. Vezmeme-li v úvahu, že uchvacující kamenné sídelní město Cuzco bylo vybudováno jen o jedno století dříve, je smutné, že trvalo období největších úspěchů při vytváření jednotného impéria i sláva inků jako kečujských panovníků tak krátce.
Převzato z www.outdoorguide.cz.
