Indonéské přesuny

Pokud se chce člověk pustit do poznávání krás jednotlivých ostrovů Indonésie, většinou mu také nezbude nic jiného, než začít postupně poodhalovat systém její veřejné dopravy. Obrovská rozloha země, její ekonomická situace a hlavně tisíce ostrůvků, které ji tvoří, dávají tušit, že to nebude úplně tak jednoduché.

Turistické mafie

I když je Indonésie jeden velký stát, v mnoha ohledech jej nemůžeme vnímat jako jeden celek. Mezi jednotlivými ostrovy jsou velké rozdíly, ať již v počasí, přírodě, náboženství, nebo ve vzhledu lidí. Stejně tak doprava funguje vždy trochu jinak. Základním prvkem dopravy jsou malé dodávky, které neustále pendlují mezi vesnicemi. Na Sulawesi se jim říká pete-pete, zatímco například na Jávě a na Bali bemo. V tom by takový problém nebyl. Hlavně v turističtějších místech na Bali, východní Jávě, nebo Lomboku bývá někdy obtížné se do takovýchto dodávek dostat. Často jste odkazováni na speciální, dražší charter dodávky pro turisty. Na ostrově Lombok nám několikrát řidiči odmítali stavět, nebo požadovali několikanásobně vyšší cenu, kterou se nám často ani po půlhodině smlouvání nepodařilo snížit. Nezbývalo tedy než čekat na další. Důvodem jsou působící turistické mafie, které se snaží profitovat z veškerého pohybu turistů. Řidič, který vás vezme jen tak bez toho, aby vás předem dohodila nějaká „cestovní kancelář“, může mít problémy.

Na více odlehlých místech je situace odlišná. Ať si na mapě ukážete na jakoukoliv vesnici, můžete si být jistí, že do ní pojede nějaký dopravní prostředek. A pokud ne, nějaký kluk vás tam určitě za pár rupií odveze na motorce. Pokud již znáte místní ceny a umíte se trochu dohadovat universálním jazykem Indonésie bahasa Indonesia, můžete cestovat opravdu levně a kamkoliv. Nesmíte si ovšem potrpět na pohodlí. Běžně jsme cestovali v několikanásobně přeplněných dodávkách, navíc celou cestu schoulení do klubíčka, protože napresovat nohy do prostoru pro ně určené je pro průměrného Evropana nemožné. A to si vám na ně ještě klidně sedne stará babička s kohoutem v náručí. Situaci většinou podtrhává ukrutné horko a neustálý zápach kouře z hřebíčkových cigaret. V Indonésii, jakožto zemi s největším počtem kuřáků na světě, kouří téměř každý muž. Jen ojediněle uvidíte Indonésana, který nemá v koutku přilepenou cigaretu. Pobavila mě situace, kdy jsem nabídl spolucestujícímu doutník. Své cigárko si nechal v puse a z doutníku k tomu potahoval jako takový bonus.

Veřejné dodávky často spojují jen několik blízkých vesnic. Pokud tedy chcete urazit za den větší vzdálenost, musíte několikrát přestoupit, což však také znamená podstoupit znovu proces neúprosného smlouvání. A v tom jsou Indonésané profesionálové. Řidič vám bude se slzami v očích tvrdit, že toto opravdu je běžná cena, která platí pro všechny. Pasažéři většinou mlčí, Indonésané vždy drží spolu. I když se však všemožně snaží, aby se tak nestalo, vidíte, že za stejnou cestu ostatní platí pětinu.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

S čím se jezdí na trhy?

Cestuje se většinou dopoledne, když jezdí vesničané na trhy. Všichni převáží plno různých pytlů nebo nůší se vším možným, výjimkou nejsou živá zvířata, například prasata. Byla zábava tento pohyb pozorovat. A když jsme zapomněli na nepohodlí, užívali jsme si s vesničany spoustu srandy. Naučit se pár frází v jednoduché indonézštině není tak těžké a věčně usměvaví domorodci to velmi ocení.

Při pohledu na mapu Indonésie nám bylo jasné, že strávíme plno času na moři. Některé ostrovy vypadají, jakoby se téměř dotýkaly a tak jsme se těšili na krásné romantické plavby. Chyba. Například veřejný trajekt mezi ostrovy Bali a Lombok jede téměř osm hodin. Rekord jsme trhli při plavbě z ostrova Flores na Sulawesi. V asi čtyřnásobně přeplněném trajektu společnosti Pelni jsme se plavili 20 hodin. Za pouhých 60 korun jsme koupili lístek do nejnižší třídy a tak jsme strávili noc na zemi v malé uličce mezi kajutami vyšších tříd. Ráno už jsme ve vydýchaném a horkém vzduchu nemohli vydržet a tak jsme se na chvíli drze posadili v zasedací místnosti posádky. A měli jsme štěstí, nikdo si netroufnul požádat bílé tváře o lístek a tak jsme v relativním komfortu dojeli až do přístavu Makassar na ostrově Sulawesi. Několik měsíců po návratu nás šokovala zpráva o ztroskotání jednoho z trajektů Pelni mezi Sulawesi a Kalimantanem. Zemřelo mnoho pasažérů. Důvod –  pravděpodobně příliš mnoho lidí na palubě a špatný stav lodi.

Nusa Penidu

Do smrti také nezapomenu na cestu z Bali na ostrov Nusa Penida. Pobývali jsme v přístavu Padang bai na východním pobřeží Bali. Od lidí jsme si zjistili, že na Nusa Penidu, menší ostrůvek kousek od pobřeží, vyjíždí z přístavu každé ráno loď. A tak jsme po snídani sbalili batohy a vyrazili jsme. A opravdu, vidíme skupinku asi 10 lidí, která se právě naloďuje. Všichni jsou vyzdobení a mají na sobě krásné sváteční sarongy, čemuž ale nevěnujeme zvláštní pozornost, navíc to není na Bali ojedinělé. Potvrzují nám, že jedou tam, kam chceme, a tak nasedáme. Po chvíli plavby se ale situace komplikuje. Zvedají se velké vlny, motory začínají vynechávat. V předních oknech chybí sklo a tak se na nás valí proudy vody. Brzy jsme všichni kompletně mokří. Vlny si s lodí dělají, co chtějí a Balijci, kteří většinou neumí plavat, začínají brečet. Na lodi nejsou žádné záchranné kruhy ani vesty. Za chvíli se také přesvědčuji, že v Indonésii se snídá opravdu jen bílá rýže. Je jí plná podlaha. Zvrací většina cestujících. Takto bojujeme asi půl hodiny, když začne starší muž vydávat podivné hrdelní zvuky. Začíná vhazovat do moře různé květiny a vonné tyčinky. Na závěr vytahuje z košíku kachnu, zakroutí jí krkem a také ji daruje bohům moře. Jaké je naše překvapení, když se během pěti minut moře uklidňuje. Za další půlhodinu bez problému přirážíme ke břehům ostrova. Zpětně zjišťujeme, že se nejednalo o veřejnou loďku. Tato výprava vyrazila i přes velké vlny na Nusa Penidu do jejího největšího chrámu přivést dary zlému bohu Macalingovi. Podle Balijců totiž na tomto ostrově žijí zlí bohové a je třeba jim pravidelně přivážet dary, aby se nenaštvali. To vysvětluje to sváteční oblečení a množství obětin, včetně nebohé kachny, které jsme vezli na palubě.  

Na všech cestách se vždy snažím cestovat s obyčejnými lidmi. Množství příhod, které se přihodí, a samozřejmě také nízké náklady, bohatě vynahradí obětovaný čas a nepohodlí. A v Indonésii to platí dvojnásob!