Indie, země šílená a šíleně zajímavá: Kalkata, NP Bétla, Ganga a spol.

V Kalkatě přečkáváme první noc a hned druhý den odjíždíme směr severozápad do města Bishnupur. 120 kilometrů vypadá na mapě jako kousek. Autobusy se však drkotáme celý den. Bishnupur je malé město známé svými zdobenými terakotovými chrámy, od 16. do 19. století to bývalo hlavní město regionu. Oproti Kalkatě se zde již dá nadechnout lépe, odpadků a smogu je však stále plno, jinak to snad v Indii nejde. Jako vždy se snažíme poznat místní zvyklosti a tak při objíždění chrámů pravidelně odpočíváme u šálku indického čaje nebo spíše čajového mléka, jak jsme mu začali říkat.

Čajová směs se zalije horkým mlékem a usrkává se z malé nevypálené keramické mističky, která se po dopití vyhazuje na zem. Tento často téměř jediný požitek Indů lze vidět úplně všude a kdykoliv.

Prosím o chvilku klidu!

Již po prvních několika dnech v Indii začínáme toužit po odpočinku. Najít jej není totiž v této oblasti vůbec jednoduché. Indie dokáže být velmi únavná a Evropan si na ní musí nějakou dobu zvykat (je-li to vůbec možné). Hladina hluku mnohonásobně převyšuje tu naší. Lidé na sebe křičí, hudba hraje naplno, neustále se troubí. Troubit totiž musíte při každé příležitosti. Pokud předjíždíte, když se někdo přiblíží k cestě, když se rozjíždíte, když parkujete, když jedete do zatáčky. A ne jednou, to by v žádném případě nestačilo. Je třeba klakson tisknout vší silou a co nejdéle. I na malých vesnicích je tak zvuk troubení nepřestávající.

Pro odpočinek volíme národní park Bétla ve státě Džárkhand, dalších asi 200 kilometrů na západ. Cestujeme vlakem, 2. třídou. Pokud se člověk dopředu smíří s několikahodinovými zpožděními, je to určitě nejpříjemnější a nejlevnější dopravní prostředek v zemi. Při přestupu ve městě Adra čekáme tři hodiny na další spoj.

Student Sam umí trochu anglicky a zve nás k sobě domů na oběd. Čekat před nádražím prý pro nás není důstojné. Přijímáme, výborně se najíme a poznáváme indickou domácnost. Skromnou, ale čistou. V Indii čeká překvapení opravdu na každém rohu. Bereme to jako odměnu za opuštění běžných turistických tras.

Na velkou? Jedině na pole!

Při cestách vlakem, obzvláště po ránu, pozorujeme zajímavý úkaz, jehož důvod se nám nepodařilo přesně objasnit. Vlak projíždí krajinou plnou převážně sklizených rýžových polí. Uprostřed většiny polí sedí s vyšpulenou zadnicí rolník nad ranní stolicí. Zda jde o exhibicionismus a rolník takto ráno pravidelně vítá cestující či tak činí z důvodu obohacování své zemědělské půdy, nevíme. Každopádně spolucestující očividně nechápali, proč nás pohled na ně tak rozesmívá.

Až k parku Bétla vlak nejede. Zbývající úsek z Ranchi, hlavního města Džárkhandu, jedeme motorikšou, neboť řidiči autobusů z nějakého důvodu stávkují. Šest hodin v rikše po okresní silnici v nejchudším státě Indie bych opravdu nepřál nikomu. Ale dorazili jsme.

Odměnou nám je poprvé božský klid. Pryč od davů, žebráků, aut. V parku je patrná snaha o turistickou infrastrukturu. Projekt však evidentně nebyl dotažen do konce, což v Indii nikoho nepřekvapí. Nedostavěné hotely jsou zavřené a chátrají. Turistů sem příliš nezavítá. Přímo v parku je však krásný bungalov. Okolo se pasou jeleni axis, pobíhají makakové a languři, dokonce i troubení divokých slonů se dá zaslechnout. Spatřit je se nám však nepodařilo. Stejně tak jsme neviděli ani tygra bengálského. To se však podaří jen málokdy, v parku o 1026 km² jich žije asi 37.

Po parku nás doprovází vyhublý, shrbený pán s přísným výrazem ve tváři. Je to hlavní turistický průvodce a my jako jediní návštěvníci ho máme neustále v patách. Je škoda, že stejně jako u většiny Indů, i u něj je výslovnost těch několika slovíček, která se naučil, tak zkomolená, že nerozumíme prakticky ničemu.

Zvědavci

V okolí parku leží mezi rýžovými poli několik vesnic. Osadníci, ať muslimové či hinduisté, jsou jako u vytržení, když nás uvidí. Valí oči, jako by nic podobného neviděli. Neustále jsme zavaleni zvědavci. Lidé nás doprovází od vesnice k vesnici. Jsme pozváni na čaj, jen litujeme, že jazykem Hindu umíme pouze pozdravit a poděkovat. Alespoň tato dvě slova neustále opakujeme. Jaký je krásný pohled na indické ženy s dlouhými hustými vlasy v zářivých sárí. Plešatí muži v ušmudlaných košilích vypadají vedle nich poněkud nedůstojně. Zaujalo nás také rozdělení prací na vesnici. Zatímco ženy nosí na hlavách těžké dříví, muži perou a žehlí. Nebo jen tak posedávají.

Chystáte-li se do Indie, měli byste se mrknout na video o indických vlacích.

Po třech dnech klidu najímáme rikšu a jedeme do města Daltonganj na nejbližší železniční stanici. Po chvíli smlouvání rikšák souhlasí s cenou, nacpe si pusu betelem a můžeme vyrazit. Betel je populární mezi muži všech kast. Mezi řidiči rikš to vypadá, že je jeho konzumace povinností. Z úsměvů řidičů to poznáte na první pohled.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Povinné místo návštěvy!

Vlak do Váránasí jede až ve dvě hodiny ráno. Je třeba přečkat na nádraží večer. Indové se balí do dek a usínají na peróně na kartonech. Nádraží se mění ve velkou noclehárnu. Těžko říct, kdo z těchto lidí jsou skuteční cestující. Přednosta stanice nás nakonec nechává čekat v salonku pro vyšší třídu, ačkoliv jízdenky máme do té nejnižší. Prý kvůli bezpečnosti. Druhý den tak tradičně s několika hodinovým zpožděním dorážíme do nejsvatějšího města hinduistů, do Váránasí.

Každý cestovatel již pravděpodobně o tomto městě slyšel. Ranní projížďka po Ganze je opravdovým zážitkem. Hinduisté z celé Indie přicházejí k očistné koupeli, jednomu z vrcholných okamžiků jejich života. Poprvé od opuštění Kalkaty vidíme bílé turisty. Váránasí vynechá na cestách po Indii málokdo. I tak zůstává atmosféra velmi duchovní a turisté se spíše v tomto velkém městě ztrácejí. Koncentrace žebráků a nahaněčů je však samozřejmě daleko vyšší než jinde.

V počtu žebráku konkuruje snad jen jedno místo. Bodhgaja. Město ve státě Bihár. Město, kde před dvěma a půl tisíci lety došel princ Siddharta Gautama k osvícení a stal se Buddhou. Z tohoto důvodu se do četných chrámů sjíždějí buddhisté ze všech koutů světa, především tedy z Thajska a Nepálu. Žije zde také početná komunita tibetských uprchlíků a zimu zde často tráví i Dalajláma.

Indické velehory

Abychom ochutnali pravý Darjeelingský čaj, strávili jsme další tři dny v indických dopravních prostředcích. Odměnou nám kromě čaje byly také výhledy na Kangchenjungu, třetí nejvyšší horu světa. Mount Everest v pozadí jsme však kvůli oblačnosti mohli jen tušit.

Je těžké hodnotit Indii za tak krátkou dobu, navíc jsme viděli jen její malou část. Život v Indii je tvrdý a pro nás Evropany téměř nepředstavitelný. Člověk jako by se octnul na jiné planetě. Návštěvníkovi nabízí téměř neustále nějaká překvapení, třeba ženy v pestrobarevných sárí, které rozzáří i tu nejšpinavější ulici. Nebo indická kuchyně. I v té nejzapadlejší jídelně pro vás dokáží připravit plno vynikajících pokrmů. Strávit nějaký čas v Indii je obrovskou zkušeností a člověka donutí zamyslet se a alespoň na čas se povznést nad naše „civilizační“ problémy.