Indie je vysokou školou cestování, říká Jolana Sedláčková

Vydala ses do Indie opět svou starou toyotou. V čem je to lepší než přiletět letadlem?

Tohle se určitě netýká jen Indie, ale jakékoliv mojí cesty. Cestování autem mi dává naprostou svobodu vydat se kamkoliv nezávisle na někom dalším. Nemusím vůbec zkoumat jízdní řády, hledat dopravní spojení, domlouvat taxíky nebo řidiče do odlehlých oblastí. Jedu prostě tam, kam zrovna chci. Když se mi někde nelíbí, můžu být druhý den někde úplně jinde. Když člověk jede po zemi, tak sleduje, jak se společně s krajinou mění lidé, jak se prolínají jednotlivé kultury, uvědomuje si souvislosti, které by ho možná nenapadly, kdyby se někde ocitl rovnou.

Jaké země jsi projela? Byla Indie cílem, nebo už i ta cesta samotná?

Indie hlavním cílem určitě nebyla. Já jsem si celé roky přála dojet svým autem do Pákistánu, takže kdybych měla vybrat jeden konkrétní hlavní cíl, tak by to byl určitě spíš ten Pákistán. Jinak rozhodně nejde o tranzit. Během cesty jsme navštívili také Turecko, Gruzii, Arménii, hodně času jsme strávili v Iráku (jak na severu v Kurdistánu, tak v arabské části). Velkým splněným přáním pro mě byla také návštěva Saúdské Arábie a Ománu. Mimo tyto země jsme zavítali do všech zemí Arabského poloostrova kromě Jemenu, kam nás i přes existující vízum na hranicích nakonec nepustili. Z Arabského poloostrova jsme pak pokračovali přes Írán do Pákistánu. V Indii jsem strávila tři měsíce a nyní jsme v Nepálu.

A jak dlouho vám tedy ta cesta do Indie takto trvala?

Něco přes půl roku.

Jak na tebe Indie zapůsobila? Barvy, vůně, první dojmy? Co tě hned na začátku nejvíce překvapilo, uchvátilo?

Tohle byla moje úplně první cesta do Indie a musím přiznat, že první dojmy nebyly úplně pozitivní. Možná na to mělo velký vliv i to, že jsme do Indie vstoupili z Pákistánu, kde se k nám místní lidi chovali velmi přátelsky, laskavě a snažili se, abychom se v jejich zemi cítili dobře. Indie v tomhle ohledu byla úplně jiná. V Indii se s námi nikdo nemazal. Hned v prvních dnech jsme zažili bezohlednost i snahu nás všemožně podvést.

Proto říkáš, že je Indie takovou vysokou školou cestování?

Ano. Člověk se velmi často setkává s věcmi, před kterými by raději zavřel oči. Chudoba je v Indii všudypřítomná. Nejde před ní utéct. Není schovaná někde za rohem, aby člověk mohl taková místa obejít nebo se prostě dívat jinam. Na jednu stranu by spoustu lidí v Evropě tuhle zkušenost potřebovalo. Je velmi důležité si vážit toho, jak se máme dobře. I když to ale člověk ví, stejně má v hlavě pořád pocit, že si ten náš pohodlný evropský život zasloužíme. Vždyť přece hodně pracujeme, chodili jsme do školy, učili jsme se. Nejsme žádní lenoši… Jenže až tady si člověk uvědomí, že to, proč se má dobře, není až tak jeho zásluha, ale prostě jen velké štěstí, že se narodil do toho „správného“ místa na planetě. Ve skutečnosti nic jako spravedlnost a rovnost neexistuje. A to není příjemné zjištění.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

A jak se v Indii řídí? Měli jste nějaké opravy, nehody, zajímavá setkání a situace během cest po Indii?

Řízení a doprava v Indii je kapitola sama pro sebe. Hned druhý den do nás naboural povoz s koněm a o několik hodin později v koloně auto. Zvláště ve městech tady řidič bojuje s velmi hustým provozem a Indové za volantem dokážou být poměrně bezohlední a agresivní řidiči. Tahle země si zkrátka žádá mít ostré lokty. Co se týče oprav, na cestách děláme veškerý pravidelný servis auta a samozřejmě opravujeme vše, co se rozbije. V Indii jsme měnili dvakrát motorový olej, na jihu Indie jsme měnili olej v rozvodovce a v diferenciálech. Praskla nám tady také zadní pružina, a protože se nám ji nepodařilo sehnat, koupili jsme nové pružiny v Čechách a vezli jsme je do Indie letadlem.

V Indii žije přes miliardu lidí, takže o zajímavá setkání není nouze. Občas jsme se ocitli na místech, kde jsme pro místní byli něco jako mimozemšťani. Jakmile se jeden odvážil a vyfotil se s námi, strhl lavinu dalších, kteří tu fotku s námi chtěli taky. I když podobné věci lze zažít i v Iráku, Íránu a Pákistánu, Indové je díky své množstevní převaze a šílené povaze dokázali v tomhle ohledu strčit do kapsy.

Jaká je vaše trasa prozkoumávání Indie? A jaký čas jste si na to dali?

Zatím jsme v Indii strávili tři měsíce. Naše cesta začala ve městě Amritsar ve státě Paňdžábu u pákistánských hranic. Odtud vedla do hor do Kašmíru a Ladáku, kde jsme překonali s autem několik pětitisícových sedel. Ve státě Himáčalpradéš jsme se vydali do oblasti kolem vesnice Malana vyhlášené pěstováním konopí a auto jsme pak na čtyři měsíce zaparkovali a odletěli domů. Zpátky jsme se vrátili v zimě a směřovali do údolí Spiti, které patří k nejméně obydleným oblastem Indie a jeho obyvatelé vyznávají tibetský buddhismus. Pak už na nás čekala taková ta opravdová Indie, jak si ji každý představuje. Po cestě do poutního místa Gangotri, kudy protéká jedna ze zdrojnic Gangy, jsme se přes Dillí dostali do Rádžasthánu. Přes „růžové město“ Džajpur jsme putovali až na samý západ do pouštního města Džaisalmér a tady jsme naši cestu stočili na jih. Po západním pobřeží jsme dojeli až do stá- tu Kérala, kde se na zelených kopcích Západního Ghátu pěstuje čaj a v džungli je možné pozorovat volně žijící slony. Následovala cesta po východním pobřeží Indie do Nepálu, kde se nacházíme právě teď. Do Indie se ale ještě vrátíme. Velmi mě lákají indické státy ležící na východě, za- klíněné v cípu mezi Nepálem, Bhútánem, Čínou, Barmou a Bangladéšem.

Vyhledáváš ráda taková ta méně známá místa… Jaká jsi našla v Indii?

Tohle dělám samozřejmě velmi ráda, ale v případě Indie, i když jsme se s autem určitě dostali mimo hlavní turistické trasy, nemohu říct, že bych našla něco, co by ještě nebylo objevené. Místa, která bych označila za ultra krásná, už byla právě turistická. V tomhle se Indie hodně liší třeba od postsovětských zemí, kde se toho zatím poměrně neznámého nachází dost.

Překvapila tě mile některá naopak „profláklá“ místa? Našla jsi uvnitř hlavních památek a měst skrytá zákoutí, kde lze pocítit místo bez davů turistů?

Najít v Indii místa, kde by nebyly davy lidí, je oříšek. Zvláště teď v posledních letech začíná bohatnout Indie jako taková, takže i když už se člověk ocitne na místě, kde nejsou turisté ze západu, je tam minimálně hromada turistů z Indie. Co se týče klidu a vyloženě krásných míst, tak v tomhle ohledu rozhodně vede Ladák a moc hezky mi bylo i v údolí Spiti. V zimě se tam totiž kvůli velmi nízkým teplotám nejezdí, a tak jsme si tuhle oblast vychutnali o samotě.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na jaká místa a setkání nejraději vzpomínáš?

Co se týče míst, tak u mě vedou jednoznačně hory a příroda na severu Indie. Mile mě překvapila ale i oblast s čajovými plantážemi kolem města Munnar, kde se kromě čaje pěstuje třeba i kardamom a kde všude prodávají výbornou domácí čokoládu. Z lidí jsem si teď vzpomněla na Sariku, dceru pána, který nám opravoval auto ve městě Adžmér v Rádžasthánu. Byla neuvěřitelně milá, provedla mě po jejich domě, seznámila s členy rodiny a připravila pro nás pohoštění. Když jsme se loučili, tak se mě zeptala, jestli mám v Indii nějaké přátele. Odpověděla jsem, že v Čandígarhu, kde jsme parkovali naposledy naše auto. Ona se jen usmála a řekla: „Teď už máte přátele i v Adžméru.“

Pro fotografy je Indie rájem. Tolik barev, odlišností a rozmanitosti. Jak sis užívala Indii z fotografického hlediska?

Musím přiznat, že Indie pro mě není úplně ideální fotografickou destinací. Ráda fotím přírodu, ale Indie je hlavně o lidech. K focení portrétu se jako introvert musím nutit. Zastávám totiž pravidlo, že nelze fotit lidi bez jejich souhlasu. A na oslovování lidí prostě musím mít náladu.

Co ti nejvíce zachutnalo k jídlu, pití a co naopak nemusíš? Kde tě baví se stravovat?

Vzhledem k tomu, že nejím maso a Indie představuje zemi s vůbec nejvyšším podílem vegetariánů v obyvatelstvu na planetě, tak si užívám širokou nabídku jídel. Nejraději mám jídla s panýrem, hodně jsem si oblíbila různé varianty mančurianu, k snídani si ráda dávám curd (místní jogurt) s čerstvým ovocem. Mám ráda spíš klasickou severoindickou kuchyni, té jihoindické teprve přicházím na chuť. Úplně jsem nenáviděla dosu (palačinka z rýžové, případně čočkové mouky), která mi začala chutnat teprve postupem času.

Hrozně se mi líbí, když na nějakém místě, kde by to člověk ani nečekal, vyroste restaurace nebo třeba kavárnička, která je jiná než všechny ty ostatní a dokáže díky chutnému a perfektně připravenému jídlu přilákat jak místní, tak i mnohem náročnější zahraniční turisty. Teď mě sice nenapadá příklad z Indie, ale před pár dny jsme navštívili městečko Marpha v Mustangu, které je vyhlášené pěstováním jablek. Místní paní si tam otevřela kavárnu, kde prodávala úplně úžasné domácí jablečné koláče, které sama pekla. Ocitnout se na takovém místě je prostě malý zázrak a ten chuťový zážitek skvěle doplní všechny ostatní dojmy, které si člověk z toho konkrétního místa odnáší.

A kam máte ještě namířeno?

Uvidíme, kam nás cesta zavede a co všechno se nám podaří tady navštívit. Vzhledem k tomu, že cestujeme vlastním autem, návštěva některých zemí je z byrokratického hlediska velmi komplikovaná (Čína) nebo téměř nemožná (Vietnam, Thajsko). Minimálně nás ale čeká docela dlouhá cesta domů.