Jaké to je, když česká kapela hraje na indickém festivalu world music? Přečtěte si zážitky kapely BraAgas!
V únoru 2017 jsme s kapelou BraAgas reprezentovali českou hudební scénu na festivalu, příhodně nazvaném Sur Jahan (bengálský výraz pro world music) v Kalkatě a v Goa. Na festivalu jsme vystupovali společně s kapelami z Dánska, Ruska, Švédska a lokálními indickými tělesy.
Vyjet si s kapelou na festival do Indie, pokud nejste členy světoznámých formací, se každému nepoštěstí. Je tedy pochopitelné, že jsme s BraAgas příliš neváhali, když jsme tuto možnost dostali. Tím spíše, že festival Sur Jahan (dříve Sufi Sutra) a jeho pořadatelé z organizace banglanatak.com patří k všeobecně uznávaným napříč world music komunitou.
I když se převážně na hraní dopravujeme dodávkou, určité zkušenosti s leteckou dopravou nástrojů už máme – například v lidský přístup pracovníků aerolinek se rozhodně spoléhat nedá, proto je dobré postarat se o co největší bezpečí toho nejkřehčího, co si s sebou berete. Kvalitní obal je základ, ale není radno šetřit ani na pečlivém obalu strečovou fólií. Pokud se dostanete do této situace, požádejte o nálepku „Křehké“, kterou si přes fólii nalepíte, neboť ty, které máte na samotném obalu, budou fólii znečitelněny.
Zvláště cestou do Indie, kdy jsme nevěděli, co nás přesně čeká, jsme si na dobrém zabezpečení nástrojů nechali záležet. A jak se ukázalo, byl to rozumný krok. Náš plán letět na trase Praha-Vídeň-Dauhá-Kalkata shořel rovnou na Letišti Václava Havla, protože Vídeňáci se rozhodli neuklízet ranveje a raději rušili lety. Velice ochotný personál v Praze nás přebookoval na let Curych-Dillí-Kalkata a už jsme byli na cestě. Ta se zadrhla v Dillí, když nám ne tak ochotný personál nechal uletět spoj do Kalkaty. Evropan se stresuje, ale jak nám bylo osudem poznat, pro Inda to není důvod k panice.
Když jsme konečně do Kalkaty doletěli, se zhruba sedmihodinovým zpožděním, už na letišti se vše změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Jeden z organizátorů na nás čekal v Kalkatě na letišti s autem a nechal přistavit i druhé a jeli jsme na hotel. Kalkata je město, jaké v Evropě nemá obdoby. Kdyby nestačil čistý objem tohoto kolosu, čítajícího prý kolem 16 milionů hlav, přidejte si k němu všechny představitelné radosti a strasti moderního velkoměsta v zemi na hranici třetího světa.
Monumentální třicetiposchoďové hotely s kasiny pro movité, které staví v severní části města, rostou přímo ze slumů, bobtnajících z bahnitých břehů zavlažovacích kanálů pod nimi. Všudypřítomný smogový popílek z naftových Hindustanů (což jsou stále nejrozšířenější automobily taxi) a dalších automobilů zabarvuje celé město do šeda a i jinak ostré polední slunce rozpíjí do měkkých stínů. To, jak si některé asijské země vysvětlují silniční dopravu, popisují snad všichni evropští cestovatelé. Spokojím se tedy s tím, že pro nezkušeného je to nervy drásající zážitek, na který je třeba si chvíli zvykat. Naštěstí v Kalkatě málokdy jedete tak rychle, aby vás dopravní prostředky jedoucí v protisměru mohly nějak ohrozit.
Samotný festival svou organizací směle konkuruje těm nejvyhlášenějším evropským protějškům podobného ranku. Pečlivě vybrané kapely z Evropy i z Indie, skvěle zajištěná doprava i zázemí na festivalu, zvuk i světla na velmi, velmi solidní úrovni, s přidanou hodnotou organizačního týmu, který projevoval nesmírnou ochotu a pozitivní přístup, ať už šlo o přání vidět chrám, zasvěcený Kálí, nebo navštívit hudebniny.
Ještě se vrátím k té dopravě po městě: neustále jsme byli nabádáni nedávat nic žebrákům na ulici, ani matkám s maličkými dětmi v náručí, které klepaly na okna našich aut v kolonách. „Dáte bankovku jednomu a už jich máte před sebou stovku,“ varovala nás organizátorka. O to jsme byli překvapenější, když pak své vlastní slovo porušila a dvěma mládencům, zhruba dvacetiletým, převlečeným do dívčích sárí, s perfektním makeupem a dlouhými vlasy, po krátkém dohadování vydala po deseti rupiích. „Transgender lidé mají dle Indů blíže k bohu,“ odpověděla na naše nechápavé dotazy, „takže vás mohou před bohem poškodit, nebo se za vás přimluvit. Proto jim radši dáváme peníze.“ Těžko říci – nám přišlo, že se spíš chystá loupežné přepadení, než pomluva u boha, ale přeci jen jsme cizinci.
Rozdíl mezi Kalkatou a Panaji (stát Goa), do kterého jsme se přesunuli na druhou část festivalu, se dá těžko vyjádřit slovy. Z rušné metropole, která má více obyvatel, než Česká a Slovenská republika dohromady, do bývalé portugalské kolonie, která připomíná turisty téměř zapomenutý karibský ráj a vyvolává tak klidnou atmosféru, že ani všudypřítomní švábi, kteří se vám pokouší vlézt do pití, vás z ní nemohou vytrhnout. V Panaji jsme potkali Manoje, místního prodejce alkoholu, který nás, skupinku asi deseti muzikantů, vzal na prohlídku chrámu Hanumana, opičího boha, a cestou nás vzal i k sobě domů, ukázal nám své bydliště, představil svou rodinu a pohostil nás tradičními indickými pochoutkami.
Co se jídla a pití týče, můžeme ze zkušenosti doporučit co největší opatrnost – nic z ulice, žádné neloupané ovoce, jen balenou vodu, to i na čištění zubů (což je díky síle zvyku největší problém) a patřičné a pravidelné dávky bezpečnostních alkoholických nápojů. Dávkování v tomto případě stylem „co kdo snese“.
Když se přiblížil náš odlet, byli jsme varováni organizátory festivalu, že letiště v Goa je malé a přetížené a je tedy dobré se na něj dostavit s až tříhodinovým předstihem. Proto jistě pochopíte naše překvapení, když jsme dorazili na poloprázdné letiště, které působilo dojmem polo-opuštěné železniční stanice. Ukázalo se, že náš let je zrušen a let našich švédských kolegů má již dvě hodiny zpoždění, které se ve výsledku natáhly na tři. Přes veškeré ujišťování ze strany Air India nám spoj z Bombaje do Kataru uletěl a my jsme uvízli na několik dlouhých hodin bez zavazadel a platných letenek v letištní hale. Po promarněném dni jsme dostali od organizátorů nové letenky a letěli domů.
Festival Sur Jahan byl pro nás rozhodně skvělým a veskrze pozitivním zážitkem. Indie je země, kterou rozhodně znovu rádi navštívíme. Z toho mála, které jsme stihli vidět, máme zážitky, které vydají na několik dlouhých zimních večerů. Vzpomínky na úžasné lidi, skvělé kapely, barevnou, fascinující zemi, která by stejně dobře mohla být v jiné galaxii, nakolik je od Evropy odlišná. Šance vidět ulice Kalkaty, projít se po břehu Gangy a vidět všechen ten bující život a pak prudký kontrast Panjimu, Goa, kde se v permanentním létě čas plíží tempem, jakým po zemi během dne putují stíny, v nás vzbudila hlad po dalších krásách, které tato země může nabídnout.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
