Kdysi jsem někde četl, že Indii musí člověk buď milovat, nebo nenávidět. Nuže, pak jsem se tedy zamiloval. I přes všechna negativa, která zde na Evropana číhají, přes špinavé a zapáchající ulice, mizernou hygienu, znečištěné životní prostředí, byrokratickou a zkorumpovanou administrativu, i přes snahu některých obyvatel vydělat na „bohatých“ cizincích maximum peněz, přes to všechno a řadu dalších nemilých věcí je Indie úžasná a fascinující země, která mě doslova uchvátila.
Už trasa letu do místa určení je naplněna jmény, ze kterých voní dálky a dobrodružství – Gruzie, Ázerbajdžán, Turkmenistán, Afghánistán, pohoří Hindúkuš, Pákistán, podél Himalájí a konečně přistání v Dillí. Našim cílem je ale Bangalore, a tak je třeba se dopravit na vnitrostátní terminál, ležící na jiném letišti o několik kilometrů dál.
„Sir, Sir! Taxi, best price!“ Využíváme služeb jednoho z mnoha vnucujících se taxikářů. Noční cesta minivanem přes Dillí je sama o sobě zážitkem a vhodně předznamenává celý náš pobyt.
Indické Silicon Valley
Bangalore, ležící v jižním cípu Indie, je městem mnoha přívlastků. Díky velkému množství parků a zahrad se mu říká například „zahradní město“, ale v poslední době zdá se převažuje označení „indické Silicon Valley“. Tato metropole státu Karnataka je totiž centrem tvorby a vývoje softwaru a mnoho světových firem zde zřídilo či zřizuje své pobočky, kde zaměstnává mozky z celé země. Bouřlivý rozvoj způsobil, že Bangalore je jedním z nejrychleji rostoucích měst v celé Asii a tím pádem i na světě. Oficiálně zde žije asi 7 miliónů lidí, ve skutečnosti zřejmě až 10 miliónů. Na indické poměry je to ovšem město běžné velikosti.
I když už dříve jsem v několika zemích trochu „přičuchl“ k Asii, teprve tady jsem měl pocit, že mohu plně vychutnat odlišnost a rozmanitost tohoto kontinentu. Z měst, která jsem v Indii navštívil, se mi právě v Bangalore líbilo nejvíce, a to zejména díky jeho nepopsatelné atmosféře a koloritu.
Zdejší ulice s malými obchůdky, dílničkami a restauracemi, pouliční prodavači, bláznivá a chaotická doprava, honosné paláce i předměstské chatrče mezi palmami, to vše je v tomto lidském mraveništi namícháno do pestré směsi. Ta je doplněna mnoha příjemnými i méně příjemnými vůněmi, pachy, barvami a kakofonií zvuků.
Brzy přijdete na to, že obyvatelé – na rozdíl třeba od Dillí – nebyli zatím zkaženi turistickým ruchem, a tak jsou povětšinou upřímně milí a nesnaží se vás odrat o každý dolar. Nakupovat a smlouvat na tržištích je tady radost, prodavači jsou příjemní, usměvaví a nevtíraví, výběr zboží velký a ceny více než výhodné. Trochu překvapivé je příznivé klima, neboť v těchto zeměpisných šířkách by člověk čekal mnohem větší horko. Bangalore a okolí má díky relativně vyšší nadmořské výšce (kolem 1000 m n. m.) a shodě dalších okolností příjemnější podnebí než jiná obdobně položená místa ve světě i než sever Indie.
Samozřejmě, jak bylo zmíněno v úvodu, je tady i mnoho negativ, alespoň z našeho evropského pohledu. Špatná infrastruktura, rozbité chodníky, nepořádek na ulicích, nedostatečná hygiena v obchodech, lidé a zvířata konající potřebu, kde se jim zamane, a hlavně chudoba. Velká část obyvatel chodí bosky, mnoho jich spí na chodníku či na jiných místech venku a živí se bůhví čím. Život pro obyčejné lidi tady musí být nesmírně těžký, ale přesto si nestěžují a nevypadají nijak nešťastně. Je to zřejmě dáno jednak tím, že nic jiného nepoznali, ale velký vliv má určitě i náboženství a vůbec životní filozofie.
Prales u města králů
V Karnatace je mnoho míst, která stojí za návštěvu. My jsme se jednoho dne vydali autem do zhruba 140 km vzdáleného Mysore, což po zdejších silnicích představuje alespoň 3 hodiny jízdy čistého času. Projíždíme mnoho městeček a vesnic a pozorujeme rýžová pole, kokosové palmy, banánovníky, opice, různé ptáky a další, pro nás ne zcela běžné zástupce flóry a fauny. Přes znečištění životního prostředí, které je v Indii velmi vysoké, je tady příroda stále pestrá a bohatá, i když mnoho dříve běžných druhů bylo bohužel zcela vyhubeno či je velmi vzácných.
Na většině území je prostě příliš mnoho lidí, a tak rostlinám a hlavně zvířatům nezbývá již prostor. Indie zarostlá džunglí a plná tygrů, divokých slonů, nosorožců a dalších velkých zvířat je již naneštěstí minulostí. V rezervacích a chráněných oblastech je samozřejmě situace mnohem blíže původnímu stavu, a tak je jejich návštěva velkým zážitkem. My jsme měli možnost cestou také trochu okusit zlomek z pestré palety matky přírody v jednom z přírodních parků. Gigantické bambusy, velké množství všemožných ptáků, stromy ověšené obrovskými kalony i plavba na veslici po řece plné ryb a krokodýlů, to vše bylo pastvou pro všechny smysly. Zároveň je to příležitost uvědomit si, co všechno člověk svou činností ničí a zatlačuje stále dál a dál, až už nebude kam.
Mysore, „město králů“, bývalo hlavním městem provincie. Můžete tu vidět mnoho zajímavých budov, kterým vévodí obrovský luxusní palác posledního zdejšího maháradži. Je v něm přísný zákaz fotografování a filmování, a tak nezbývá než odevzdat foťák i kameru do úschovy, o kus dál povinně vyzout i boty, a vydat se – přes elektronický kontrolní rám – dovnitř. Rozloha i vybavení budovy jsou působivé, i když by evidentně bylo potřeba více peněz na údržbu. Také metody „ochrany“ některých cenných předmětů jsou poněkud diskutabilní, neboť například staré dřevořezby jsou proti poškození kryty plexisklem upevněným několika samořeznými šrouby přímo do dřeva…
Obřad v Hyderabadu
Hlavní město státu Andhra Pradesh, sedmimilionový Hyderabad, leží asi hodinu letu na sever od Bangalore. Je střediskem zpracování perel a obchodu s nimi a jako na jiných místech Indie i tady se mísí několik lokálních jazyků a kultur. Telugové, Marathiové, Kannadové, Tamilové a Urduové – jména většině lidí u nás nic neříkající, ačkoliv počet příslušníků každé této národnostní skupiny vysoce převyšuje počet obyvatel našeho státu… Hyderabad je vlastně aglomerace vzniklá sloučením dvou měst, které přerostly v jedno. Pomyslným středem je jezero Hussain Sagar, jemuž vévodí 18 metrů vysoká a 350 tun těžká monolitická socha Buddhy stojící na ostrůvku uprostřed. Jezero slouží hlavně k rekreaci a odpočinku obyvatel, na jeho březích jsou prodavači ovoce a zeleniny a dokonce i zábavní park.
Mě ovšem zaujal hinduistický obřad, jehož jsem se stal náhodně svědkem. Všiml jsem si zpívající a povykující skupinky mladých lidí, kteří se pomalu blížili k jezeru a nesli něco vysoko nad hlavou. Teprve po chvíli jsem rozeznal nevelkou sochu boha Višnu. U břehu se skupina zastavila, po několika minutách zpěvu vzal jeden mladík sošku, vlezl do vody až po krk a poté se ponořil. Za chvíli se opět objevil a vylezl ven, ovšem už s prázdnýma rukama. Bohužel se mi nepodařilo navázat bližší kontakt a zjistit něco víc o tomto zvláštním způsobu obětování.
Záhada v Dillí
Jako ve většině hlavních měst i v Dillí se nejvíce z celé země projevuje vliv „zbytku světa“, a tak tady potkáte více „západně“ oblečených lidí, jsou tu McDonaldy a obchody mezinárodních řetězců, doprava je poněkud civilizovanější (všechno je relativní…) a hlavně, cizinec tady není nijak vzácný. To je ovšem hlavní negativum, protože celá řada lidí se specializuje na využívání naivity a neznalosti zahraničních návštěvníků k vlastnímu obohacení. Je to sice vzhledem k výši zdejších výdělků pochopitelné, ale pro cizince nijak příjemné.
I tak ale tato patnáctimilionová metropole stojí za návštěvu. Je zde mnoho paláců, chrámů, svatyň, muzeí a nespočet dalších zajímavostí. Mohu doporučit například archeologickou oblast Qutab, kde se nachází monumentální 73 metrů vysoký minaret z konce 12. století a několik dalších zajímavých budov a rozvalin, nejstarších dochovaných zbytků osídlení města. Ze všeho dýchá atmosféra minulosti a tajemství.
Hlavní důvod, proč jsem se sem chtěl podívat, je ale známý „nerezový“ sloup, o kterém u nás psal už Ludvík Souček a po něm mnozí další. Je kolem 7 metrů vysoký a do Dillí byl přemístěn ve 13. století z chrámu boha Višnu ve městě Udayagiri. Jeho stáří není úplně jisté – každopádně není mladší než 1600 let, avšak dle některých badatelů vznikl před více než dvěma tisíciletími.
Záhadné je na něm to, že ačkoliv je vyroben ze železa, není přes své stáří rezavý, respektive ne příliš. Ve skutečnosti je jeho povrch rovnoměrně pokryt tenkou vrstvou rzi a u paty koroze proniká i více do hloubky, ale přesto je obdivuhodně zachovalý. Důvod dodnes není jasný.
Někteří vědci se domnívají, že je tomu tak díky suchému vzduchu, avšak ten v Dillí opravdu není, nehledě na letní monzunové deště. Hypotéz je více, ale žádná není zcela uspokojivá. Ovládali naši předkové nějaké neznámé metalurgické technologie, nebo je snad sloup důkazem návštěvy mimozemských civilizací, jak se domnívali Däniken či Souček? Nevíme. A možná, že se to nikdy nedozvíme…
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Zklamání i potěšení před Taj Mahalem
Na závěr si ještě odskočíme do Agry, vzdálené od Dillí asi 4 hodiny jízdy autem. Tady stojí světově proslulý Taj Mahal, který bývá někdy označován jako jeden z divů světa. Jelikož už toho o něm bylo napsáno dost a dost, omezím se jen na poněkud přízemní poznámku o ceně vstupného. Zatímco domácí platí 20 rupií, pro cizince je to 750 rupií, tedy téměř 38x více! Tato diference je v Indii zcela běžná (ostatně, i u nás máme zavedenou praxi různých cen pro cizince a domácí), ovšem v tomto případě je rozdíl obzvláště velký a nejsem si jist, zda je to správná strategie. Tato skutečnost totiž zahraniční turisty zcela jistě odrazuje od dalších návštěv.
Město samotné silně kontrastuje s nádherou Taj Mahalu. Špína, bláto, polonahé děti v kalužích mezi prasaty, vše zašlé a ošuntělé mnohem více, než v jiných indických městech. Ale i odsud jsme si přivezli milý zážitek. Představte si, že jdete po Agře ležící na jiném světadíle, několik tisíc kilometrů od domova, a najednou uvidíte ceduli: „Restaurace ANO, bohatý jídelníček, čerstvá jídla….“ atd., vše napsáno v češtině! Tak přesně to se nám stalo. Zvědavost nás samozřejmě přivedla dovnitř. „Czechs? Great! Do you want bramboraky?“ Tak to jsme opravdu nečekali. Jak se ukázalo, majitel byl několikrát v České republice, což nám dokládal svou sbírkou českých a slovenských vizitek. Přestože interiér restaurace nepůsobil nijak vábně – v podstatě se jednalo o holou místnost s několika plastovými stolky a židlemi – s chutí jsme si dali opravdový bramborák s česnekem, který chutnal přesně jako u nás. Bylo to velmi příjemné setkání a náladu nám pak už nezkazili ani vnucující se prodejci různých kýčů a samozvaní „průvodci“.
Přestože byl zmíněný pokrm vítaným zpestřením našeho pobytu, rozhodně se nedá říci, že bychom byli zdejší kuchyně přejedeni. Naopak, veškeré jídlo, které jsem tady jedl, bylo naprosto vynikající a jen prohloubilo mou oblibu indické kuchyně, kterou si zkrátka nemohu vynachválit. Zajímavým zážitkem byla i typická jihoindická večeře, která se jí holou rukou z banánového listu.
Loučení
Indie je plná kontrastů a rozporů a také problémů, jejichž řešení je velmi složité a mnohdy zcela v nedohlednu. Zároveň ovšem zažívá rozvoj a konjunkturu, se kterou se „vyspělejší“ části naší planety mohou jen těžko srovnávat.
Přeji této zemi, aby si v dnešním složitém světě našla vlastní cestu k prosperitě a harmonickému životu, aniž by slepě přebírala „západní“ modely, protože to by zcela zásadně změnilo její charakter a mohlo by to znamenat katastrofu. Věřím, že se to podaří – vždyť zdejší lidé, kteří už toho ve své dlouhé historii tolik dokázali, si to určitě zaslouží.
