Indiánský Walnut Canyon: krajina puebel, ořešáků a obydlí v jeskyních

Sinagua, lid bez vody

Tato přírodní a historická zajímavost přitom leží jen několik kilometrů od Flagstaffu, významné zastávky všech, co putují po trase legendární Route 66 a současně výchozího bodu při cestě do mnohem známějšího Grand Canyonu.

Hlavním lákadlem, jež sem přesto turisty přivádí, jsou ruiny skalního puebla, jednoho z typů indiánských obydlí. Nejstarší osídlení se dle archeologických nálezů datuje do 7. století, kdy se zde usazují první skupiny indiánů. Pro tyto původní obyvatele se vžilo označení Sinagua; tak si je pojmenovali Španělé, když v 16. století zbytky indiánské kultury v kaňonu objevili.

Španělští dobyvatelé vycházeli ze své zkušenosti. Arizona byla oblasti s nedostatkem vody a srážek, tudíž pradávní obyvatelé se museli naučit žít bez vody, španělsky „sin agua“. Zde je tedy třeba hledat původ názvu. Ale zpět k samotným indiánům. Věnovali se obchodu a lovu, ale především to byli zemědělci. Na planinách u okraje kaňonu si zakládali pole, na nichž pěstovali odolné plodiny – hlavně kukuřici a fazole.

Vodu pro svá pole získávali z potoka na dně kaňonu, kromě toho stavěli kamenné přehrady na terasách, v nichž zadržovali dešťovou vodu do zásoby pro období sucha. Výrazná změna nastala v průběhu druhé poloviny 11. století. Na severovýchod od Walnut Canyonu se rozkládá pás pohoří San Francisco Mountains, které je sopečného původu. A právě jedna z těchto sopek, dnes nazývaná Sunset Crater, mezi lety 1040 – 1100 vybuchla a celé rozsáhlé okolí zasypala sopečným prachem.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Život v jeskyni

Po této události přichází období největšího rozkvětu indiánů Sinagua. Zvyšuje se úrodnost půdy, stoupají srážkové úhrny, přibývají další indiánská sídla v oblasti. To vše vede ke změně života indiánů i ve Walnut Canyonu. Opouští podzemní obydlí na okrajích planiny a přesouvají se přímo do kaňonu.

Využitím přírodních útvarů, malých jeskyní, které vytvořila eroze ve vápencových útesech, vznikají nová, prostornější a bezpečnější obydlí. Většina je orientována na jih a východ, aby se plně využilo teplo a sluneční svit. Některá jsou naopak směrována na západ a sever – tyto byly zřejmě využívány v nejteplejších měsících roku.

Archeologové tvrdí, že stavba obydlí byla záležitostí žen. Kromě prostor pro bydlení vznikly i samostatné místnosti k uskladnění potravin, vody nebo nářadí. Stěny byly postaveny z vápencových kamenů, spojených směsí hlíny, vody a vápence. Vnější i vnitřní stěny byly omítnuty hlínou, vstupní dveře vyztuženy dřevěnými trámy a podlaha byla také z ušlapané vrstvy hlíny.

Bohužel, doba prosperity netrvala příliš dlouho. Už kolem roku 1250 většina obyvatel odchází do nových sídlišť dál na jih. Z jakého důvodu, není dosud jasné. Zbytek indiánů Sinagua později splývá s dalšími vlnami indiánských kmenů (Hopi, Zuni). Španělé tak našli stavby ve Walnut Canyonu již opuštěné. Poté opět upadá celá oblast do zapomnění. Z něj vystupuje až na konci 19. století, kdy se stává častým cílem nájezdů lovců suvenýrů.

Indiánské stavby se velmi rychle mění v ruiny a hrozí, že z nich brzy nic nezůstane. Naštěstí se již na začátku 20. století objevují první snahy o záchranu těchto památek. Vše je završeno v roce 1915, kdy je Walnut Canyon s blízkým okolím zařazen do seznamu přírodních a kulturních památek, tzv. „national monuments“.

Cestami pueblanů

Dnešní návštěvník má možnost vidět to nejpodstatnější, aby si udělal přesnější představu o životě indiánů před řadou staletí. Jsou zpřístupněny dvě trasy, na nichž se z informačních tabulí dozví víc jak o historii, tak o místní fauně a flóře. Jedna ze stezek vede po okraji kaňonu (Rim Trail), je dlouhá 1,1 km a nabízí několik skvělých míst k výhledu na kaňon pod vámi.

Druhá trasa, tzv. Island Trail, je o něco málo delší (1,5 km) a náročnější. Vede okolo velké vápencové skály, která výrazně vystupuje ze dna kaňonu, čímž připomíná jakýsi skalní ostrov. Během cesty se člověk dostane přímo k 25 indiánským obydlím a lze zahlédnout i ta veřejnosti nepřístupná na odlehlejších terasách. Přes svou zdánlivou krátkost může být tento pochod náročný, protože hned na úvod se musí sestoupit po 240 schodech a při návratu je znovu vyšlapat. Což se při místním slunečném počasí a vysokých teplotách velmi rychle stává testem fyzických schopností. Naštěstí schodiště vede k návštěvnickému centru, kde se můžete občerstvit nebo vydýchat při prohlídce malé muzejní expozice.

Se svými třiceti kilometry délky a maximální hloubkou 100 metrů nemůže Walnut Canyon konkurovat Grand Canyonu. Ani proslulostí nedosahuje věhlasu dalších národních parků Arizony jako je Petrified Forest nebo Sedona. Přesto, pokud chcete poznat místní krajinu a historii blíže, zastavte se tady. Vše budete mít na dosah ruky a navíc bez houfu turistů za zády. Zkrátka, Walnut Canyon je místo, kvůli němuž se vyplatí na chvíli opustit Route 66.