Inca Trail a Machu Picchu

Ráno procházíme ztichlým ranním Cuzcem na nádraží San Pedro, kde již stojí zářivá červenožlutá souprava Tren Local směr Machu Picchu. Zřízenec ještě naposledy přetírá zadní sklo a před půl osmou nastává chaos, protože 15 minut před pravidelným odjezdem se teprve pouští do soupravy. Ještě štěstí, že tudy projedou dva vlaky za den.

Vláček se pomalu vydává na cestu, která nejprve šplhá po svazích Cuzca. Vzhledem k příliš prudkému stoupání vlak nemůže svahy vytočit oblouky, projíždí asi čtyřmi úvratěmi. Na konci každé úvratě pracovník drah přesune výhybku a pokračuje se dále. Po čtyřech hodinách kouzelné jízdy, kdy se z turistického vlaku stal definitivně vlak pro místní vesničany, kteří zaplavili chodbičku, vystupujeme na nenápadné stanici – 88 km. Do cíle na Machu Picchu nám zbývá přes 30 km a téměř dva dny pochodu.

Protože se zde dostáváme do pásma tropických lesů, začíná se projevovat i deštivé období a z nebe se valí provazy vody. Platíme za vstup 30 solů a vydáváme se do deště. Pro nás oba je to první, a zrovna velice ostrá, zkouška vyzkoušet v praxi goretexové bundy. Splnily svůj úkol skvěle.

Prvních několik kilometrů není špatných. Cesta vede nejprve eukalyptovým lesem a do uší zní z levé strany symfonie rozbouřené řeky Urubamba. Míjíme první zbytky inckých staveb Llactapata, která byla podle našich průvodců především skladištěm zásob. Odtud se odchylujeme od Urubamby, se kterou se sejdeme až za 2 dny na cestě zpět.

Tentokrát vede naše cesta podél řeky Cusichaca. Cesta mírně stoupá podél bujné tropické vegetace a jediné, co trochu ruší, jsou provazce vody neustále se valící z oblohy. Ale počasí se na chvíli umoudří a když procházíme vesnicí Huyallabamba, svítí nádherně sluníčko. Vesnice sama je dalším důkazem postupujícího turistického ruchu v oblasti – je zde “odpočívárna” s občerstvením a snad každý místní, kterého potkáme nám nabízí své služby jako nosič. Sice by nám to odlehčilo, ale za prvé nejsme bohatí turisté a za druhé by to byla pro nás pěkná ostuda.

Ačkoliv kilometry, které následovaly, občas k úvahám o nosičích sváděly. Ve vesnici totiž stezka opouští i menší říčku Cusichaca a odbočuje doprava na cestu, která má vést do sedla. Zabrali jsme a po pár metrech zjistili, co nás ve zbytku dne čeká – jeden schod za druhým, solidní stoupání a do toho se opět přidal déšť. Přesto se nám daří sledovat alespoň trochu krajinu, která přešla do tropického horského lesa. Na fotky je sice trochu tmavo, ale les za deště má své úžasné kouzlo. Botanika bychom odtud nedostali, stačí, že Radek nestačí i jako amatér projevovat nad některými rostlinami nadšení. Mě zase uchvacují barvy a nekonečné odstíny tmavozelené barvy.

Postupně se střídáme s některými travellery na odpočinku. Ten je potřeba tak jednou za půl hodiny, ale s rostoucí únavo a výškou opouští všechny i humor, kterým občas doprovázíme “svinskou dřinu”.

Po čtvrté hodině nacházíme loučku, která se nám zdá za celý den jako jedna z nejvhodnějších za celý den. Už tady stanuje náš známý z Aljašky, stan tady zvedají i dva “skorokolegové” z Rakouska a ještě po nás přijde zcela vyčerpaný Argentinec. Kolem našeho ležení se plouží i zcela zničená skupinka Chilanů – budou prý stanovat ještě o něco výše, kde je prý určité zázemí a místní lidé.

Stavíme si náš Beskyd a nad špagetami se z nás únava trochu vytrácí. I když mě Radek prohlašuje za nesvéprávného, pravým osvěžením je pro mě koupel v horském potůčku, po které jenom zalézám do spacáku a oba spíme jako zabití.

Ráno se vstává brzo a o půl sedmé zdoláváme další sadu schodů, které se dostávají nad pásmo lesů a kolem nás jsou již pouze horské louky a v mracích se ztrácejí místní pětitisícovky. Po hodině a půl stoupání jsme v sedle Warmiwaňusca (Sedlo mrtvých žen, 4198 m). Potkávají nás tam ještě Rakušané, kteří vstávali těsně po nás. Jinak nás z “naší” skupiny již nikdo nedohnal. Po chvilce odpočinku jdeme zatěžovat jinou část nohou při sestupu do údolí Pacamayo. Shora vidíme tábor, který se zde rozkládá a zejména je pod námi v hloubce stezka, která stoupá na další sedlo. Čeká nás skutečně nejtvrdší den. Za den chceme ujít vzdálenost, kterou se normálně “dělá” ve dvou dnech.

Přítomnost lidských obydlí se nám připomíná typickým zápachem, behnem s trochou slámy, které tvoří stanovací místa pro turisty. Slávabohu za naši dnešní loučku. Krátký oddech před nástupem na druhé sedlo, které je pouze o 200 výškových níže jak předchozí. Po chvilce slunečného počasí se opět zatahuje a když stoupáme další stovky schodů na Runturacay, opět pánbůh smáčí zemi svými vodami. Za stálého deště si prohlížíme bývalou strážní pevnost a zásobárnu Runturacay. Několik drobných staveb je zasazeno do úžasného panoramatu okolních mlhavých hor a vytvářejí kulisu pro natáčení tajemných příběhů.

Myslím tady, ale vlastně po celou dobu na Inky – běžce, kteří po této cestě překonávali s listy koky v ústech tyto schody – stoupání a klesání po perfektně upravených schodech. Nám to s batohy jde mnohem hůř než jim. Nejsme však sami. Postupně doháníme další a další skupinky trekařů nebo “takytrekařů”, kteří si zřejmě vůbec neuvědomují do čeho se pustili.

Za neustávajícího deště se dohrabeme do sedla a opět se zde střetáváme s Rakušany, jejichž fyzička zhruba odpovídala naší. Fouká tady však silný vítr a propoceným tělem je zima. Rozhodujeme se k odpočinku o něco níže na stezce ve větším závětří. Dole pod námi se objevuje jezero. Z nedostatku dalšího vhodného místa vaříme polévku přímo na stezce. Před námi se mají tyčit zbytky jednoho z nejúžasnějších míst na stezce – města Sayacmarca, které má ležet na hoře. Mlha je ovšem natolik dokonalá, že jenom občas se z mlhy vynoří nejasné obrysy hory a dávají tušit ono místo. V jednom okamžiku se rozevře mlha i při pohledu dolů a dává nám důvod plácat se po hlavě, protože dole vidíme místo, kde většina travellerů odpočívá – ve zbytcích inckých staveb je další z “odpočíváren”. Nasyceni nechceme již platit za pohodlí a vyrážíme dál. Tato část cesty, kdy se stoupá na třetí sedlo nad zříceninami Phuyupatamarca, patří skutečně k nejzajímavějším. Relativně mírné stoupání dává možnost se více dívat kolem sebe a průchod tropickým horským pralesem s nádhernou atmosférou deštivého počasí je neopakovatelným zážitkem. Potkáváme i množství nosičů, kteří zde nosí po těchto stezkách až 50 kg nákladů. Skoro se mi chce říci – jako před mnoha staletími. Jenže zatímco to dříve byl stavební materiál, potraviny a další potřeby pro Machu Picchu a okolní pevnosti, dnes se na jejich zádech kolébají náklady bohatších turistů. Ti potom pomalu, ale jistě postupují k dnešnímu cíli, kterým je Albergue Huyňay Huayna s postelí a horkou sprchou. Holt, ne každý může jít s 20 kg na zádech a spát ve stanu.

Na tomto místě by stálo zato podívat se lépe na “kolegy”, kterých potkáváme dost a dost. My máme sice pocit, že se občas táhneme jako soumaři s batohy plnými zbytečností, ale jednak si táhneme ulity na celou cestu tak, jak jsme zvyklí odkudkoliv, a jednak v nich máme kvalitní vybavení proti všem nástrahám, které nám tropy mohou připravit. Kolem nás chodí lidé, kteří jsou také v horách jako doma – to byla většina těch, kteří s námi dnes ráno nocovali. Na druhé straně potkáváme i takové, pro které je pobyt v horách svátkem a často vůbec nejsou vybaveni do počasí, které zde v tuto roční dobu panuje. Bohatší a rozumnější si alespoň potřebné vybavení půjčí v Cuzcu, kde je k tomu několik specializovaných obchodů. Ti méně rozumní se potom snaží se s problémem vypořádat sami. A tak potkáváme dívenky, které by byli ozdobou jakékoliv pláže, ale v lehounkých teniskách a s batohem přehozeným frajersky přes rameno (alespoň na začátku), je na nich po třech dnech vidět značné vyčerpání. I když je cesta docela pohodlná, jsou zde prudká stoupání a klesání, nadmořská výška a samozřejmě rozmarné podnebí. A v plátěnkách bych tuto cestu rozhodně jít nechtěl. Trochu se i obdivuji těm, které takto Inca Trail projdou, protože i my cítíme, že toho po celém dnu máme dost, a to občas na hory jezdíme a máme kvalitní boty. Vrcholem podobného nevkusu se pro nás stala Brazilka, která se s námi na chvilku dala do řeči. Lehounké plátěnky na nohou, samozřejmě úplně durch, kraťasy a tričko a v ruce igelitku, ve které se skrývalo proti rozmarům počasí pončo. To je dobrá věc, ale v tomto počasí také nevydrží. Dalším vrcholem byla jedna “dáma”, snad Argentinka, snad Chilanka, kterou jsme potkali poslední den cesty na zádech jednoho z nosičů. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, skutečně bych prosadil, aby se dělala na začátku trasy důkladná kontrola vybavení, protoželidé s podobným vybavením jsou v horách nebezpeční sobě i jiným. Přece jen zde není záchrana za pět minut.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Diskutujeme o podobných záležitostech až poté, co se vynadívám dostatečně na výhled ze třetího sedla. Najednou se v hloubce a v dálce objevil úzký proužek rozbouřené Urubamby a pod námi rozsáhlá pevnost Phuyupatamarca s dochovaným zbytky zavlažovacích zařízení a nádrží na vodu. I zde je vidět téměř do detailu propracovaná stategie Inků, kteří měli v každé takové pevnosti zajištěny všechny základní potřeby, bez kterých nebylo možné žít – vodu a potraviny, které částečně získávali z terasovitých políček kolem pevnosti.

Sestupujeme dolů a s námi celý “Václavák” lidí – všichni se potřebovali dostat až do tábora, který je asi 3 hodiny před Machu Picchu. Objevují se i první známky civilizace se stožáry vysokého napětí, které rozvádějí elektřinu z elektráren na Urubambě. Na jedné z odboček jsme “špatně” zahnuli – všichni šli dolů o tábora a my jsme se dostali do téměř opuštěných zřícenin Conchamarca. Zdroj vody byl poblíž, a tak jsme zůstali. O několik desítek metrů níže byly vidět desítky stanu těsně vedle sebe a o kousek dále se tyčila budova hostelu. Ještě, že jsme takto “zabloudili”. Takto si stavíme tábor v jedné z místností bývalé pevnosti, která do nedávné doby zůstala skryta lidským očím. Je až těžké uvěřit, že zástupy lidí, které tudy procházejí, neobjevili další zbytky nad sebou. Jenomže metr okolo stezky začíná téměř neprostupná džungle, a tak to šlo zřejmě dost těžko. Skutečně stačí několik let, aby stezka zarostla a nezbylo po ní stopy. Nyní však ze svého “orlího hnízda” máme dokonalý výhled na kalnou Urubambu a zdálky je slyšet houkání turistického vlaku na Machu Picchu.

Ještě lepší rozhled je ráno – počasí se fantasticky umoudřilo a z okolních lesů se vypařuje ohromné množství vody a výhled dolů do údolí je často zacloněn kvůli těmto “mrakům”. Až nyní na sluníčku si můžeme dokonale vychutnat jemnou krásu tropické flóry s množstvím zelených listů. To, co má člověk doma v květináči zd dostává konkrétní rozměry ve volné přírodě a těžko říci, čemu se obdivovat dříve – jestli botanickým zahradám na stromech nebo něžným květům orchidejí. A to jsme pouze na stezce – co by nás asi čekalo při průstupu džunglí okolo. Náš postup se sice zpomalil, ale kolem desáté hodiny stejně dorážíme na Intipunku – Sluneční bráně. Odtud se nám poprvé objevuje pohled na trosky Machu Picchu. Objevuje se panorama, které je známé ze všech prospektů o Peru – hora Huyana Picchu ve tvaru ležící pumy s načechranou “hřívou” terasovitých polí, pod kterou je další symbol – město tvaru kajmana, dalšího z Inky uctívaných zvířat. Celou atmosféru dotvářejí okolní hory a tvoří skutečně jednu z nejúžasnějších kulis, kterou jsem kdy viděl.

Musíme však ještě necelou hodinu scházet, ne se konečně dostaneme do centra turistického hemžení – zde je poslední kontrolní stanoviště – milá slečna, která nám s profesionálním úsměvem trhá lístky ke vstupu do areálu.

Popisovat toto místo, když to za mě již udělali mnozí jiní, je snad zbytečné, ale stačí pouze shrnout emocionální stránku věci. Zde určitě leží vrchol naší krátké návštěvy v Peru, spolu s Inca Trail. Procházíme jednotlivé okrsky a jenom se snažíme za tu krátkou dobu, která je nám vymezena proniknout do podstaty inckých symbolů a dokonalého systému, který zdobil každé incké město – terasovitá pole a celá “zemědělská” část. Chrámová část, vojenský okrsek, to vše tvoří dohromady jeden celek, který je vyvážený a harmonický. Za půl dne, kdy se lze v tomto prostoru pohybovat a je dán dobou platnosti vstupenky a odjezdem vlaku do Cuzca, si člověk skutečně zobrazí pouze povrch a celek – a množství detailů, které by zabraly množství času, již není možné si uvědomit a zobrazit. Tím bychom skutečně do toho zabředli takovým způsobem, že by nás odtud museli vyhánět. Vystupujeme na chrámový pahorek a obdivujeme se dokonalému způsobu určování kalendáře a času – část slunečního kamene míří přímo na Intipunku – právě postavení slunce v tomto místě vždy určovalo příchod největšího inckého svátku Inti Raima – díkuvzdání za úrodu, která je sklizena nebo se sklízí.

Zdoláváme dalších několik desítek schodů na “hlavu pumy” – vrchol Huyana Picchu. Aby inčtí stavitelé a architekti ještě více zdůraznili tvar hory, vytvořili pod vrcholem několik terasovitých políček, které zdůrazňují hřívu na hlavě. Na vrcholu se schází pestrá mezinárodní společnost a s největším překvapením zde nacházím pár Turků, což pro mě bylo stejné překvapení jako pro ně Čech na Michu Picchu hovořící turecky. Alespoň nemůžu říci, že bych zameškal ve škole.

Nyní se však nachyluje čas a my musíme sestupovat dolů. Protože nehodláme používat místní předražené autobusy, jdeme po svých až do Aguas Calientes, vrcholu turistického byznysu. Hlavní třídu zde tvoří koleje železnice Cuzco – Aguas Calientes – Quillabamba a na obou jejich stranách jsou jeden na druhém nakupeny hotely, hostely, restaurace, prodejny suvenýrů a všeho, co turisté potřebují. Zajímalo by mě, kolik místních lidí zde nepracuje, ani nemá nic společného s cestovním ruchem. Ceny téměř všeho jsou samozřejmě vyšší než v Cuzcu, a tak jsme rádi, když po několika hodinách čekání můžeme zasednout do vlaku. Cestou do Ollantaytamby nás baví místní kluci svými zpěvy a já mám možnost se bavit s jedním Chilanem o Pinochetovi a jeho politice a o plážích a jihoamerické muzice se dvěma Uruguaykami. Z Ollantaytamby jede vlak poloprázdný a pokoušíme se na chvíli usnout. Na úzkých sedačkách to jde dost špatně.

Půlnoc na nádraží San Pedro. Staniční rozhlas možná hlásil, že “zpožděný tren local z Aguas Calientes přijede na kolej druhou” a dal tak signál množství taxikářů a nahánečů turistů, aby se shromáždili před nádražím. Podaří se nám proklestit si cestu tímto davem, který koneckonců dělá pouze svou práci, a míříme k “našemu” albergue. Probouzíme sice ospalého mladíka, jednoho z těch, kteří hotel provozují, ale ještě tentýž večer máme hojnost vody, postel a sprchu.