Jedno z posledních center, který mi v Tokiu ještě zbylo k návštěvě, bylo Ikebukuro, ležící nejseverněji. A protože už začínám bejt trochu zmlsanej, záměrně jsem (alespoň prozatím) vypustil třeba výrazný komplex školních budov Jiyugakuen Myonichikan, který projektoval ve třicátých letech minulého století Frank Lloyd Wright, ale i dvě stě metrů vysoký mrakodrap Sunshine City, nahoře pochopitelně s vyhlídkou.
Místo toho jsem od JR zamířil k Tokyo Metropolitan Art Space, kulturnímu centru s několika sály, kde se v šesti sálech hraje opera i divadlo a kde mají speciálně zkonstruované varhany. Na širokém prostranství je před výraznou budovou neméně výrazná železná skulptura. Už v budově vede nahoru údajně nejdelší eskalátor na světě, ale upřímně řečeno, nejsem si jistý, jestli třeba na Náměstí Míru nemáme delší.
Pokračoval jsem dál a narazil na komplex Rikkyo University, dokonalé napodobenině viktoriánského slohu. V parku u školy měli studenti zřejmě hodinu praktické výuky, asi dvacet jich tady fotilo hlava nehlava. Ano, nechal jsem si jimi zmást a přidal do kroku a už během chůze připravoval foťák v očekávání co tady nebude. No, nebylo tam nic. Asi dvacet studentů fotilo doslova co vyfotit šlo, jeden bral celek, druhej zřejmě portrét spolužačky, další detail dřevěný boudy a jinej zase zřejmě makrem nějakou kytku. To vše za živého zájmu zde tábořících bezdomovců.
Vzal jsem to pak na divoko ke chrámu Zohshigaya Kishimojindo (návštěva prý napomáhá plodnosti), obrostlého stromy gingko a docela jsem se trefil, i když jsem se nějakou chvíli motal mezi mraky malých domků v okolí. Za chrámem měl být nedaleko hřbitov, i tam jsem zašel a cestou ze hřbitova jsem minul přejezd dráhy Toden Arakawa. Bylo to poetické, sluníčko zapadalo mezi domky, přejezd zvonil a spouštěl závory, skoro jako doma.
Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>
