Idioti na plavbě kolem světa v replice plachetnice Victoria, jež první obeplula zemi

„To vám povídám, existuje hodně verzí, jak se tenhle příběh udál, ale to, co vám teď řeknu já, je pravda.“

Jack Crabb alias Malý velký muž

Idiotem jsem se stal na podzim roku 1995 ve výšce 2 225 metrů nad mořem. Seděl jsem na horské chatě Pod Rysy a při petrolejce se snažil učit anglicky. Moc mně to nešlo, chyběla motivace.

Z vedlejší místnosti se nesl opilecký zpěv a každou chvíli se někdo naklonil do okýnka a „vraj či by něbolo eště trochu vínka“. Samozřejmě že bylo, k veliké nelibosti mého společníka.

Hustý plnovous, věk mezi dvaceti a čtyřiceti. Nepil, jen čaj, ani moc nemluvil. Oba jsme přijeli na každoroční závody horských nosičů Šerpa rallye o týden dřív. Kvůli aklimatizaci a roznošení. Za byt a stravu jsme pomáhali chatárce. „Co děláš?“ zeptal se. „Trochu pracuju, trochu se flákám.“ Už třetí rok jsem byl na volné noze. „A co děláš ty?“ nedala mi zvědavost. „S kamarády stavíme loď a poplujeme na cestu kolem světa.“ Řekl to úplně normálně, asi jako když říkáte, že letos opět pojedete na dovolenou do Chorvatska.

Nikdy jsem nesnil, že bych chtěl být námořníkem, nikdy jsem na moře nechtěl. Ale v tu vteřinu mi blesklo hlavou, že tohle by mohlo být to pravé ořechové. Opatrně jsem začal sondovat co a jak. Myslel jsem, že na takovou akci musí být stovky zájemců. Myslel jsem na výběrová řízení, konkurzy, testy, zkoušky. „Jediné, co potřebuješ,“ řekl vousáč, „je spacák a montérky. Dojeď a zkus si to. Uvidíš sám.“ Tak jsem se dozvěděl, že nějaký Krautschneider staví repliku dřevěné plachetnice Victoria, která první obeplula Zemi.

Kdy to začalo?

Bylo to na počátku 16. století. Portugalský kapitán Fernão de Magalhães dostal od španělského krále pět lodí a 250 mužů posádky a 20. září 1519 vyplul hledat průliv skrz tehdy novotou vonící Ameriku. Průliv našel a byl prvním Evropanem, který se plavil Tichým oceánem. To už měl jen lodě tři. Po strastiplné cestě se dostal na Filipíny, v té době už poznanou část světa. Věděl, že obeplul Zemi. Pak byl v potyčce s domorodci zabit. Flotila pokračovala v plavbě pod různými kapitány, až se 11. září 1522 vrátila plachetnice jediná, Victoria. A na ní 18 mužů.

Trvalo mi ještě několik měsíců, než jsem se skutečně rozhoupal. Až na Velikonoce následujícího roku jsem sbalil batoh a stopem vyrazil do Semanína, malé vesnice u České Třebové. Právě tam byla pila, na které se řezala prkna pro loď. Katr byl v hale, u haly maringotka, v maringotce pestrá skupina zaprášených jedinců. Vousáč mě poznal. „Čau, už jsem myslel, že nepřijedeš.“ Seznámil jsem se s osazenstvem a začal makat.

Odpoledne přijel Krautschneider. „Ahoj, ahoj, ahoj!“ pozdravil. Dal mi prostor tak akorát na představení se a půl hodiny bez přerušení mluvil. O svých plavbách, o plachetnicích, o Victorii, knížkách, politické situaci v zemi a kráse Orlických hor. Pak zmizel a viděl jsem ho až za čtrnáct dní. „Zítra odjedu…“ začal jsem. „Věděl jsem, že nevydržíš, nevadí, měj se hezky…“ Nevěřil mi. Takových lidí už viděl spoustu. Zpočátku nadšených, ale po pár dnech tvrdé práce rychle vystřízlivělých. „Ne, potřebuju si vyřídit pár věcí a pak se vrátím nastálo.“ Ani to ho nepřesvědčilo. Měl své zkušenosti.

Muž slova a činu

Rudolf Krautschneider, všeobecně známý jako Ruda, je člověk charismatický a nepřehlédnutelný. Statné postavy, energických gest, inteligentních postřehů. Dřevorubec, spisovatel a mořeplavec. Muž slova a činů, kombinace dnes tak zřídka viditelná. Pro Rudu, stejně jako pro Platona, existují jen tři druhy lidí: živí, mrtví a ti, co se plaví po mořích. Skutečný enfant terrible mezi českými námořními jachtaři a také jeden z nejodvážnějších. Na překližkové Vele doplul na Island, na ocelové Polce se zamotal do válečného konfliktu v roce 1982 na Falklandách, na ocelové Polárce obeplul svět kolem Antarktidy. Všechny si je postavil sám. Teď stavěl repliku Victorie.

Dlouho jsem přemýšlel, proč se vlastně rozhodl zrovna pro tuto loď, i když musel vědět, že to bude přinášet jen obtíže. Měl bohaté zkušenosti se stavbou ocelových plachetnic. Victoria je dřevěná. Přesné plány původní Victorie neexistují a jakákoli replika je tedy jen přibližná. A samozřejmě věděl, že podobná plavidla měla velmi špatné plavební vlastnosti. U tak zkušeného matadora byla praktičnost vždy na prvním místě.

Přesto do toho šel. Nejjednodušší vysvětlení by bylo, že dodnes, necelých 500 let po Magalhãesově výpravě, na světě není realizována replika plachetnice, která první obeplula zeměkouli. V různých světových přístavech stojí repliky Kolumbových plachetnic, Diasovy karavely, Cookovy Endeavour nebo vzpourou proslavené Bounty. Ale neexistuje jediná Magalhãesova Victoria. Až se toho chopil Ruda. Po návratu ze své tříleté plavby kolem světa v roce 1993 si jako další cíl, větší a náročnější, vytyčil napravení této historické křivdy.

Podobnost s mořeplavce

Pak jsem Rudu poznával víc a víc. Začalo se mi zdát, že si s tak jednoduchým vysvětlením nevystačím. Ruda se nikdy netajil svým obdivem k Magalhãesovi. Vždy říkal, že Kolumbova zásluha nespočívala v objevení Ameriky, ale že vůbec vyplul. Teprve Magalhãesovou cestou dostala Země svůj tvar. Poprvé v dějinách tu byla perspektiva světa, jak ji známe dnes, byť zatím velmi nepřesná. A kdo někdy viděl Rudu osobně, ví, že tu je i jistá podobnost s dochovanými portréty portugalského mořeplavce. Nejen ta vnější.

O Magalhãesovi se říkalo, že byl člověk mimořádně klidný a zároveň energický, schopný, cílevědomý a lstivý. Ruda je jeho moderní verze. Dokážu si ho představit, jak podnikal své osamělé plavby Atlantikem a za dlouhých dní dychtivě četl útlou knížečku Stefana Zweiga Magellan. A snil o době hrdinů, kteří své činy konali ne pro slávu a bohatství, ale pro sílu svého přesvědčení a charakteru.

Stejně jako Magalhães i Ruda věděl, že historie se neptá poražených, jen vítězů. Stejně jako Magalhães dokáže Ruda být vypočítavý a demagogický přesvědčovatel, tvrdě jdoucí za svým cílem. Účel světí prostředky. Být politikem, byl by nesmírně úspěšný, kdyby ovšem uměl mazat med kolem správných hub. Neumí, protože umět nechce. Chodí proti proudu, anebo ještě lépe, vytváří vlastní proud, který čeří stojaté vody velkých toků. Některé strhne, některé vyvrhne, některé pohltí. Lze ho jen milovat. Nebo nenávidět. U Rudy není prostor pro lhostejnost.

Měl jsem ho brzy poznat líp. Ale zatím jsem jím byl, jako všichni v jeho okruhu působení, oslněn. Protože Ruda sám hořel, nebyl problém zapálit i ostatní. Hořelo nás dvanáct, jako apoštolů. Nakonec nás ale vyplulo jen devět a po pěti letech plavby jsme se vrátili tři…