Ibiza – ostrov plný příběhů a barev

Už čekání ve frontě do letadla na vídeňském letišti mě ale hází zpátky do obecných představ. Četné skupinky mladých, trošku hlučnějších podnapilých lidí ve zvláštním a dost neformálním oblečení mým představám dávají za pravdu. Vypadá to, že se tam skutečně létá jen kvůli jedné velké nekončící party. Tajně však stále doufám, že z ostrova vytěžím trošku více. To jsem však ještě nevěděl, že brzy naskočím na stejnou vlnu mlaďochů ve slunečních brýlích ve tvaru banánů.

Malý ostrov Ibiza leží nejzápadněji a zároveň nejjižněji ze všech Baleárských ostrovů. Vládne tu typické středomořské klima s horkými léty bez srážek. Proto jsem byl při pohledu z okénka přistávajícího letadla velmi překvapen, jak je celý ostrov zelený. Odpověď na nevyřčenou otázku se nabídla hned po opuštění letištní haly. Je tu obrovská vzdušná vlhkost. To proto se tu daří všem možným druhům rostlin, kterých je tu nemalá část endemická.

Ibiza se v roce 1999 objevila na Seznamu světového dědictví UNESCO. Konkrétně se jedná o zachovalé fénické osídlení Sa Caleta, renesanční opevnění starého města Dalt Vila, které je nejlépe zachovalou středomořskou pobřežní pevností, přilehlé město mrtvých Puig des Molins a podmořské pole s endemickou mořskou trávou posidonia.

Vítejte v Eivisse

Hlavním městem je Ibiza, místním jazykem Eivissa (pochází od jména fénického a egyptského boha Besa). Zde naplno pociťuji, jak moc původ tohoto místa sahá do minulosti. Vysoké renesanční hradby, jimiž jsem obklopen, vytvářejí jedinečnou atmosféru kolem katedrály a hradu Almudaina na vrcholu. Uvnitř opevněné struktury města Dalt Vila se vine spletitý labyrint úzkých uliček, otevírají se tu malá náměstí a vše sebevědomě respektuje původní přírodní topografii. Není divu, že jsem udýchaný zamířil do malého obchodu pro vychlazené pití. Z obyčejného nákupu se stalo příjemné setkání s místními hippie starousedlíky, kteří tu obchod provozují už desítky let.

Je říjen, ale slunci to asi ještě nedošlo a snaží se mě usmažit. Z vyhlídky na vrcholu starého města, kde není ani živáčka, pozoruji modravé moře, na kterém pluje jedna loď za druhou – ty míří většinou na další z Baleárských ostrovů Formentera, který díky bělostným plážím nabízí doslova karibské zážitky. Pohledem směrem od moře se město Eivissa pomalu schovává v zelených lesích a polích, až se zcela ztratí v nízké pahorkatině, která pak dominuje severní části ostrova. Tato malebná kulisa je obestřena naprostým klidem, což tvoří protipól k živému ruchu nedalekého přístavu, kde se nachází množství kotvišť a v jejich blízkosti rušné čtvrti La Marina a Sa Penya. Tam chodí lidé nakupovat a odpočívat u dobrého drinku, i já je hodlám následovat, ale to musím ještě seběhnout ze Starého města skrz impozantní bránu. Dávám si pivo a alioli – místní specialitu z našlehaného olivového oleje a česneku podávanou s čerstvým domácím pečivem.

Poslední odpočinek

Na východ od starého města vstupuji do moderní budovy, dostávám přilbu a vycházím do rozsáhlého oploceného prostoru. Kam dohlédnu, nachází se díry v zemi. Dřevěný chodník mě zavede až do jeskyně, kde po první ráně do hlavy pochopím, proč tu přilbu mám. Rozsvítilo se mi a spatřuji kamenné rakve s ležícími kostrami uvnitř. Toto není jeskyně, ale hrobka a já se nacházím v UNESCEM chráněném městě mrtvých – Puig des Molins. Tato nekropole byla založena v šestém století před Kristem a řadí se k nejdůležitější ve Středozemí. Hrobek jsou tu stovky, jsou propojené chodbami, které vytvořili vykradači hrobek, původně však byla každá samostatně uzavřena, aby zesnulí měli klid. I když většinu hrobek tu odkryli (a stále odkrývají) archeologové, ta, ve které se nacházím, byla omylem objevena mulou, která se sem v roce 1946 propadla. Na její počest se místu říká Mulí hrobka.

Pokud vás neohromí rozsáhlost fénické nekropole, ohromí vás výstava nalezených artefaktů, kterými Féničané obdarovávali zesnulé k jejich poslední cestě. Obrovská sbírka mincí, šperků, sošek, keramiky i pozdějších výrobků ze skla mně doslova vyráží dech. Za návštěvu tohoto unikátu navíc nezaplatíte ani euro, vstup je zdarma.

Pomalu, ale jistě

Ibiza není jen její hlavní město, a tak si k poznání celého ostrova půjčuji auto. Na takto malém ostrově, přibližně 40 × 20 km, nečekejte spletitou síť silnic. Vedou však všude tam, kam potřebujete. Kdo by čekal, že tu budou řidiči zběsile předjíždět a nedodržovat rychlost, je na omylu. Jezdí se tu pomalu a spořádaně. Možná právě kvůli velké koncentraci měřených úseků či vysokým pokutám. Čím jsem dál od hlavního města, tím se silnice víc vyprazdňují a kroutí. Řízení je tady příjemným zážitkem.

Kolmo po ostrově

Jeden z dalších dobrých nápadů, jak objevovat ostrov, je půjčení si kola. Ostrov tak uvidíte úplně z jiné perspektivy. Během jízdy po prašných cestách mezi stovkami políček s bramborami či obilím můžete obdivovat velké sady mandloní i pomerančovníků, do dálky se táhnoucí vinice i prastaré olivovníky. Tu a tam vás do nosu praští exotické vůně rohovníku, fíků anebo všudypřítomných pinií. Okružní cesta po východní části ostrova, kterou absolvuji, mě chvílemi vede i po asfaltových silnicích. To mi dovolí si zblízka prohlédnout radary na měření rychlosti, ze kterých mám za volantem vozu respekt. Jejich objektivy jsou kompletně polepené nálepkami z různých tanečních klubů a nemohou tak vůbec fungovat. Usmívám se a o další kousek se posunuji na stranu volnomyšlenkářské vlny, která tu na mě ze všech stran doléhá.

Z klidného a zdánlivě vyprahlého vnitrozemí se prošlapu k pobřeží, kterému vládne modravé moře. Z nízkých útesů tvořených železitým rudým pískovcem shlížím na pobřeží. Na pohádkové pláži pode mnou, na kterou se dá zjevně dostat jen po vodě, relaxují dvě zcela nahé ženy. Jedna si čte, druhá chodí sem a tam po kamínkách a hledá pravděpodobně mušle anebo ztracená sluchátka. Vše opět zapadá do celé atmosféry ostrova.

Voda je v moři neuvěřitelně čistá. Může za to posidonie – endemická mořská tráva, která panuje mořskému dnu kolem celého ostrova. V současnosti spadají „pole“ s touto trávou pod přísně chráněná území. Tráva roste velmi pomalu, jen několik centimetrů za rok, přesto za svého života odfiltruje z vody obrovské množství nečistot. Užitečná je ale i po své „smrti“. Jako suché vyplavené seno chrání křehké pobřežní skály před zvětráváním. Tato spolupráce nerostů a živých rostlin je zapsána taktéž na seznamech UNESCO.

Ráj podvodníků

Ne, nebudu vás nabádat k nějaké nekalé činnosti. Řeč je o potápění. Pohled pod vodu je na Ibize skvělý zážitek. Díky již zmíněné křišťálově čisté vodě s teplotou od 18 °C v zimě až do 26 °C v létě je potápění jednou z nejpopulárnějších vodních aktivit. Nalézá se tu řada potápěcích škol, kde můžete absolvovat certifikovaný kurz potápění. Pokud se necítíte na samostatné ponory, zkuste se stát alespoň potápěčem na zkoušku. Po krátkém školení dostanete veškerou výbavu a se zkušeným potápěčem vyjedete na moře, kde se ponoříte do hloubky až dvanácti metrů. Na Ibize to bylo mé poprvé, a jak jsem ihned po vynoření z vody prohlásil, rozhodně ne naposled.

Další vodní aktivitou je kromě klasického plavání na stovkách velkých i malých, písčitých i kamenitých plážích plavba na mořském kajaku. Půjčovny jsou takřka na každém rohu a buď s organizovanou skupinou, nebo samostatně dopádlujete do míst, kde budete jen vy a moře. Kromě zážitků z pozorování celé řady mořských živočichů, rostlin a dechberoucích scenérií se zpět na souš vrátíte jako člověk, co ovládl další živel.

Kolébka chill-outu

Patřím ke generaci, která v dospívání zažívala rozvoj řady hudebních žánrů. Jedním z nich je i chill-out. V mých pubertálních letech jsem hltal každé vydání CD s výběrem toho nejlepšího, co se v tomto žánru podařilo za uplynulý rok vyprodukovat. Kolekce se jmenovala Café del Mar. Když na mapě Ibizy nalézám podnik se stejným názvem, přijde mi to jako dobrý marketingový tah. To jsem ještě netušil, že právě v této kavárně, která byla založena v roce 1980 ve městě Sant Antoni, samotná chill-outová muzika vznikla a DJ, kteří tu hráli (a dodnes hrají), byli tvůrci zmíněných hudebních alb.

Samotná kavárna je skvostem pro oči i duši. Ze všech jejích částí skrz hudbu proudí do nitra všech návštěvníků pohoda. Ti si tu užívají místní i mezinárodní drinky a hlavně překrásný pohled na západ slunce. Posedávají tu na barových židlích, na kamenné pláži, na zábradlí, na dřevěném chodníčku, zkrátka všude, kde to jen jde. Nemám příliš rád velkou koncentraci lidí na jednom místě, ale tady to zkrátka dávalo smysl. A to tento podnik není jediný. Celá pobřežní promenáda městečka Sant Antonio je jimi doslova posetá. Vedle drahých luxusních barů tu najdete i malá rodinná bistra, kde se najíte i napijete doslova za pár euro, popovídáte si s místními. A to hlavní – západ slunce tu vidíte jakbysmet.

Nejširší nabídku průvodců a map Španělska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Slunce jako DJ

Když už je načaté téma západu slunce, tak právě tady na Ibize si jej lidé umí užít snad nejvíce na celém světě. Díky téměř 300 jasných dnů ročně je vysoce pravděpodobné, že bude pozorovatelný každý večer. Nevím, jestli je to vlhkostí, solí vonícím vzduchem nebo množstvím vypitého alkoholu, ale západy slunce jsou tak nějak jiné. Jsou barevnější, delší, romantičtější a hlavně jsou zde velkou společenskou událostí. Na ostrově snad neexistuje místo, odkud byste mohli západ slunce pozorovat sami. Na všech vyhlídkách, těch vyhlášených i těch zdánlivě zapadlých, s klesajícím sluncem stoupá počet lidí. Přesto jsem si na mapě náhodně vytipoval vhodné vyhlídkové místo, kde bych mohl být sám a které nabízelo kromě ideálního pohledu na západní obzor i siluetu ikonického a bájného ostrůvku Es Vedrá. Netušil jsem, že i toto místo budu sdílet s další stovkou lidí. Po prvotním zklamání znovu zafungoval místní vibe. Jednotlivci, páry i skupinky přátel obsadili každý vhodný plácek na útesech, rozložili si deku a otevřeli lahev něčeho dobrého. Ve vzduchu je cítit klesající teplota a slyšet šum rozhovorů i tiše hrající hudba z přenosných reproduktorů.

Lidé užívající si poslední momenty dne vysílali do prostoru volnost, klid a umění užívat si každou chvíli života i krásy, které nám Země dennodenně servíruje. Vše se umocnilo první vteřinu poté, co se sluneční kotouč schoval pod nekonečný horizont moře. Ze všech stran se ozval bouřlivý potlesk a pískot – a mně do očí vtrhla slza štěstí, možná dojetí. Už za dalších pár okamžiků z křoví vyskočil týpek s namíchanými drinky a rozezněla se (teď už pořádně nahlas) taneční hudba. Den končí, party začíná.

Hippie ostrov

Už jen z dosavadních zážitků je zřejmé, že se toto místo muselo líbit lidem vyznávající hippie styl života. Ti tu našli svoje útočiště a dodnes tu na ostrově žije početná komunita. Vlastní tu obchody, restaurace, bary a pořádají tu řadu hippie trhů. A ne, není to jen nějaká past na turisty. Jedná se o opravdu autentické trhy, které tu jednou týdně zaplní prostory o velikosti dvou fotbalových hřišť. Kromě množství stánků s oblečením, šperky a dalším ručně vyráběným zbožím tu probíhají koncerty i taneční akce. Vše hraje všemi barvami. Nejpopulárnější trhy naleznete ve vesnici Es Canar či Sant Carles.

Navštěvuji ještě vyhlášený hippie podnik Bar Anita. Kromě přívětivých cen, široké nabídky jídel, příjemné sluníčkové atmosféry tu jsou uvnitř i skříně se stovkami malých zamykatelných schránek. Místním se pošta nedoručuje až domů, ale pro zjednodušení do poštovních schránek uvnitř restaurací či kaváren. Vyzvednutí důležitého dopisu je tak jen důvodem navíc, proč si dát s kamarády v baru sklenku vína. Začínám ostrov milovat!

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Jak je to tedy s těmi kluby a nočním životem?

Ano, na Ibize se skutečně „paří“ ve velkém stylu. Veškerý noční život je ale soustředěn jen do malé části ostrova. Kromě jižního pobřeží hlavního města se nočním životem žije v městečku Sant Antoni. Ty největší kluby (nachází se tu i klub Privilege – největší noční klub na světě, který pojme až 10 000 lidí) jsou rozesety kolem silnice spojující tato dvě místa. Jezdí tu nonstop autobusové linky a je tu i nejvíce policejních kontrol na ostrově.

Ostrov inspiroval Pink Floyd, v Sant Antoni zkoušeli The Bee Gees a na terasách přístavu zpíval Cat Stevens svůj „Moonshadow“. Na Ibize koncertovali i Bob Marley, Thin Lizzy či Eric Clapton. George Michael tu nahrál svůj velký hit Tropicana.

Ibiza byla vždy útočištěm neobvyklých lidí: intelektuálů, umělců, nonkonformistů a hédonistů. Koncem 70. let se zrodil místní hudební styl, baleárský beat, který přežívá dodnes. O deset let později ostrov hudebně vzkvétal díky kapelám a umělcům jako Duran Duran, Nick Cave, Nina Hagen, James Brown. Freddie Mercury a Montserrat Caballé tu představili hymnu „Barcelona“. V 90. letech na Ibizu vtrhla elektronická hudba, která dala vzniknout nejlepším večírkům s nejlepšími světovými dýdžeji.

Láska prochází i žaludkem

Pokud jste se dosud do ostrova nezamilovali a nepřimějí vás k tomu solné pláně Ses Salines, kde se kromě soli můžete setkat i se vzácnými plameňáky, je na řadě místní gastronomie. Většina místních specialit je připravena z čerstvých voňavých ingrediencí, převážně ryb. Například rýže smažená v silném rybím vývaru Arroz a ala marinerase společně pojídáz jedné velké pánve, což je zajímavým společenským zpestřením. Vynikajícímu místnímu vínu tu konkuruje osvěžující sangria de cava – ovoce, brandy a bublinky. Svést se vás pokusí i café Caleta, nápoj vymyšlený místním rybářem obsahuje kromě kávy i brandy, rum a skořici. Koláč flaó s kozím sýrem a mátou doplňují sladké orelettes či buňuelos. Mají tu samozřejmě i lahodný olivový olej.

Ať už jste puberťák, noční nezmar, cestovatel, hippík, hotelový povaleč, štastní rodiče s malými dětmi, aktivní sportovec nebo čiperný důchodce, Ibiza je na vás připravena s otevřenou náručí.

Článek vyšel ve spolupráci se španělskou centrálou cestovního ruchu Turespaña. Více informací naleznete na https://www.spain.info/en/