Zdolávat vysokohorské průsmyky Ladaku v sedle „ocelového oře“ je snem některých cyklonadšenců. K těm se zrovna neřadím, mě láká pro cyklistiku spíše Polabská nížina. Ale možnost okusit 40 kilometrů dlouhý nepřerušovaný sjezd z jednoho z nejvyšších sjízdných sedel si nemůžu nechat ujít. Celých čtyřicet kilometrů bez jediného šlápnutí do pedálů…
Nesnadný výběr kola
Pro sjezdovou akci jsme s Tomem nadšení jen my dva. Její realizace, tedy závisí také trochu na tom, zda nalezneme v Lehu podobné nadšence, kteří by s námi sdíleli náklady na džíp. Na sedlo Khardung La bychom se tak pohodlně vyvezli i s koly a pak už jen frčeli dolů.
Nakonec se najdou (také díky usilí „našeho majitele cestovky“) dva Poláci, kteří se chtějí na Khardung La podívat. Potřebné povolení nám platí ještě od výletu k Tso Moriri, takže jen bleskově sbalíme vodu a neprofouknutelné bundičky a můžeme vyrazit. Tedy mohli bychom, kdyby byly k dispozici vhodná kola.
Tomáš dostává kolo přímo od majitele cestovky. to vypadá dobře udržované, narozdíl od těch pleček, které jsou na výběr v půjčovně. Já si vybírám celkem pěkné horské kolo, ale poskok z půjčovny mě vyvádí z omylu. Tyhle pěkné se půjčují za dvojnásobek ceny. Za 300 rupek jsou jen ty omlácené šunky. Jsou to sice horské kola s odpruženou vidlicí, akorát že nepruží. Dvě odmítám rovnou a zkouším třetí, co poskok vyštrachá. Bohužel se zasekává přehazovačka i řetěz, který asi nikdy neviděl olej.
Tak tohle ne. Když poskok vidí, že mi žádné z jeho „nádherných“ kol neudá, zavelí směr opravna. Opravna je místnost velikost garáže na auto, kde je naházeno a naskládáno asi 80 kol. Uprostřed trůní jeden Ind, který má dva šroubováky a kladivo. Efektivita to musí být úžasná. Nechápavě na mě civí a poskok mizí zpět ke krámku. No to bude ještě hlína. Snažím se mu vysvětli, co potřebuji, ale jen na mě tupě zírá.
Naštěstí se slova ujímá nějaký zákazník, či náhodný kolemjdoucí, který se ptá co potřebuji. Odpovídám, že potřebuji dobré kolo na sjezd z Khardung La. Údivem vytáhne obočí a poznamená, že tedy potřebuji opravdu dobré kolo. Hnedka začne přičmoudlého opraváře organizovat a po přerovnání asi pětadvaceti kol vytáhnou docela slušný úlovek. Chlapík ještě aktivně vytáhne nůž s nářadíčkem a doštelovává a utahuje na kole vše nutné. Takže nakonec mám kolo s funkčními brzdami, přehazovačkou a dotaženými všemi šroubky. Co víc si mohu přát.
Všem se evidentně uleví, když po půlhodinovém výběru konečně dorazím s kolem. Nakládáme a vyrážíme směr nejvyšší sjízdné sedlo na světě.
Na nejvýše položeném sjízdném sedle
Cesta nahoru trvá skoro dvě hodiny. Na sedle trochu fouká, ale jinak nám počasí dost přeje. Skládáme kola a jdeme využít volného prostoru před tabulí označující Khardung La jako nejvýše položené sjízdné sedlo. Tomáš předává foťák jednomu Sikhovi, aby nás vyfotil společně. Ten hned zneužívá situace a chce se fotit s námi. A jak je v Indii obvyklé u focení se snaží situace využít ještě víc, aby mě mohl ošmatlávat. Tak to ne. Nekompromisně ze sebe sundávám jeho chapadla a další focení odmítám. Tohle už jsem zažila v Pákistánu i v Indii před třemi lety. A tentokrát už jim nedám sebemenší šanci. Místo ošmatlávače je zadané :-))
Radši se stahuji stranou, kde je nádherný výhled na obrovské sněhové pole. Je na svahu nad Khardung La, ale zdá se být na dosah ruky. Je tu taky vojenská posádka, protože je to strašně strategické místo. Turisti sem musí mít povolení. Nám naštěstí platí to od Tso Moriri. Tomáš fotí jednoho vojáka, který mu celkem ochotně pózuje.
Stačí jedno šlápnutí
Když dorazí několik dalších džípů s turisty, raději naskakujeme do sedel a vyklízíme pole. Stačí vlastně jedno šlápnutí. Pak už pracuje zemská přitažlivost za nás. Vezeme se parádně. Akorát mi trochu cvakají zuby díky kvalitnímu odpružení a rozsekané silnici. První asi desetikilometrový úsek je rozbitý na maděru. Jedna díra vedle druhé, občas teče přes cestu potok a je to samý šutr. Kvalitní pérování na našich kvalitních strojí vůbec nefunguje, takže ho nahrazujeme odpružením koleny. Aspoň si to pořádně užijeme a budeme mít pocit, že jsme sportovali. 🙂
Proti nám funí jeden pár skutečných sportovců. Nebo spíš šílenců. Jen absolutní cyklo-nadšenci si můžou vymyslet, že pojedou z Lehu na sedlo Khardung La na kole. Je to sice jen 40 kilometrů, ale převýšení o 2000 m je vražedné. Fandíme jim, ale sami jedeme radši z kopce.
Cesta se pomaličku vylepšuje na docela rozumnou horskou asfaltku. Sklon není nijak závratný, aby ho zvládaly vyšplhat náklaďáky, ale zato si užíváme tisíc a jednu zatáčku. Silnička se vine po úbočí jak zaříznutá stužka a svažuje se v mnoha a mnoha zatáčkách a vracákách. Provoz je minimální, potkáváme jen několik džípů a asi dva náklaďáky.
Na některých úsecích rozšlapeme naše kola co to dá a v tu chvíli mi v uších zní: „I want to ride my bicycle, I want to ride my bike…“ od Qeen. Užívám si vítr ve vlasech i pocit nespoutanosti. Mám neodolatelné nutkání se smát. Řítíme se serpentinami a okolní hory nám k tomu vytváří neskutečné kulisy.
Potkáváme bandu motorkářů, kteří nám mávají a troubí. Se smíchem jim odpovídáme. Žádná nevraživost jako na našich silnicích. Tady je prima potkat další „jednostopé blázny“.
Mysleli jsme, že se tu na kolech z Khardung La jezdí běžně. Dole je hned několik půjčoven kol. Ale jiné podobné blázny nepotkáváme a pro posádky džípů jsme evidentně atrakce.
Využíváme možnosti pokochat se hlavním městem Ladaku shora. Je tu jako na dlani. Pohodovým tempem pak dojíždíme zbytek cesty až zpět k půjčovně. Odevzdáváme kola i helmy, ale dobrý pocit z příjemně stráveného odpoledne zůstává. Večeře nám dnes obzvláště chutná 🙂
