Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
I. ČÁST SOUTĚŽE S CK MUNDO: Podívejte se, jak se dá na cestách světem netradičně jíst. UKONČENO
4. 4. 2015
Vendula Pudelková
Zúčastníte-li se alespoň dvou ze tří kol soutěže s CK MUNDO, můžete vyhrát zájezd s touto jedinečnou cestovkou pro mladé lidi. V každém z kol pak hrajeme o menší ceny.
Tři po sobě následující soboty, 4., 11., a 18. dubna, vyhlásíme jednu soutěžní otázku. Vy na ni pak budete moci odpovídat přesně týden.
Připraveny budou dvě diskusní a jedna věcná otázka.
V každém z dílčích kol budeme hrát o drobné ceny (2x cestovatelská lahev, 2x cestovatelská jmenovka na kufr). Zúčastníte-li se alespoň dvou ze tří kol, budete zařazeni do slosování o hlavní cenu – zájezd s CK MUNDO do Bosny a Hercegoviny.
Pravidla soutěže:
Tři po sobě následující soboty, 4., 11., a 18. dubna, vyhlásíme jednu soutěžní otázku. Vy na ni pak budete moci odpovídat přesně týden.
Připraveny budou dvě diskusní a jedna věcná otázka.
V každém z dílčích kol budeme hrát o drobné ceny (2x cestovatelská lahev, 2x cestovatelská jmenovka na kufr). Zúčastníte-li se alespoň dvou ze tří kol, budete zařazeni do slosování o hlavní cenu – zájezd s CK MUNDO do Bosny a Hercegoviny.
CK MUNDO je proslulá tím, že s ní jezdí spoustu mladých lidí, což se obvykle na zájezdech řádně projeví. A o netradiční zážitky tak není nouze. Třeba na Islandu vařili snídani v místním horkém pramenu. My se vás tak ptáme:
Co nejšílenějšího jste na svých cestách zatím ochutnali ?
Odpovídejte do diskuse pod článkem.
Můžete klidně přidat i více příspěvků.
Nezapomeňte připojit emailovou adresu, abychom vás mohli při případné výhře kontaktovat.
S CK Mundo zažijete na zájezdech vždy pohodovou a příjemnou atmosféru. J Ne nadarmo má tato sympatická hradecká cestovka ve svém logu „cestuj s lidmi na stejné vlně“. S jejich zkušenými průvodci se vydáte do hor, za poznáním měst a památek, lézt ferraty nebo prostě jen odpočívat a užívat si dalekých krajin. A na jaké cesty se můžete s Mundem těšit? Skvělý je třeba zájezd do Andalusie a Kastilie, na Island, prozkoumat můžete sopky v Auvergne, vydat se po horských štítech v Pyrenejích, objevit lákadla Maroka, Íránu nebo třeba Uzbekistánu. Že je to málo? A co takhle vystoupat na Kilimandžáro, projít se kolem Everestu v Nepálu nebo se vydat na poznávací zájezd do tureckého Kurdistánu? Seznámit se s Mundem můžete i na jeho stránce na Facebooku, na Youtube nebo na Foursquare.
Ahoj, tak třeba mně by šílený přišlo jíst na cestách v mekáči 🙂 Ale tomu se naštěstí vyhýbám a snažím se ochutnat místní speciality. Tak tedy – co nejšílenějšího jsem doposud na cestě ochutnala? Já miluju masa, takže bych tady asi nikoho svojí gastronomickou zkušeností neohromila :), ale budu mluvit za manžela (ten se stejně téhle soutěže neúčastní) – ve Vietnamu si dal kuřecí embryo. I když možná každý z nás si pod „šílený“ představí něco jiněho, tohle pro mě bylo dost nechutné.
Iv
Veronika Olejar:
Sama jsem si nachytala a v esusu uvařila kraby. Takový ty malý v Chorvatsku. Daly se jíst jen klepeta. Mrnavy klepeta.
Eliška
Čočkovou polévku z ledové kry.
Na treku podél pobřeží grónského ostrova Disko jsme se odpoledne dostali k velice rozvodněné říčce vlévající se do moře. Voda totálně hnědá. My hladoví, žízniví, jiná voda široko daleko nebyla. Naštěstí se na pláži povalovalo několik kousků ledu, odlomených z bortících se ker v zátoce. Posbírali jsme je, nožem nadrtili do ešusů a uvařili si čočkovou polévku a čaj.
Nejšílenější jídlo mi utkvělo v hlavě ze zážitku na Jávě. Byl sem tam už tak dva měsíce a hrdě už sem si říkal o stejně pálivé porce jako indonéští kamarádi. Vždycky sem řekl „pedas“ a bylo to jak to mělo být. Pak mi jednou vzal kamarád do restarace, která se jmenovala „SS – Super Sambal“. Sambal jsou v podstatě rozemleté pálivé papričky, cibule a ještě tam něco dávaly holky indonéské. Všichni jsme si objednali to samé. Takové kousky zeleniny, tofu, jater a klasická omáčka. Bylo to dobré, v puse sem nic necítil ani sem se nepotil. Huba byla po 2 měsíčním tréninku žáruvzdorná. Indonéští kamarádi se orosili a uznale pokyvovali hlavou, že je to opravdu pálivé. Ve 3 hodiny ráno sem zjistil, že zadek není tak žáruvzdorný jako ta pusa. Byl sem asi tak 20 krát na záchodě, když všichni spokojené odpočívali. Ještě, že sem používal indonéský záchod, pravá ruka džbánek s vodou, levá ruka mydlizadková. Toaleťákem bych toho moc nesvedl. Hned ráno sme se museli vrátit do jednoho města. 6 hodin na motorce sedět za kamarádem. Každý kilometr sme museli zastavit, aby nedošlo k mému samovznícení. Od té doby už puse nevěřím.
Pečené morče a vlastnoručně sesbírané velké černé mušle. Na severu Peru jsme se s kamarády vydali na výlet podívat se na mangrovníky a po sestupu vodní hladiny jsme měli šanci si vlastnoručně nasbírat oběd v podobě černých mušlí, které se schovávaly pod stromy a v bahně, při opětovném zvedání hladiny bylo potřeba dát si pozor na rejnoky. Nakonec jsme pár kilo mušlí sesbírali a v nedaleké restauraci jsme si je nechali uvařit společně s morčetem, peruánskou národní specialitou.
Nejzajímavější jídlo, které jsem kdy ochutnala, bylo ovocné střívko plněné ořechy na šňůrce. Je to sladká a kompaktní pochoutka, je plná energie a vhodná na cesty. Setkat se s touto svačinkou můžete v Arménii.
Ingrid
Netradičních jídel, co jsem ochutnala mě napadá hned několik:) ráda totiž ochutnávám místní pokrmy. V odlehlé části Sumatry v Indonésii jsem měla šanci ochutnat smaženou anakondu, kterou chytli farmáři v kukuřičném poli. Dále tradiční indonéské ovoce durian, které se vyznačuje tak velkým zápachem, že je zakázáno jej přepravovat v hromadné dopravě a i nosit do hotelů,… Asi nejdivočejší pro mě bylo jedení šviště na venkově v Mongolsku. Tělo sviště se nejprve naplní horkými kameny, poté peče zruba hodinu v peci a nakonec se opalovací pistolí opálí srst. Dobrou chuť..:)
Ján Králik
Minulý rok se mi povedlo být ve Vietnamu 5 měsíců. Od února do července. Je to sezóna manga, kterého bylo nadprodukce a tak jsem jedl mango od rána, do večera, dá se říct. Na snídani mango posypané práškem tvořeným čili se solí. Na oběd, mangovou polévku, hustě hustou. Pak jako dezert sladký kruh, kde byli pomíchané ořechy a mango. Sladký kruh byl tak sladky a polepený karamelem vytvořeným z manga, že moje zuby dostali zabrat.
Jirka
Na našich cestách se snažíme okusit vždy místní stravu. Při naší úplně první cestě do Thajska jsme zastavili na pauzu u jezera. Místní týpek nám nabídl zárodky krevet, takové asi centimetrové minipidikrevetky. Samozřejmě ještě živé. Ochutil solí, limetkou, koriandrem. Míchal to v misce. Krevetky mu vyskalkovaly nejen z té misky, ale i mi ze lžíce a nakonec i z pusy. Co si pamatuju dodnes, a na co z vesela vzpomínám, zak se mi ty jejich vousky dostávaly mezi zuby a jak mi krevetky vyskakovaly i z pusy. Nikdy předtím jsem nic živého nepozřel. Tedy tak živého. Byla to velká sranda, všichni okolo koukali, co to máme. Týpek posbíral i ty mršky ze země, opláchl a znovu použil. Mňam 🙂
Renáta
Největší zážitky máme asi z Thajska. Kdybychom byli v Číně nebo Japonsku, předpokládám, že ta nejzajímavější kuchyně je asi tam. Zážitků máme hodně. Moje drahá polovička je masožravec. V Thajsku nám autobus zastavil přímo před stánkem, manžel hladový, a co vidí. Klobásky 🙂 No, vypadaly náherně, vonělo to, dokonce i vypadaly věrohodně. Jelikož jsme měli za sebou dlouhou cestu a měl hlad, neváhal a hned si poručil 3 kousky. S chutí se zakousl…a… v tom střívku samozřejmě nebylo maso, ale směs rýže a zeleniny. Na jeho výraz v očích, to zklamání, asi nikdy nezapomenu. Nakonec si moc pochutnal.
Renáta
Co se týká mých zážitků, tak já si strašně chtěla dát tu super pálivou tradiční Thajskou polévku tom-yum khung. To jsme byli na Koh Samui. Ten den jsme blbli ve vlnách a já měla oči nateklé už od slané mořské vody a sluníčka. Večer jsme šli do naší oblíbené domácí restaurace paní Sandry PEE. Poručila jsem si tuto tradiční polévku a sledovala přípravu. Bylo večerní dusno a vedro. Přinesli nám Collu s kvantem ledu, aniž bysme si ji objednali. Divili jsme se, ale všichni se na nás smáli a ukazovali na přípravu polévky. Sandra přede mě postavila misku a já se s chutí pustila do té voňavé pochoutky. Bylo to výtečné, ale přííííšerrrrrně pálivé. Za tu dobu už jsem byla na ledacos zvyklá, ale po tom solném mořském nálevu, okolním večerním vedru a ohni v ústech po několika lžičkách, se mi spustily z očí slzy a začalo mi téct i z nosu. Coly jsem se ani nedotkla, to by stejně nepomohlo. Všichni, co byli přítomni, zírali, jestli to dám. Byla to opravdu hluboká miska. Hrdinsky jsem snědla víc než 2/3. Zbytek jsem dala také okusit manželovi. Přesto všechno jsem si pochutnala a taky sklidila uznání místních. V hotelu jsem pak velmi blahořečila bar s nachlazenými plechovkami piva, kterými jsem si přes noc chladila oči, aby mi splasklo to oteklé.
Jára
V KLDR mne jako váženého turistu hostili těma jejich pochutinami a kupodivu se to i dalo zpapat – takže nic zase tak šíleného se nekonalo.
MiskaH
K nejméně obvyklým jídlům co jsem kdy ochutnala patří pečené morče a steak z lamy v Peru a grilované krokodýlí maso s ananasem na Kubě.
Ve Vietnamu jsme byli v nějaké hospodě specializující se na psí maso. Měli jsme menu sestávající se z vývaru s nudlemi, vařeného masa, pečených kousků na zázvoru a něco na způsob prdelačky, která by mohla být dobrá, kdyby v ní bylo nějaké koření.
Deli
až tak šílené to asi není ale…velryba. Měl jsem potom malinko výčitky svědomí :/
Andy
Možná ani ne tak co, jako za jakých podmínek 🙂 Letošní návštěva Nepálu stála gastronomicky za to 🙂 Jasně, že v horách je člověk rád za jakýkoliv kus žvance, ale představte si tři slečny a mužského průvodce, který to malinko špatně vypočítal a dostal se s námi do zapomenuté vesnice poblíž Kathmandu (nad Dhulikhelem)… Poslední den cesty, žádné dosavadní zažívací potíže, tak si asi řekl, že to s námi riskne a že už naše „nářky a zpívající žaludky“ poslouchat nechce… Zamířil do prvního domu, který měl výlohu s balenou vodou a to nám došlo, že tady opravdu budeme jíst. Roztomilá štěňata všude, blešky taky, slepice se daly vyhnat a ptáčci v hnízdech na stopě nám dělali zvukovou kulisu. Lidé svolali vesnici, protože bílé tváře asi moc často nevidí. Na stůl nakonec přistál talířek s typickým chlebem (asi jako nás koblížek, který není tak sladký), maso z buvola (kráva je posvátná) a samozřejmě naprosto jiné chowmein (nudle) než v asijském bistru na rohu u nás 🙂 „Domácí“ kuchyně se prostě nezapře nikde, typická pálivost zabila všechny bacily a my máme jedinečnou kulturní zkušenost s úžasnými místními!
Nikol
Nemám moc silný žaludek, tudíž mým vrcholem byli šneci a žáby 🙂
Michal
Na Islandu mě kamarádi nahecovali do krvavého pudingu z ovce a nakonec to nebylo to nejhorší co jsem kdy měl.
Martina
Když jsem byli v Tallinu v Estonsku, tak jsem v krásné miniaturním středověkém bistru jedla oblíbenou místní specialitu polévku ze sobího masa a sobí párky. Dělali tam i pie se sobím masem, ale na ty už nezbylo místo v břiše. A protože to bylo středověké bistro, tak se všechno podle tradice jedlo rukama (žádné příbory)
Eliška
Na Aljašce jsme u Yukonu potkali muže, celého nadšeného, když slyšel, že jsme z Čech. Rodiče jeho manželky prý pocházeli ze Slovenska a ať se stavíme, že manželka uvaří slovenskou pochoutku. Jeho žena ovšem vypadala dost rozladěně, koho si zas přitáhl domů, vaření se nekonalo, téměř nemluvila. Mluvení obstaral pán, ze kterého se vyklubal veliký podivín (ale to je jiná historie). Posadili jsme se kolem jídelního stolu, kde byly rozloženy samé zbraně, vyposlechli si historky o lovu a prohlédli si fotografie jeho úlovků. Brzy jsme se vymluvili na návrat k tábořišti, ale na ochodu nás pán dohonil s asi 60 cm dlouhým kusem zmrzlého losího masa. Umluvili jsme menší kus, beztak rozmrzal dva dny, ale byl z něj výborný losí gulášek vařený na ohni a bohužel šíleně suché losí steaky.
Nejvíce jsem si asi pochutnala v Číně. I když jsem neměla odvahu zkusit vše a držela jsem v mezích „normálních jídel“ i tak se podivnostem nepodařilo vyhnout. Když cestujete autobusem a místní kolem vás konzumují různé specialitky jako jsou smradlavá vejce nebo kuřecí pařátky,… a potom se jim dělá špatně tak, že polovina z nich blinká z oken a druhá do koše umístěného přímo pod vaší sedačkou, no nevyzkoušejte to. Ale nic moc, ukousnout se to nedá. Spíš taková žvýkačka, žužlá se to dlouho. Radši bych zůstala u osvědčeného hovězího masa, jenže k tomu to má daleko, jak chutí, tak i strukturou. Chvíli na to koukáme a snažíme se odhadnout, jaké to je asi zvířátko. Lepší je moc nepřemýšlet a jíst. Chutnalo výtečně 🙂 Pak už jen takové obyčejné pochoutky jako je sušené jačí maso, rajčate posypaná cukrem a bramborák na kterém se leskne pěkná vrstva glutamánku … jen specialitu jedné z vyhlášených restaurací jsem si nechala ujít. Plněný kozí žaludek vnitřnostni a lávovými kameny. Dali si to místní vedle u stolu. Když jim to přinesli, žaludek byl nafouklý, šla z něj pára a pískal jak papiňák, vonělo to nevábně. A tak alespoň jak největší zvědavci jsme nakukovali strávníkům přes rameno a fotili si konzumaci této neobyčejné pochoutky. Asi si o nás museli myslet, že jsem gurmánští barbaři 🙂
Lucie
Zatím toho mnoho není, takže mezi netradiční jídla pro mě co jsem ochutnala patří žába, šnečí paštika a sobí salám. V budoucnu snad přibude nějaká další specialitka na cestách a poznání jiných chutí..:)
Terka
Nejpodivnější jídlo jsme měli v Peru.
Místní specialitou jsou pečená morčata vcelku.
Na každém rohu zde mají džusy z čerstvého ovoce a mezi nimi i jeden podivně šedozelený. Jelikož ho měli úplně všude a všichni místní si ho nadšeně kupovali, i my to zkusili. Až asi za týden jsme zjistily, z čeho se vlastně vyrábí. Byly to rozemleté žáby 🙁
A korunu jsme tomu nasadili v Amazonii, kde nám místní ukazoval, co jíst, když se ztratíte v džungli. Z malých oříšků vydolují v něm přežívající larvu místního brouka. Chutnají jako kokosový ořech. My jsme si dali jednu, ale místním jedna k obědu asi nestačí 🙂
Vlaďka
Zvláštností jsem pozřela už docela dost. Naštěstí dosud vždy bez následků (ťuk, ťuk na dřevo.) Ale podělit se chci o zkušenost kamaráda. Ten, majitel rybárny, si dal smaženou rybku na indickém trhu. Byla prý trošku divná, ale co by neochutnal… Tím největším zážitkem pak nebyla konzumace samotné exotické ryby, ale otrava tou rybou, totální dehydratace, bezvědomí a několikadenní pobyt v indickém špitále! Už si nejspíš nikdy rybu na cestách nedal.
Vlaďka
Na cestách lze pojíst pro Středoevropana netradičně, ale pro místní zcela tradičně. Příkladem může být Jižní Korea. Nechci se vůbec dotknout Korejců, ale mé čichové buňky ve spoustě různých zemí byly přímo lákány vůní z nejrůznějších hospůdek, vývařoven či stánků na ulicích. Ne tak v Jižní Koreji. Tam hospody nevoní (tedy aspoň mně nevoněly). Ale hrdinně jsme šli vyzkoušet tradiční kimči. Jedná se o veleoblíbenou národní a zdůrazňuji kvašenou zeleninovou pochoutku, která na jihokorejském stole nesmí chybět. Časopis Health ji zařadil dokonce mezi pět nejzdravějších potravin na světě, které působí preventivně proti rakovině. Nic to ale bohužel nemění na tom, že jíst se tato lahůdka moc nedá. Nevoní, nechutná. No, svébytně voní i chutná, ale jako by se člověk pokoušel baštit hodně, ale opravdu značně propocené ponožky z pohorek, které zapomněl pár dnů v igelitovém pytlíku. (Korejci snad prominou.) Velice jsem se snažila z úcty ke kuchaři, ale hodně zbylo…
Vlaďka
Na cestách lze pojíst pro Středoevropana netradičně, ale pro místní zcela tradičně. Příkladem může být Jižní Korea. Nechci se vůbec dotknout Korejců, ale mé čichové buňky ve spoustě různých zemí byly přímo lákány vůní z nejrůznějších hospůdek, vývařoven či stánků na ulicích. Ne tak v Jižní Koreji. Tam hospody nevoní (tedy aspoň mně nevoněly). Ale hrdinně jsme šli vyzkoušet tradiční kimči. Jedná se o veleoblíbenou národní a zdůrazňuji kvašenou zeleninovou pochoutku, která na jihokorejském stole nesmí chybět. Časopis Health ji zařadil dokonce mezi pět nejzdravějších potravin na světě, které působí preventivně proti rakovině. Nic to ale bohužel nemění na tom, že jíst se tato lahůdka moc nedá. Nevoní, nechutná. No, svébytně voní i chutná, ale jako by se člověk pokoušel baštit hodně, ale opravdu značně propocené ponožky z pohorek, které zapomněl pár dnů v igelitovém pytlíku. (Korejci snad prominou.) Velice jsem se snažila z úcty ke kuchaři, ale hodně zbylo…
Sarka Kobrynova
Na Bali jsem si často dávala Gordon Blue s představou, že jde o obalovanou kuřecí kapsu se sýrem…Tak si tam zase jednou takhle přijdu a objednám Chicken Gordon Blue a číšník „No chicken“. Vytřeštím oči a anglicky se ptám co je v tom za maso… něco krátce řekne a široce se usměje. „What?“ já na to…a on naprosto zřetelně „Miaow (mňau) Gordon Blue“. Do dneška nevím, jestli si ze mě dělal srandu, nebo jsem fakt x dní jedla kočku na způsob Gordon Blue, ale bylo to moc dobrý. 🙂
Milka98
v Moldávii nás úžasná vůně svedla k ochutnání čehosi smaženého. Po gurmánském zážitku, kdy jsme museli jóó žvýkat, abychom pak mohli polknout /chuť nebyla špatná/, jsme se dozvěděli, že jsme zkonzumovali pařáty z kura
Hanka
Nejsem žádný experimentátor, co se týká jídla na cestách a tak se nám podařilo nechtěně: v Litvě jsme, neznalí místního jazyka, sáhli v obchodě po balené vodě a pak si z ní uvařili čaj… Voda byla jakási slaná minerálka a čaj naprosto odporný, ale tekutiny jsou tekutiny a tak jsme ho vypili 🙂 Taktéž nás nijak zvlášť neoslovili litevské chipsy s koprovou příchutí 🙂
Nic moc šíleného jsem bohužel na cestách nesnědla, i když pro spoustu lidí může být šílené to, že se na cestách většinou stravuji konzervami a těstovinami z pytlíku.
Výzvou pro mě však byly už jenom krevety, protže moc ráda nezkouším jídla, když nevím co to je.
Vlaďka
Netradičně jíst na cestách pro mě znamená sníst cokoli místního. Dáváme přednost vlastní „kuchyni“ (nudle, rýže s bylinkami z trhu, vejce, konzerva…). Velmi často ovšem není zbytí, než jíst to, co nabízí okolí. V jednom případě rozhodně nešlo o nutnost, ale o naši vyslovenou rozmařilost. V Essaourii (Maroko) jsme pozorovali v přístavu ranní návrat rybářů a jejich úlovky. Na nádherné, naprosto čerstvé ryby se nám doslova sbíhaly sliny v puse. Nejsme znalci ryb. Ty mořské známe jen z mrazících boxů velkoobchodů a kapry z výlovu rybníků. Přesto jsme neodolali a zakoupili jednu docela velkou rybu, která nám připadala nejpěknější. Rybář se smál, že nevíme, jaký druh chceme, ale víme, že chceme právě tuhle a ne jinou rybu. Shodou náhod jsme měli snad úplně poprvé na cestách i pokoj s kuchyňkou (většinou spíme ve spartánštěji zařízených ubytovnách, ale tady jsme za cenu pokoje usmlouvali díky mimosezóně celý apartmán s vybavenou kuchyní), kde jsme mohli rybu připravit. Ešus, ve kterém normálně na benzíňáku vaříme, by nám díky její velikosti rozhodně nestačil. Vykuchat a naporcovat rybu nebyl problém. Maso měla hodně tmavě červené. Lehce jsme zaváhali, takové jsme ještě nikdy nejedli. Osmahnout porce na pánvi ve vajíčkovém těstíčku už byla hračka. Ryba byla fakt vynikající!! Co jsme přesně tehdy snědli, nevíme dodnes. Ale že jsme si opravdu pochutnali, ať to bylo, co to bylo (nejspíš nějaký tuňák), to si budeme pamatovat navždycky.
Aneta
Kumys – zkvašené kobylí mléko, při našich cestách Kyrgyzstánem 🙂
Marie
Ahoj, všichni tu píšou kde v exotické cizině co šíleného vařili… já přidám historku z časka. Byli jsme na cykloakci na Šumavě, večer se „zadařilo“ a vypili jsme alkoholu víc než dost, ráno podle toho vypadalo, navíc nikdo z nás neměl vodu a tak kamarádi celí žízniví čekali, že si někde ve vsi koupí, vyžebrají v hospodě… Já jsem si vzpomněla, že jsme se v noci koupali v nedaleké řece… vyrazila jsem s ešusem, nabrala z pod ohromné spousty chaluh a jiných rostlin vodu, cestou většinu zaleně ještě vybrala a uvařila na vařiči pro sebe a svého přítele kafe, zalila vločkovou kaši… prostě snídaně jak má být. Nikdo další si příklad nevzal a jen nevěřícně kroutili hlavami nad tím, že že to můj přítel „zkousnul“ bez výhrad. A oba bez následků – takže už vím, že na horním toku se Vltava pít dá 😀
Renča
Loni jsem si splnili svůj sen a na vlastní pěst jsme se vydali do Thajska. Těch dobrot a vůní na každém rohu!Hlavně mě překvapila ale chuť ovoce, které chutná úplně jinak než u nás. Chtěla jsem také ochutnat durian, který je dle některých znalců prý nejlahodnějším ovocem na světě. Při jedné projížďce na skútru se nám poštěstilo a u stánku na tržišti jsme si takový menší durian koupili. Paní nám ho ještě zmáčknutím jakoby napraskla, asi aby nám usnadnila jeho porcování. Celou zpáteční cestu jsme byli doprovázení typickou „vůní“, nepomáhalo ani proudění vzduchu při jízdě.Na pokoji sem se těšila, jak si pochutnáme, ale gurmánský požitek to rozhodně nebyl.Neznalá konzumace durianu , ochutnala jsem bílou dužinu, která byla hned pod slupkou, což jsem neměla dělat.V puse mi zůstala taková hrozná pachuť, které jsem se nemohla zbavit. Nepomáhala ani voda, ba ani vyčištění zubů, stále jsem měla tu hroznou chuť na jazyku.Až později jsme zjistili, že z durianu se konzumuje jiná část,která už chutnala o poznání lépe.
Další zkušeností bylo ochutnání hmyzu, který jsem na tržištích zpočátku jen zvědavě okukovala, neboť jsem nenašla dost odvahy vyzkoušet ho. Jednoho odpoledne už jsem si řekla, že to otestuji na nějakých menších kouscích, velcí švábi a kobylky mě nelákali. Tak jsem poprosila paní o 5 malých červů a nějakého cvrčka.Paní mi pak závdavkem pár červíků přidala, neboť se asi s tak malou porcí ještě nesetkala. Chuť mě však celkem mile překvapila, nejhorší je asi překonat zábrany.V Bangkoku jsme před odletem ještě ochutnali štíra, ale ten už byl takový sušší a křupavější.
zaujimaveho toho bolo viac ci uz horsedog a horseburger a horse schnitzel v Ljubljani, alebo velke podkorne larvy kde som si najprv musel ukusnut hlavicku s kusadlami a vytlacit crievko, ale aj chutovo zaujimava tzv venezuelska viagra co bol velky miesany drink kde okrem celych vajec roznych vtakov sli aj kravske ocne sklovce.
Jana
Rybí čaj. V kempu někde pod Tatrami, tma jako v pytli, uvařil se čaj a v té tmě se zamíchal lžící, kterou se předtím papkaly sardinky. Opravdová šílenost 🙂 🙂 🙂
A těším se, že brzy na našich cestách cestami necestami ochutnám zase něco podobně šíleného. Život je parádní, když může člověk nasadit toulavé boty a jen tak vyrazit.
Přeju všem, ať každý z nás vykročí pravou nohou!
Jana
Kamen
v Monte Negru při čekání na pizzu jsme dostali zvlaštni předkrm „octopus“ docela nás pak překvapila na pul syrová chobotnice nasledujici pizza byla o dost chutnější
Michael
Na tržišti v Mexiku jsem viděl takové hezké smažené cosi na klacíku a vůně mě přesvědčila, že to musím ochutnat…vypadalo to jako dozlatova obalovaný špíz v křupavém trojobalu. No, ale byly to obalené husí krky. 🙂
Ahoj, tak třeba mně by šílený přišlo jíst na cestách v mekáči 🙂 Ale tomu se naštěstí vyhýbám a snažím se ochutnat místní speciality. Tak tedy – co nejšílenějšího jsem doposud na cestě ochutnala? Já miluju masa, takže bych tady asi nikoho svojí gastronomickou zkušeností neohromila :), ale budu mluvit za manžela (ten se stejně téhle soutěže neúčastní) – ve Vietnamu si dal kuřecí embryo. I když možná každý z nás si pod „šílený“ představí něco jiněho, tohle pro mě bylo dost nechutné.
Sama jsem si nachytala a v esusu uvařila kraby. Takový ty malý v Chorvatsku. Daly se jíst jen klepeta. Mrnavy klepeta.
Čočkovou polévku z ledové kry.
Na treku podél pobřeží grónského ostrova Disko jsme se odpoledne dostali k velice rozvodněné říčce vlévající se do moře. Voda totálně hnědá. My hladoví, žízniví, jiná voda široko daleko nebyla. Naštěstí se na pláži povalovalo několik kousků ledu, odlomených z bortících se ker v zátoce. Posbírali jsme je, nožem nadrtili do ešusů a uvařili si čočkovou polévku a čaj.
Nejšílenější jídlo mi utkvělo v hlavě ze zážitku na Jávě. Byl sem tam už tak dva měsíce a hrdě už sem si říkal o stejně pálivé porce jako indonéští kamarádi. Vždycky sem řekl „pedas“ a bylo to jak to mělo být. Pak mi jednou vzal kamarád do restarace, která se jmenovala „SS – Super Sambal“. Sambal jsou v podstatě rozemleté pálivé papričky, cibule a ještě tam něco dávaly holky indonéské. Všichni jsme si objednali to samé. Takové kousky zeleniny, tofu, jater a klasická omáčka. Bylo to dobré, v puse sem nic necítil ani sem se nepotil. Huba byla po 2 měsíčním tréninku žáruvzdorná. Indonéští kamarádi se orosili a uznale pokyvovali hlavou, že je to opravdu pálivé. Ve 3 hodiny ráno sem zjistil, že zadek není tak žáruvzdorný jako ta pusa. Byl sem asi tak 20 krát na záchodě, když všichni spokojené odpočívali. Ještě, že sem používal indonéský záchod, pravá ruka džbánek s vodou, levá ruka mydlizadková. Toaleťákem bych toho moc nesvedl. Hned ráno sme se museli vrátit do jednoho města. 6 hodin na motorce sedět za kamarádem. Každý kilometr sme museli zastavit, aby nedošlo k mému samovznícení. Od té doby už puse nevěřím.
Pečené morče a vlastnoručně sesbírané velké černé mušle. Na severu Peru jsme se s kamarády vydali na výlet podívat se na mangrovníky a po sestupu vodní hladiny jsme měli šanci si vlastnoručně nasbírat oběd v podobě černých mušlí, které se schovávaly pod stromy a v bahně, při opětovném zvedání hladiny bylo potřeba dát si pozor na rejnoky. Nakonec jsme pár kilo mušlí sesbírali a v nedaleké restauraci jsme si je nechali uvařit společně s morčetem, peruánskou národní specialitou.
Nejzajímavější jídlo, které jsem kdy ochutnala, bylo ovocné střívko plněné ořechy na šňůrce. Je to sladká a kompaktní pochoutka, je plná energie a vhodná na cesty. Setkat se s touto svačinkou můžete v Arménii.
Netradičních jídel, co jsem ochutnala mě napadá hned několik:) ráda totiž ochutnávám místní pokrmy. V odlehlé části Sumatry v Indonésii jsem měla šanci ochutnat smaženou anakondu, kterou chytli farmáři v kukuřičném poli. Dále tradiční indonéské ovoce durian, které se vyznačuje tak velkým zápachem, že je zakázáno jej přepravovat v hromadné dopravě a i nosit do hotelů,… Asi nejdivočejší pro mě bylo jedení šviště na venkově v Mongolsku. Tělo sviště se nejprve naplní horkými kameny, poté peče zruba hodinu v peci a nakonec se opalovací pistolí opálí srst. Dobrou chuť..:)
Minulý rok se mi povedlo být ve Vietnamu 5 měsíců. Od února do července. Je to sezóna manga, kterého bylo nadprodukce a tak jsem jedl mango od rána, do večera, dá se říct. Na snídani mango posypané práškem tvořeným čili se solí. Na oběd, mangovou polévku, hustě hustou. Pak jako dezert sladký kruh, kde byli pomíchané ořechy a mango. Sladký kruh byl tak sladky a polepený karamelem vytvořeným z manga, že moje zuby dostali zabrat.
Na našich cestách se snažíme okusit vždy místní stravu. Při naší úplně první cestě do Thajska jsme zastavili na pauzu u jezera. Místní týpek nám nabídl zárodky krevet, takové asi centimetrové minipidikrevetky. Samozřejmě ještě živé. Ochutil solí, limetkou, koriandrem. Míchal to v misce. Krevetky mu vyskalkovaly nejen z té misky, ale i mi ze lžíce a nakonec i z pusy. Co si pamatuju dodnes, a na co z vesela vzpomínám, zak se mi ty jejich vousky dostávaly mezi zuby a jak mi krevetky vyskakovaly i z pusy. Nikdy předtím jsem nic živého nepozřel. Tedy tak živého. Byla to velká sranda, všichni okolo koukali, co to máme. Týpek posbíral i ty mršky ze země, opláchl a znovu použil. Mňam 🙂
Největší zážitky máme asi z Thajska. Kdybychom byli v Číně nebo Japonsku, předpokládám, že ta nejzajímavější kuchyně je asi tam. Zážitků máme hodně. Moje drahá polovička je masožravec. V Thajsku nám autobus zastavil přímo před stánkem, manžel hladový, a co vidí. Klobásky 🙂 No, vypadaly náherně, vonělo to, dokonce i vypadaly věrohodně. Jelikož jsme měli za sebou dlouhou cestu a měl hlad, neváhal a hned si poručil 3 kousky. S chutí se zakousl…a… v tom střívku samozřejmě nebylo maso, ale směs rýže a zeleniny. Na jeho výraz v očích, to zklamání, asi nikdy nezapomenu. Nakonec si moc pochutnal.
Co se týká mých zážitků, tak já si strašně chtěla dát tu super pálivou tradiční Thajskou polévku tom-yum khung. To jsme byli na Koh Samui. Ten den jsme blbli ve vlnách a já měla oči nateklé už od slané mořské vody a sluníčka. Večer jsme šli do naší oblíbené domácí restaurace paní Sandry PEE. Poručila jsem si tuto tradiční polévku a sledovala přípravu. Bylo večerní dusno a vedro. Přinesli nám Collu s kvantem ledu, aniž bysme si ji objednali. Divili jsme se, ale všichni se na nás smáli a ukazovali na přípravu polévky. Sandra přede mě postavila misku a já se s chutí pustila do té voňavé pochoutky. Bylo to výtečné, ale přííííšerrrrrně pálivé. Za tu dobu už jsem byla na ledacos zvyklá, ale po tom solném mořském nálevu, okolním večerním vedru a ohni v ústech po několika lžičkách, se mi spustily z očí slzy a začalo mi téct i z nosu. Coly jsem se ani nedotkla, to by stejně nepomohlo. Všichni, co byli přítomni, zírali, jestli to dám. Byla to opravdu hluboká miska. Hrdinsky jsem snědla víc než 2/3. Zbytek jsem dala také okusit manželovi. Přesto všechno jsem si pochutnala a taky sklidila uznání místních. V hotelu jsem pak velmi blahořečila bar s nachlazenými plechovkami piva, kterými jsem si přes noc chladila oči, aby mi splasklo to oteklé.
V KLDR mne jako váženého turistu hostili těma jejich pochutinami a kupodivu se to i dalo zpapat – takže nic zase tak šíleného se nekonalo.
K nejméně obvyklým jídlům co jsem kdy ochutnala patří pečené morče a steak z lamy v Peru a grilované krokodýlí maso s ananasem na Kubě.
K nejméně obvyklým jídlům co jsem kdy ochutnala patří pečené morče a steak z lamy v Peru a grilované krokodýlí maso s ananasem na Kubě
Ve Vietnamu jsme byli v nějaké hospodě specializující se na psí maso. Měli jsme menu sestávající se z vývaru s nudlemi, vařeného masa, pečených kousků na zázvoru a něco na způsob prdelačky, která by mohla být dobrá, kdyby v ní bylo nějaké koření.
až tak šílené to asi není ale…velryba. Měl jsem potom malinko výčitky svědomí :/
Možná ani ne tak co, jako za jakých podmínek 🙂 Letošní návštěva Nepálu stála gastronomicky za to 🙂 Jasně, že v horách je člověk rád za jakýkoliv kus žvance, ale představte si tři slečny a mužského průvodce, který to malinko špatně vypočítal a dostal se s námi do zapomenuté vesnice poblíž Kathmandu (nad Dhulikhelem)… Poslední den cesty, žádné dosavadní zažívací potíže, tak si asi řekl, že to s námi riskne a že už naše „nářky a zpívající žaludky“ poslouchat nechce… Zamířil do prvního domu, který měl výlohu s balenou vodou a to nám došlo, že tady opravdu budeme jíst. Roztomilá štěňata všude, blešky taky, slepice se daly vyhnat a ptáčci v hnízdech na stopě nám dělali zvukovou kulisu. Lidé svolali vesnici, protože bílé tváře asi moc často nevidí. Na stůl nakonec přistál talířek s typickým chlebem (asi jako nás koblížek, který není tak sladký), maso z buvola (kráva je posvátná) a samozřejmě naprosto jiné chowmein (nudle) než v asijském bistru na rohu u nás 🙂 „Domácí“ kuchyně se prostě nezapře nikde, typická pálivost zabila všechny bacily a my máme jedinečnou kulturní zkušenost s úžasnými místními!
Nemám moc silný žaludek, tudíž mým vrcholem byli šneci a žáby 🙂
Na Islandu mě kamarádi nahecovali do krvavého pudingu z ovce a nakonec to nebylo to nejhorší co jsem kdy měl.
Když jsem byli v Tallinu v Estonsku, tak jsem v krásné miniaturním středověkém bistru jedla oblíbenou místní specialitu polévku ze sobího masa a sobí párky. Dělali tam i pie se sobím masem, ale na ty už nezbylo místo v břiše. A protože to bylo středověké bistro, tak se všechno podle tradice jedlo rukama (žádné příbory)
Na Aljašce jsme u Yukonu potkali muže, celého nadšeného, když slyšel, že jsme z Čech. Rodiče jeho manželky prý pocházeli ze Slovenska a ať se stavíme, že manželka uvaří slovenskou pochoutku. Jeho žena ovšem vypadala dost rozladěně, koho si zas přitáhl domů, vaření se nekonalo, téměř nemluvila. Mluvení obstaral pán, ze kterého se vyklubal veliký podivín (ale to je jiná historie). Posadili jsme se kolem jídelního stolu, kde byly rozloženy samé zbraně, vyposlechli si historky o lovu a prohlédli si fotografie jeho úlovků. Brzy jsme se vymluvili na návrat k tábořišti, ale na ochodu nás pán dohonil s asi 60 cm dlouhým kusem zmrzlého losího masa. Umluvili jsme menší kus, beztak rozmrzal dva dny, ale byl z něj výborný losí gulášek vařený na ohni a bohužel šíleně suché losí steaky.
Nejvíce jsem si asi pochutnala v Číně. I když jsem neměla odvahu zkusit vše a držela jsem v mezích „normálních jídel“ i tak se podivnostem nepodařilo vyhnout. Když cestujete autobusem a místní kolem vás konzumují různé specialitky jako jsou smradlavá vejce nebo kuřecí pařátky,… a potom se jim dělá špatně tak, že polovina z nich blinká z oken a druhá do koše umístěného přímo pod vaší sedačkou, no nevyzkoušejte to. Ale nic moc, ukousnout se to nedá. Spíš taková žvýkačka, žužlá se to dlouho. Radši bych zůstala u osvědčeného hovězího masa, jenže k tomu to má daleko, jak chutí, tak i strukturou. Chvíli na to koukáme a snažíme se odhadnout, jaké to je asi zvířátko. Lepší je moc nepřemýšlet a jíst. Chutnalo výtečně 🙂 Pak už jen takové obyčejné pochoutky jako je sušené jačí maso, rajčate posypaná cukrem a bramborák na kterém se leskne pěkná vrstva glutamánku … jen specialitu jedné z vyhlášených restaurací jsem si nechala ujít. Plněný kozí žaludek vnitřnostni a lávovými kameny. Dali si to místní vedle u stolu. Když jim to přinesli, žaludek byl nafouklý, šla z něj pára a pískal jak papiňák, vonělo to nevábně. A tak alespoň jak největší zvědavci jsme nakukovali strávníkům přes rameno a fotili si konzumaci této neobyčejné pochoutky. Asi si o nás museli myslet, že jsem gurmánští barbaři 🙂
Zatím toho mnoho není, takže mezi netradiční jídla pro mě co jsem ochutnala patří žába, šnečí paštika a sobí salám. V budoucnu snad přibude nějaká další specialitka na cestách a poznání jiných chutí..:)
Nejpodivnější jídlo jsme měli v Peru.
Místní specialitou jsou pečená morčata vcelku.
Na každém rohu zde mají džusy z čerstvého ovoce a mezi nimi i jeden podivně šedozelený. Jelikož ho měli úplně všude a všichni místní si ho nadšeně kupovali, i my to zkusili. Až asi za týden jsme zjistily, z čeho se vlastně vyrábí. Byly to rozemleté žáby 🙁
A korunu jsme tomu nasadili v Amazonii, kde nám místní ukazoval, co jíst, když se ztratíte v džungli. Z malých oříšků vydolují v něm přežívající larvu místního brouka. Chutnají jako kokosový ořech. My jsme si dali jednu, ale místním jedna k obědu asi nestačí 🙂
Zvláštností jsem pozřela už docela dost. Naštěstí dosud vždy bez následků (ťuk, ťuk na dřevo.) Ale podělit se chci o zkušenost kamaráda. Ten, majitel rybárny, si dal smaženou rybku na indickém trhu. Byla prý trošku divná, ale co by neochutnal… Tím největším zážitkem pak nebyla konzumace samotné exotické ryby, ale otrava tou rybou, totální dehydratace, bezvědomí a několikadenní pobyt v indickém špitále! Už si nejspíš nikdy rybu na cestách nedal.
Na cestách lze pojíst pro Středoevropana netradičně, ale pro místní zcela tradičně. Příkladem může být Jižní Korea. Nechci se vůbec dotknout Korejců, ale mé čichové buňky ve spoustě různých zemí byly přímo lákány vůní z nejrůznějších hospůdek, vývařoven či stánků na ulicích. Ne tak v Jižní Koreji. Tam hospody nevoní (tedy aspoň mně nevoněly). Ale hrdinně jsme šli vyzkoušet tradiční kimči. Jedná se o veleoblíbenou národní a zdůrazňuji kvašenou zeleninovou pochoutku, která na jihokorejském stole nesmí chybět. Časopis Health ji zařadil dokonce mezi pět nejzdravějších potravin na světě, které působí preventivně proti rakovině. Nic to ale bohužel nemění na tom, že jíst se tato lahůdka moc nedá. Nevoní, nechutná. No, svébytně voní i chutná, ale jako by se člověk pokoušel baštit hodně, ale opravdu značně propocené ponožky z pohorek, které zapomněl pár dnů v igelitovém pytlíku. (Korejci snad prominou.) Velice jsem se snažila z úcty ke kuchaři, ale hodně zbylo…
Na cestách lze pojíst pro Středoevropana netradičně, ale pro místní zcela tradičně. Příkladem může být Jižní Korea. Nechci se vůbec dotknout Korejců, ale mé čichové buňky ve spoustě různých zemí byly přímo lákány vůní z nejrůznějších hospůdek, vývařoven či stánků na ulicích. Ne tak v Jižní Koreji. Tam hospody nevoní (tedy aspoň mně nevoněly). Ale hrdinně jsme šli vyzkoušet tradiční kimči. Jedná se o veleoblíbenou národní a zdůrazňuji kvašenou zeleninovou pochoutku, která na jihokorejském stole nesmí chybět. Časopis Health ji zařadil dokonce mezi pět nejzdravějších potravin na světě, které působí preventivně proti rakovině. Nic to ale bohužel nemění na tom, že jíst se tato lahůdka moc nedá. Nevoní, nechutná. No, svébytně voní i chutná, ale jako by se člověk pokoušel baštit hodně, ale opravdu značně propocené ponožky z pohorek, které zapomněl pár dnů v igelitovém pytlíku. (Korejci snad prominou.) Velice jsem se snažila z úcty ke kuchaři, ale hodně zbylo…
Na Bali jsem si často dávala Gordon Blue s představou, že jde o obalovanou kuřecí kapsu se sýrem…Tak si tam zase jednou takhle přijdu a objednám Chicken Gordon Blue a číšník „No chicken“. Vytřeštím oči a anglicky se ptám co je v tom za maso… něco krátce řekne a široce se usměje. „What?“ já na to…a on naprosto zřetelně „Miaow (mňau) Gordon Blue“. Do dneška nevím, jestli si ze mě dělal srandu, nebo jsem fakt x dní jedla kočku na způsob Gordon Blue, ale bylo to moc dobrý. 🙂
v Moldávii nás úžasná vůně svedla k ochutnání čehosi smaženého. Po gurmánském zážitku, kdy jsme museli jóó žvýkat, abychom pak mohli polknout /chuť nebyla špatná/, jsme se dozvěděli, že jsme zkonzumovali pařáty z kura
Nejsem žádný experimentátor, co se týká jídla na cestách a tak se nám podařilo nechtěně: v Litvě jsme, neznalí místního jazyka, sáhli v obchodě po balené vodě a pak si z ní uvařili čaj… Voda byla jakási slaná minerálka a čaj naprosto odporný, ale tekutiny jsou tekutiny a tak jsme ho vypili 🙂 Taktéž nás nijak zvlášť neoslovili litevské chipsy s koprovou příchutí 🙂
Nic moc šíleného jsem bohužel na cestách nesnědla, i když pro spoustu lidí může být šílené to, že se na cestách většinou stravuji konzervami a těstovinami z pytlíku.
Výzvou pro mě však byly už jenom krevety, protže moc ráda nezkouším jídla, když nevím co to je.
Netradičně jíst na cestách pro mě znamená sníst cokoli místního. Dáváme přednost vlastní „kuchyni“ (nudle, rýže s bylinkami z trhu, vejce, konzerva…). Velmi často ovšem není zbytí, než jíst to, co nabízí okolí. V jednom případě rozhodně nešlo o nutnost, ale o naši vyslovenou rozmařilost. V Essaourii (Maroko) jsme pozorovali v přístavu ranní návrat rybářů a jejich úlovky. Na nádherné, naprosto čerstvé ryby se nám doslova sbíhaly sliny v puse. Nejsme znalci ryb. Ty mořské známe jen z mrazících boxů velkoobchodů a kapry z výlovu rybníků. Přesto jsme neodolali a zakoupili jednu docela velkou rybu, která nám připadala nejpěknější. Rybář se smál, že nevíme, jaký druh chceme, ale víme, že chceme právě tuhle a ne jinou rybu. Shodou náhod jsme měli snad úplně poprvé na cestách i pokoj s kuchyňkou (většinou spíme ve spartánštěji zařízených ubytovnách, ale tady jsme za cenu pokoje usmlouvali díky mimosezóně celý apartmán s vybavenou kuchyní), kde jsme mohli rybu připravit. Ešus, ve kterém normálně na benzíňáku vaříme, by nám díky její velikosti rozhodně nestačil. Vykuchat a naporcovat rybu nebyl problém. Maso měla hodně tmavě červené. Lehce jsme zaváhali, takové jsme ještě nikdy nejedli. Osmahnout porce na pánvi ve vajíčkovém těstíčku už byla hračka. Ryba byla fakt vynikající!! Co jsme přesně tehdy snědli, nevíme dodnes. Ale že jsme si opravdu pochutnali, ať to bylo, co to bylo (nejspíš nějaký tuňák), to si budeme pamatovat navždycky.
Kumys – zkvašené kobylí mléko, při našich cestách Kyrgyzstánem 🙂
Ahoj, všichni tu píšou kde v exotické cizině co šíleného vařili… já přidám historku z časka. Byli jsme na cykloakci na Šumavě, večer se „zadařilo“ a vypili jsme alkoholu víc než dost, ráno podle toho vypadalo, navíc nikdo z nás neměl vodu a tak kamarádi celí žízniví čekali, že si někde ve vsi koupí, vyžebrají v hospodě… Já jsem si vzpomněla, že jsme se v noci koupali v nedaleké řece… vyrazila jsem s ešusem, nabrala z pod ohromné spousty chaluh a jiných rostlin vodu, cestou většinu zaleně ještě vybrala a uvařila na vařiči pro sebe a svého přítele kafe, zalila vločkovou kaši… prostě snídaně jak má být. Nikdo další si příklad nevzal a jen nevěřícně kroutili hlavami nad tím, že že to můj přítel „zkousnul“ bez výhrad. A oba bez následků – takže už vím, že na horním toku se Vltava pít dá 😀
Loni jsem si splnili svůj sen a na vlastní pěst jsme se vydali do Thajska. Těch dobrot a vůní na každém rohu!Hlavně mě překvapila ale chuť ovoce, které chutná úplně jinak než u nás. Chtěla jsem také ochutnat durian, který je dle některých znalců prý nejlahodnějším ovocem na světě. Při jedné projížďce na skútru se nám poštěstilo a u stánku na tržišti jsme si takový menší durian koupili. Paní nám ho ještě zmáčknutím jakoby napraskla, asi aby nám usnadnila jeho porcování. Celou zpáteční cestu jsme byli doprovázení typickou „vůní“, nepomáhalo ani proudění vzduchu při jízdě.Na pokoji sem se těšila, jak si pochutnáme, ale gurmánský požitek to rozhodně nebyl.Neznalá konzumace durianu , ochutnala jsem bílou dužinu, která byla hned pod slupkou, což jsem neměla dělat.V puse mi zůstala taková hrozná pachuť, které jsem se nemohla zbavit. Nepomáhala ani voda, ba ani vyčištění zubů, stále jsem měla tu hroznou chuť na jazyku.Až později jsme zjistili, že z durianu se konzumuje jiná část,která už chutnala o poznání lépe.
Další zkušeností bylo ochutnání hmyzu, který jsem na tržištích zpočátku jen zvědavě okukovala, neboť jsem nenašla dost odvahy vyzkoušet ho. Jednoho odpoledne už jsem si řekla, že to otestuji na nějakých menších kouscích, velcí švábi a kobylky mě nelákali. Tak jsem poprosila paní o 5 malých červů a nějakého cvrčka.Paní mi pak závdavkem pár červíků přidala, neboť se asi s tak malou porcí ještě nesetkala. Chuť mě však celkem mile překvapila, nejhorší je asi překonat zábrany.V Bangkoku jsme před odletem ještě ochutnali štíra, ale ten už byl takový sušší a křupavější.
zaujimaveho toho bolo viac ci uz horsedog a horseburger a horse schnitzel v Ljubljani, alebo velke podkorne larvy kde som si najprv musel ukusnut hlavicku s kusadlami a vytlacit crievko, ale aj chutovo zaujimava tzv venezuelska viagra co bol velky miesany drink kde okrem celych vajec roznych vtakov sli aj kravske ocne sklovce.
Rybí čaj. V kempu někde pod Tatrami, tma jako v pytli, uvařil se čaj a v té tmě se zamíchal lžící, kterou se předtím papkaly sardinky. Opravdová šílenost 🙂 🙂 🙂
A těším se, že brzy na našich cestách cestami necestami ochutnám zase něco podobně šíleného. Život je parádní, když může člověk nasadit toulavé boty a jen tak vyrazit.
Přeju všem, ať každý z nás vykročí pravou nohou!
Jana
v Monte Negru při čekání na pizzu jsme dostali zvlaštni předkrm „octopus“ docela nás pak překvapila na pul syrová chobotnice nasledujici pizza byla o dost chutnější
Na tržišti v Mexiku jsem viděl takové hezké smažené cosi na klacíku a vůně mě přesvědčila, že to musím ochutnat…vypadalo to jako dozlatova obalovaný špíz v křupavém trojobalu. No, ale byly to obalené husí krky. 🙂
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Nové články
Dokonalé holení nejen na cestách
Unikátní kultura a náboženství namibijských Himbů a Hererů
Olinalá: poklad na konci světa
Vybavení na cesty
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru