Nase cesta zacala v pondeli 19. února v 7:30 na letisti ruzyne, kde sme si nechali zabalit zavazadla do balici folie, coz je prevence vuci otvirani zavazadel. Rozloucili jsme se s nasimi rodinami a prosli beznou kontrolou. V 9:45 jsme nasedli do letadla smer Amsterdam a tim zacala nase vysnena cesta z Mexika do Hondurasu.
V 11:15 jsme prileteli do Amsterdamu a prestoupily do modreho boeingu 747. Cekal nas12-ti hodinovy let do Mexico City odkud budeme pokracovat dale.
Nasi spolucestujici byli velice necekani. Pred nami sedelo 10 bezzubých Rumunu a vedle nas nekolik ne zrovna vonicich Cinanu. Nejvtipnejsi bylo to, ze kdyz jsme dostali k vyplneni tranzitni viza do Mexika ukazalo se, ze tito cinane nejenze neumi spanelsky, ale neumi ani slovo anglicky. Stale se na nas lepili a snazili se zjistit co maji v dotazniku vyplnit. I pres veskerou nasi snahu jim pomoci se nam ani po 5 hodinach nepodarilo vysvetlit co maji kam napsat (Navic porad zvraceli hleny do pytliku). Jinak byla cesta pohodlna, jidlo dobre a vyhled na nekonecne Mexiko City jsme si uzili hned dvakrat. Prvni pristani se nepodarilo a tak jsme krouzili dalsich 20 minut nad mestem. Po mensich zmatcich na letisti, (kde Dalibor svymi znalostmi mexickeho slangu okouzlil dve pracovnice vystupni kontroly natolik, ze nam ani nezkontrolovali zavazadla), jsme skocili do taxiku a vydali se na nas prvni autobus.
Cestou na autobus jsme si vzpomeli, ze bychom mohli ochutnat mistni specialitu tacos. Nas ridic se kterym jsme se rychle skamaradili, nas vzal do jeho oblibene venkovni Tacerie. Bohuzel nam vsak nerekl, ze jeho ochota neni zadarmo ( i kdyz se tak tvaril) a tak jsme se pri placeni nestacili divit. Bylo devet hodin vecer a za pul hodiny nam mel jet autobus na jih Mexika. Nase snaha vybrat si penize z automatu byla marna, tak jsme museli pouzit nasi dolarovou rezervu, coz se nam velice nevyplatilo(dostali jsme spatny kurz pesos k dolaru). Meli jsme pred sebou 17-ti hodinovou jizdu a tak se po projeti nikdy neusinajiciho mesta ubirame ke spanku(nezamhourili jsme oko prez 30 hodin). Noc probehla v poradku az na 150-ti kilovou Mexicanku, ktera mi vytrela zrak jeji pravou pulkou, kdyz se odebirala na zachod. Meli jsme totiz dve utulna mista v zadu hned vedle dveri k zachodu. Rano nas probudil krasny vychod slunce nad destnymi pralesy a od te doby jsme se neodlepili od okenka a stale sledovali menici se prirodu a zivot v Mexiku.
Pri pauze na obed jsme se seznamili se dvema Italy, ktery jiz stredni Ameriku dobre znali a dostali jsme par uzitecnych rad pro nasi dalsi cestu. Po vyhlidkove jizde jsme se dostali do mesta Tapatchula. Koupili jsme si hned listky na dalsi autobus do Guatemaly a pote jsme si nasli pekny hotylek za 150 pesos na noc za osobu (300 Kc). Po ubytovani jsme navstivili mistni hospudku a dali jsme si dalsi mexickou specialitu (Torta). Navecereli jsme se a zamirili do historickeho centra, kde jsme sledovali rusny zivot linych Mexicanu (a bylo jich opravdu hodne). Jen tak sedeli povidali si a ostatni byli ve svych stancich s nejruznejsimi dobrotami, ktere jsme samozrejme museli ochutnat. Vecer cestou do hotelu jsme si koupili dve piva nejvyhlasenejsi Mexicke znacky (Corona, Viktoria) a po vypiti zlataveho moku upadli do komatu.
Rano jsme se odebrali na snidani do jiz predem zminene hospudky a ochutnali dalsi tipicke jidlo (quesadilla, empanada). Po rychle snidani jsme na posledni chvili nastoupili do autobusu smer Guatemala (tam jsme planovali prespat).
Cesta probihala v poradku az do chvile, kdy jsme dorazili na hranici mexika s guatemalou. Ridic autobusu nas informoval o tom, ze potrebujeme dve razitka do nasich pasu, abychom mohli pokracovat dale v nasi ceste. Hned po vystoupeni z autobusu si nas zacali vsimat velmi mladi zlatozubi Mexicani (mozna Guatemalci), kteri nas nasmerovali k prvnimu okenku na Mexicke strane hranice. To jsme si jeste mysleli, ze nam pomahaji a ze patri k mistnimu personalu. Dostali jsme bez jakychkoliv problemu razitko a pokracovali dale pro Guatemalske razitko. Okamzite se na nas nalepili zminovani mladici a jeden prez druheho na nas kriceli, ze nam pomohou vyridit to druhe razitko za ktere se plati nejaky poplatek. Rekli nam, ze neni mozne platit pesos ani dolary a ze si u nich musime rozmenit penize na quezali. Vubec jsme netusili jaky je kurz a tak jsme za nasich poslednich 70 pesos dostali 15 quezalu(az pozdeji jsme zjistili, ze jsme meli dostat aspon padesat). V tu chvili jsme jim jeste duverovali. Tvrdili ze vse vyridi za nas a v podstate nam vytrhli pasy z ruky. Potom si nas rozdelili 2 peti clenne skupinky a porad jeden prez druheho hulakali, ze musime za vstup do zeme zaplatit 200 quezalu a ze se neda platit v dolarech. jeden z nich nam zacal ukazovat nejaky prukaz a ochotne nas donutil vymenit 60 dolaru za 400 quezalu (coz bylo v poradku). Dva mladici s nasimi pasy a penezy dosli pro razitko a prisli se dvema formulari, ktere jsme meli pry jeste vyplnit a zaplatit dalsi poplatek 2krat 20 dolaru. Stale nas vedli dale od autobusu s tim, ze musime odevzdat tyto formulare asi v 50 metru vzdalene kancelari. To uz jsme moc dobre vedeli, ze nas pekne okradaji, jelikoz nas misto do kancelare dovedli k zidce, kde jsme udajne meli vyplnit ony formulare. V tu chvili jsme dostali strach a zamirili zpet k autobusu. Jejich drzost sahala az tak daleko, ze celou cestu k autobusu po nas chteli dalsi penize jako tuzer za jejich snahu nam pomoci. V autobusu jsme se pak dozvedeli, ze jsme nemuseli zadny dotaznik vyplnovat a uz vubec ne neco platit. Vysmali se nam ze jsme proste gringos. V tu chvili jsme vsak byly radi, ze jsme z toho vyvazli se zdravou kuzi.
Byl to pro nas prvni opravdu velmi neprijemny zazitek a dost jsme se bali dalsi hranice s Hondurasem. Tato udalost nas dost rozhodila a potvrdila nam spatnou povest Guatemaly. Rozhodli jsme se, ze nebudeme riskovat noc v Guatemale, ale ze se zkusime dostat az na zacatek Hondurasu do Copanu.
Hned jak jsme prijeli do Guatemala City (12 v poledne) jsme si zjistili od mistniho policisty odkud nam jede bus do Hondurasu. Taxikar nam rekl, ze jeden odjizdi za pul hodiny a ze ho snad stihneme. Cestou jsme si snim prijemne popovidali, ale nebyl si jisty jestli bus ktery jede do San Pedro Sula (Honduras) stavi i v Copanu. rikali jsme si, ze pokud nepojede, tak pockame na dalsi. Jiz pri prijezdu na neco jako autobusove nadrazi nam pred taxik zacali skakat Guatemalci, kteri se nas snazili dostat prave do jejich busu aniz by vedeli kam chceme. Toto misto pro nas vypadalo opravdu nebezpecne a proto jsme se dvakrat nerozmysleli a hned skocili do busu smer San Pedro Sula. Pro zmenu nam byly urceny krasne mista hned vedle odporne zapachajiciho zachodu. Az v busu jsme si uvedomili, ze prijedeme do San Pedro Sula kolem pulnoci a budeme nuceni stravit tam noc. Prave tomu jsme se chteli od zacatku nasi cesty vyhnout, protoze jsme vedeli, ze tam vecer radi velice nebezpecni potetovani Banditos pred kterymi se schovavaji i mistni. Navic jsme se za soumraku plni strachu blizili k dalsi hranici Guatemaly coz nastesti probehlo naprosto v poradku a dokonce jsme si i s mistnim urednikem zavtipkovali a prekvapil nas svymi znalostmi o Ceskych fotbalistech. (o zmene ucesu Karla Poborskeho, skvelych hlavickach Jana Kolera a velice rychlych nohach Milana Barose :))nadseni tim, ze jsme Guatemalu prezili, jsme spokojene usnuli a probudili se az pri silene rychle jizde v liduprazdnych ulicich mesta San Pedro Sula(bylo jasne, ze i ridic mel obavy z mistnich Banditos). Poprve jsme videli, ze nikam nespechajici Latinos berou nohy na ramena a snazi se rychle dostat do taxiku, ktere stali za mrizi autobusoveho nadrazi. Byly jsme vsak ze vsech nejrychlejsi a behem 30 vterin jsme rvali krosny do taxiku. Zjistli jsme si snad ten nejlevnejsi hotel pobliz autobusu, ktery nam mel jet druhy den do naseho mesta La ceiba. Velice simpaticky taxikar nas tam odvezl a doporucil nam jedinecnou poulicni vyvarovnu, ktery byla hned vedle hotelu. Po ubytovani ktere stalo 80 lempir(80kc) jsme se seznamili s mistnimi svaby(kukaraca). Zasli jsme do one vyvarovny a prijemne jsme si pokecali s mistnimi o pomerech v Cechach a v jejich zemi. S narvanymi zaludky jsme se odebrali ke spanku s vedomim, ze to nejhorsi mame za sebou a ze jsme v bezpeci.
Rano jsme nasedli na nas konecne posledni bus, ktery jel rovnou do tzv. raje jmenem La Ceiba. Po ceste jsme se kochali nadhernou krajinou, horami, destnymi pralesy, vyhledem na karibik a popijeli kokosovou stavu nabizenou mistnimi slecnami. Cim vic jsme se blizili k La Ceiba tim vic jsme citili, ze to bude opravdu vyjimecne misto. Do La Ceiba jsme dorazili kolem poledne a vybrali jsme si jeden z 1500-ti taxiku a vyrazili jsme na posledni etapu nasi cesty. Po projeti mesta La Ceiba jsme zatocili na kamenitou cestu, vedouci smerem k narodnimu parku Pico Bonito a po projeti kolem mezinarodniho letiste, kde dokonce letaji stroje vyrabene jeste v Ceskoslovensku jsme projeli vesnici a za ni nasli branu k nasemu sidlu NOA NOA. Nas kamarad Juraj (Sovak), ktery tu zije asi 20 let nas provedl po jeho prekrasnem kusu destneho pralesa kde uprostred postavil mensi hotylek NOA NOA. Nachazi se zde krasna, bohata flora (napriklad-ruzne druhy palem, bananu, citrusove stromy, kakao, skorice, chlebovnik, mahagon, cedr, lici, ananas, bambus atd. . . . ) a fauna (hadi, leguani, pasovci, tchori, opice, gegoni, jaguari, mivalove, papousci, kolibric i, supy, mravenicnici, taranule atd. . . . . ) Zabydleli jsme se, zacali napoustet bazen a vypraveli jsme si ruzne zazitky. Po te jsme znaveni, ale naprosto uchvaceni zalehli a za orchestru mistni fauny spokejene usnuli.
Rano stastny jak blechy s pocitem vitezstvi a hlavne s tim, ze uz nas neceka zadna jizda autobusem, jsme jeli Jurajovym jeepem do centra mesta La Ceiba. Prvni co jsme navstivili bylo obchodni centrum, kde se nam poprve za nasi cestu podarilo vybrat penize z bankomatu. Po te jsme sli do internetove kavarny odkud jsme napsali rodinam, ze jsme zivy. Pak nas Juraj vyzvedl na parkovisti a jeli jsme se podivat na mistni trhy, kde jsme nakoupili ruzne dobroty. Cestou zpet jsme se poprve stavili ke Karibskemu mori. po prijezdu do NOA NOA jsme sli prozkoumat jeho malou tri hektarovou zahradku a vypravel nam kde potkava jaguary, anakondy, tarantule atd. Pak jsme se nalozili do bazenu, neco snedli a sli na kute.
V sobotu jsme vyrazili opet do centra koupit si kola, ktere jsme si den predtim vyhlidli. Na nasich novych strojich jsme se projeli podel Karibiku, kde jsme se konecne vykoupali. Cestou zpet jsme trosku zabloudili a po trech hodinach na slunicku jsme se vratili cerveni jak papriky. (mistni slunce je trikrat ostrejsi nez u nas) S rodinou jsme se domluvili, ze se sejdeme na skypu a tak jsme vyrazili mistnim autobusem, ktery vypada presne jako ty skolni v Americe. Pokecali jsme tedy s rodinou a pak okoukli mistni obchudky. Cestou zpet v narvanem autobuse nachazime starsi mobil na podlaze a majitel nikde, takze vite jak to dopadlo. Po veceri jsme skoukli super film (farenheit9/11). Spaleny a zlomeny jak indiansky sip jdeme spat.
Nedelni rano zacalo doladenim a opravou nasich kol a pokracovalo vyletem do narodniho parku Pico Bonito kam nas ale mistni hlidac chtel pustit jedine za 12 dolaru, ale od Juraje jsme vedeli, ze nic platit nemame a ze to mame obejit jinou cestou. Tam nas, ale taky vycapli mistni chicos a byly jsme nuceni vratit se. Narazili jsme na krasne pruzracnou reku, kde jsme stravili odpoledne skakanim ze skal do vody. Kdyz uz jsme se zacali opet pripykat, nasedli jsme na kola, jeli nazpet na vecu a koukli se s Jurajem na dalsi film, dale jsem se ucil spaninu a dali skladal sve nove hitovky. tak dobrou noc deti. . .
Provozujeme maly hotylek uprostred jungle, ktery je v blizkosti narodniho parku Pico Bonito a plazi karibiku – www.stealth-iss.net/noanoa
OPRAVA
CESTA
Naše cesta do karibského města La Ceiba v Hondurasu začala v pondělí 19.února v 7:30 na letišti Ruzyně. Nechali jsme si zabalit zavazadla do balící fólie, což je prevence proti otvírání zavazadel. Rozloučili jsme se s našimi rodinami a prošli běžnou kontrolou. V 9:45 jsme nasedli do letadla směr Amsterodam. V 11:15 v Amsterodamu přesedáme do modrého boeingu 747 a o dvanáct hodin později přistáváme v mexiko City, kde je právě šest hodin večer. Za zmínku stojí nutnost vyplnění dvou formulářů (něco jako vízum do Mexika), které jsme dostali v letadle.
Na letišti nastupujeme do taxiku a míříme na autobusové nádraží. Cestou ještě ochutnáváme místní specialitu Tacos, coz je tortilla naplneta masem, cibuli, pikanti salsou, zakapnuta limetkou. Kolem deváté večer dorážíme na místo. Ověřujeme si odjezd autobusu na jih Mexika a po neůspešném pokusu o výběr z bankomatu kupujeme lístky z naší dolarové rezervy (nespoléhejte pouze na své kreditní karty). Měli jsme před sebou 17-ti hodinovou jízdu, a tak se po projetí nikdy neusínajícího města ubíráme ke spánku (nezamhouřili jsme oči přes 30 hodin). Noc proběhla v pořádku, až na 150-ti kilovou Mexičanku, která mi vytřela zrak její pravou půlkou, když se odebírala na záchod. Měli jsme totiž dvě útulná místa vzadu hned vedle dveří k záchodu. Ráno nás probudil krásný východ slunce nad deštnými pralesy a od té doby jsme se neodtrhli od okénka a stále sledovali měnící se přírodu a život v Mexiku.
Při pauze na oběd jsme se seznámili se dvěma Italy ,kteří již Střední Ameriku dobře znali a dostali jsme od nich pár užitečných rad pro naši další cestu. Po vyhlídkové jízdě jsme se dostali do města Tapatchula. Koupili jsme si hned lístky na další autobus do Guatemaly, a poté jsme si našli pěkný hotýlek za 150 pesos na noc za osobu (300,-Kč). Po ubytování jsme navštívili místní hospůdku a dali jsme si další Mexickou specialitu (Torta – neco jako zapecena bageta samozrejme s pikantni salsou). Navečeřeli jsme se a zamířili do historického centra, kde jsme sledovali rušný život líných Mexičanů. Večer cestou do hotelu jsme si koupili dvě mexická piva nejvyhlášenější značky (Corona, Viktoria) a po vypití zlatavého moku upadli do říše snů.
Ráno jsme se odebrali na snídani do již předem zmíněné hospůdky a ochutnali další typické jídlo (quesadilla,empanada – tortilla plnena salamem a syrem + salsa :). Na poslední chvíli nastupujeme do autobusu směr Guatemala, kde máme v plánu přespat. Asi po dvaceti kilometrech zastavujeme na hranici Mexika s Guatemalou. Řidič autobusu nás informoval o nutnosti dvou razítek do našich pasů, které potřebujeme pro vstup do Guatemaly. Hned po vystoupení z autobusu si nás začali všímat mladí zlatozubí Mexičané (možná Guatemalci), ti nás nasměrovali k prvnímu okénku na mexické straně hranice. To jsme si ještě mysleli, že patří k místnímu personálu. Bez jakýchkoliv problémů jsme dostali první razítko a pokračovali pro druhé. Okamžitě si nás odchytli zmiňovaní hoši a jeden přes druhého křičeli, že nám vyřídí druhé razítko, za které se platí nějaký poplatek. Nedá se prý platit dolary ani pesos a proto si u nich rozměňujeme peníze na quezali. Jeden z nich nám začal ukazovat nějaký průkaz a ochotně nás donutil vyměnit 60 dolarů za 400 quezalů, což bylo v pořádku. Dva z nich s našimi pasy a penězi došli pro razítko a přišli se dvěma formuláři, které jsme měli údajně vyplnit + zaplatit další poplatek 2x 20 dolarů. Stále nás vedli dále od autobusu s tím, že musíme odevzdat tyto formuláře asi v 50 metrů vzdálené kanceláři. To už jsme moc dobře věděli, že nás pěkně okrádají, jelikož nás místo do kanceláře dovedli k zídce, kde jsme prý měli vyplnit ony formuláře. V tu chvíli jsme zamířili zpět k autobusu. Jejich drzost sahala opravdu daleko. Celou cestu po nás chtěli další peníze jako tuzér za jejich snahu nám pomoci. V busu jsme se pak dozvěděli, že nebylo nutné vyplňovat dotazník a už vůbec ne něco platit. Vysmáli se nám jací jsme gringos. V tu chvíli jsme však byli rádi, že jsme z toho vyvázli se zdravou kůží. Byl to pro nás první opravdu velmi nepříjemný zážitek a dost jsme se báli další hranice s Hondurasem. Rozhodli jsme se nepřespat v Guatemale,ale raději dojed rovnou na začátek Hondurasu do Copánu. Hned jak jsme přijeli do Guatemala City (12 v poledne), zjistili jsme si odkud nám jede bus do Hondurasu. Taxikář nám řekl o jednom, který jede za půl hodiny. Cestou jsme si s ním příjemně popovídali. Nebyl si jistý, jestli bus který jede do San Pedro Sula (Honduras) staví i v Copanu. Říkali jsme si, že pokud nepojede, tak počkáme na další. Již při příjezdu na něco jako autobusové nádraží nám před taxík začali skákat Guatemalci, kteří se nás snažili dostat právě do jejich busu aniž by věděli, kam vlastně chceme. Toto místo pro nás vypadalo opravdu nebezpečně, proto jsme se dvakrát nerozmýšleli a hned skočili do busu směr San Pedro Sula. Pro změnu nám byla určena krásná místa hned vedle odporně zapáchajícího záchodu. Až v busu jsme si uvědomili, že přijedeme do San Pedro Sula kolem půlnoci a budeme nuceni strávit tam noc. Právě tomu jsme se chtěli od začátku naší cesty vyhnout, protože jsme věděli o řádění velice nebezpečných potetovaných Banditos, před kterými se schovávají i místní. Navíc jsme se za soumraku plni strachu blížili k další hranici Guatemaly, což naštěstí proběhlo naprosto v pořádku. Dokonce jsme si s místním úředníkem zavtipkovali a překvapil nás svými znalostmi o českých fotbalistech (o změně účesu Karla Poborského, skvělých hlavičkách Jana Kollera a velice rychlých nohách Milana Barose 🙂 ). Spokojeně jsme usnuli a probudili se až při šíleně rychlé jízdě v liduprázdných ulicích města San Pedro Sula (bylo jasné, ze i řidič měl obavy z místních Banditos). Poprvé jsme viděli, jak nikam nespěchající Latinos berou nohy na ramena a snaží se rychle dostat do taxíků. Ty stáli za mřížemi autobusového nádraží. My byli však ze všech nejrychlejší a během 30 vteřin jsme rvali krosny do taxíku. Zjistili jsme si snad ten nejlevnější hotel poblíž autobusu, který nám měl jet druhý den do našeho cíle La ceiba. Velice sympatický taxikář nám doporučil jedinečnou pouliční vývařovnu, která byla hned vedle hotelu. Po ubytování, které stálo 80 lempir (80,-Kč) jsme se seznámili s místními šváby (kukarača). Zašli jsme do oné vývařovny, kde jsme pokecali s místními o poměrech v Čechách a v jejich zemi. S plnými žaludky jsme se odebrali ke spánku s vědomím, že to nejhorší máme za sebou a ze jsme v bezpečí.
Ráno jsme nasedli na náš poslední bus, který jel rovnou do našeho cíle města La Ceiba. Po cestě jsme se kochali nádhernou krajinou, horami, deštnými pralesy, výhledem na karibik a popíjeli kokosovou stavu nabízenou místními slečnami. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsme cítili, že to bude opravdu výjimečné místo. Dorazili jsme kolem poledne, vybrali jsme si jeden z 1500-ti taxíku a vyrazili jsme na poslední etapu naší cesty. Po projeti města jsme zatočili na kamenitou cestu vedoucí směrem k národnímu parku Pico Bonito a za mezinárodním letištěm, kde dokonce létají stroje vyráběné ještě v Československu, míjíme vesnici a za ní nacházíme bránu k našemu sídlu NOA NOA. Po zabydlení nás kamarád Juraj (původem Slovák), který tu žije asi 20 let, provedl po jeho překrásném kusu deštného pralesa, kde uprostřed postavil menší hotýlek. Nachází se zde krásna, bohatá flora (například různé druhy palem, banánů, citrusové stromy, kakao, skořice, chlebovník, mahagon, cedr, líčí, ananas ,bambus atd.) a fauna (hadi, leguáni, pásovci, tchoři, opice, gekoni, ,jaguáři, mývalové, papoušci, kolibříci, supy,mravenečníci, taranule atd.).
NOA NOA – LA CEIBA – HONDURAS
19.5.2007
A JEDEEEEM
Na první autobus z naší vesnice vyrážíme v 5 ráno. V 7:00 hodin vystupujeme na autobusáku, kde potkáváme první bledé tváře (tři děvy a hocha). Zjišťujeme, že jedna je z Německa, druhá z Dánska, třetí z Anglie a hoch? – je asi Žid. S touto směskou nastupujeme do busu směr San Pedro Sula, kde se dělíme na dvě bandy. My se s dvěma dívkami trmácíme městem na další spoj do Copanu. Po hodinovém poslouchání jejich kvičivé angličtiny v Copanu rychle vystupujeme a mizíme v uličkách : ) . Nacházíme sympatický hostel La Manzana Verde, kde si stříháme o to, kdo bude spát nahoře. Dali vyhrává, oslavuje to rybičkami a já si žvýkám salát. (Mimochodem, ve vedlejším pokoji se zatím ubytovaly dřivě zmíněné Viktorky, takže zdrhačka : ). Osvěženi sprškou šlapeme po nočních ulicích malebného Copanu. Prodíráme se krámky protkanými barvami jejich suvenýrů… z ničeho nic na nás zaútočili dva Angláni. My se vzdáváme – akce dvě piva za jedno se nedá nepřijmout. Usedáme k baru, kde prozrazuji tajemství večera. Mám narozeniny!!! Než jsem to dořekl, přistál mi panák. Já z vesela rundu otáčím a omylem vybírám nejdražší tequilu v kraji. Skvělá barmanka mi účtuje dva za cenu jednoho a já si dávám dalšího : ) . V rodinné atmosféře se bavíme s Angličany a vlastně se všemi okolo. Když zavírají hospůdku, jeden z nich odpad a druhý nás vede do vyhlášeného podniku Papachengos. Místo na barové židle sedáme do houpaček a houpem to tam šoupem : ) . Po druhé ranní v závěsu klimbáme do našeho hostelu, kde padáme do pelesti.
Za svítání vyrážíme na mayské ruiny. Dali cestou nachází nejspíše vzácnou sošku Indiána. (Později jsme zjistili, že ji nejspíš někdo zahodil kvůli defektu – nová stála 10 lempir / 11 Kč) Vstupujeme do areálu a kocháme se první pyramidou. Vychytáváme poloviční vstupné do tunelu pod ruinami, kde je možno vidět pyramidu, jenž byla zastavena jinou po příchodu nového panovníka. Z různých zákoutí zíráme na krásu před námi a zkoušíme si představit, kdysi plné město Indiánů. Od jednoho z průvodců odposloucháváme výklad o dávné hře Pelota a hieroglyfickém schodišti, které skýtá nejdelší zachovalý mayský text. Další ojedinělostí tohoto místa, které je považováno za Paříž mayského světa, jsou kamenné sochy znázorňující náčelníky a hráče Peloty, jenž bývali často obětováni bohům. Při odchodu se fotíme s obřími papoušky Ara a dělíme se s nimi o náš chleba. Posilněni stoupáme na vysoko položený ranch San Lucas doporučovaný místními. Ocitáme se na vyhlídce s meditačním altánkem. Nikým nerušeni pozorujeme široké údolí, kde se rozprostírají bývalé ruiny a nynější domy Copanu. Po meditaci odcházíme do hostelu a koho jsme nepotkali – naše dva kamarády z Anglie. Jedou na koních směrem na ranch. Ve městě zkoušíme místní specialitu- mango se solí, chili a salsou – opravdu nechutnéee. Navštěvujeme dětské muzeum plné vtipných pouček. No a večer? – relaxujeme v hamakách : )
http://www.piratikaribsky.rajce.idnes.cz/Maysk e_ruiny_-_Copan/
Brzy ráno opouštíme Copan a posouváme se na hranici s Guatemalou. Bez problémů přijiždíme do Chikimuli, kde přesedáme. Na dalším nádraží ochutnávám smažené kukuřičné placky v pytlíku zalité salsou a Dali chroustá ještě vysmaženější kuře. S plnými žaludky stoupáme do přervaného autobusu, kde budeme sedm hodin stát. V půli cesty nás zastavují místní švestky a obírají (naštěstí jen) místní. V křečích vystupujeme, bereme krosny na ramena a omámeně sledujeme taxikáře. Ten s námi strávil hodinu hledáním banky, kde by se dalo něco vybrat. S tím, že zítra ráno jedeme do Belize, platíme za jednu noc v hostelu Los Amigos. Tak se nám tu zalíbilo, až jsme posunuli odjezd na další den. Potkalo nás štěstí… Nečekaně jsme skončili ve městě, které je poblíž dalších mayských ruin Tical. Za setmění jdeme na bárek, dáváme si cubíčko, nějaký to pivko a zamlouváme lístek na ruiny přímo u majitele osobitého hostelu. (bludný to Holanďan)
http://www.piratikaribsky.rajce.idnes.cz/Z_Cop anu_do_Santa_Helena/
Hlad nás tahá z postelí a ranní krůčky nás vedou do místní pekárny na vynikající buchty. Tedˇ Tical. Po půl hodce čekání naskakujeme do dodávky, kde nás vítá průvodce. Po první ukázce zdarma nám nabídl další za nekřesťanské peníze. My s tím, že nejsme gringos, stahujeme cenu z 60-ti dolarů na 20, ale stejně je to pro nás moc. Kupujeme lístek za 5 dolarů a vstupujeme do impozantního Mayského světa. Po celodenním výletu, kde jsme absolovali několik výstupů na pyramidy dosahující výšky 70-ti metrů, kulháme k mini busu. Vystupujeme o něco dříve v malé vesničce poblíž jezera Peten Itzá. V pohlednicové chajdě na konci mola sledujeme západ slunce a díky místnímu se dozvídáme o skrytém krokodýlovi. Když slunce zapadá nad krajinou lemující lagunu, připomíná oko krokodýla. Po pěkné podívané se necháváme odvézt k našemu hostelu. Přijíždíme právě v čas – je tu Happy Hour: 2 pivka za cenu jednoho a luxusní koktejly za polovic.
http://www.piratikaribsky.rajce.idnes.cz/ruina s_Tical/
V 5 ráno jsme nuceni opustit Los Amigos. Trmácíme se polní cestou směrem k Belize. Za hranicí zjišťujeme, že naše loď jede z jiného města, než kam míříme. V Belmopanu proto přestupujeme a držíme se místního, který, jako by se nechumelilo, mává na auta s korbou. Hned třetí zastavuje a my naskakujeme téměř za jízdy. S těžkou krosnou mám co dělat, abych se nepřevážil pod kola. Naštěstí po deseti minutách seskakujeme na křižovatce před bankou, kde vybíráme belizské dolary. Chvíli nato kupujeme lístky do busu a houpeme se v rytmu ragga (které je tu víc než oblíbené) do přístavu Punta Gorda. Pilot busu krouhá zatáčku za zatáčkou jako profi řidič rally, až se z toho indiánka sedící vedle mne málem…..Po 6-ti hodinovém závodu se ocitáme v cíli. Punta Gorda je ospalé město plné černých rastafarů. Jeden z nich nás zve do své dílny, kde nám ukazuje své ručně vyrobené prsteny ze skořápek palmových ořechů. Po ubytování v prostém hostelu obhlížíme liduprázdné městečko. Ochutnáváme belizské speciality a zjišťujeme zítřejší odjezd bárky do Guatemaly.
http://www.piratikaribsky.rajce.idnes.cz/A_jsm e_v_Belize /
Pro velký úspěch snídáme v místní pekárně (skořicové šneky) a nasyceni opouštíme pevninu. Sotva jsme dosedli, loď akcelerovala na 70 km/h. Ve skocích přes vlny sledujeme vzdalující se pobřeží. Cestou občas zahlédneme ostrůvky a přerůzné lodě. Po 90-ti minutách jsme se vylodili v Puerto Cortez. Sympatický taxikář nás odváží ke hranici s Hondurasem. Po hodinovém čekání přijíždí autobus první třídy a my sedáme na balkon hned za řidiče. V San Pedru obědváme kuřátko se smaženými banány, salsou a salátem. Mňam. Už jen poslední autobus do La Ceiba a noční túra vesnicí do naší vysněné oázy Noa Noa.
http://www.piratikaribsky.rajce.idnes.cz/divok a_jizda_z_Belize _do_Hondurasu
Naším úkolem bylo znovu získat 90-ti denní vízum do Hondurasu. Nestačí však překonat hranici tohoto státu. Právě proto jsme si udělali tento nádherný výlet přes Belize. DOPORUČUJEME!!!!
NOA NOA – LA CEIBA – HONDURAS
A už jsme zase tady. Po dlouhém váleni v našich postýlkách se po pěti dnech hrabeme k čince a potíme se jak nevím co – už vím- voli : ) . K obědu taháme z mrazáku naši nejoblíbenější špagetovou omáčku, po které jedeme do města na nákupy. Vyzdobené město je k prasknutí, přípravy na zitřejší karneval jsou v plném proudu a my jen tak proplouváme od stánku ke stánku. Večer zapisujeme zážitky z cesty a připravujeme fotky na rajče…..
25.5.07
HURÄÁÁ NA KARNEVAL. Šlapeme do pedálů za největšího pařáku, zamykáme kola u centra dění, lijeme na sebe všechnu naší vodu, kupujeme chlazené pití a vstupujeme do vroucího davu. Hlavní ulice se leskne všemi barvami a velkolepé představení začíná. Právě sledujeme nejvetší karneval Střední Ameriky. Odstartovali ho motorky a čtyrkolky. Následovala japonská sestava, pirátská sebranka, Garifunas, kamiony s tanečnicemi atd… Všude kolem se z balkonů rozhazovaly pestré korále a toto vše bylo doprovázeno hřmící hudbou. Mne považovali za profesionálního fotografa a díky tomu jsem měl přístup až k účinkujícím. Dokonce jsem se málem stal mediální hvězdou, když se mnou jeden televizní reportér natočil rozhovor. Jakmile však zjistil, ze fotím jen pro kamarády, ukončil moji první show – tak třeba příště : ) . Karneval pokračoval dlouho do noci a nám začalo kručet v žaludku. Všudy přítomné stánky nabízeli snad vše co vás napadne. My jsme si vybrali právě mexické Tacos. Společensky unaveni se na kolech proplétáme davem. Krajními ulicemi pak jedeme jak o závod. To se nám snad jen zdá!! Nečekaně se objevuje překážka v podobě zavřené brány školního areálu – ten nam slouží jako zkratka. Po chvilce váhání otáčíme řidítka o 90 stupňů a protahujeme kola škvírou ve vratech. Přelézám, rovnám řízení a jedem. Nejvíce museli být překvapeni strážci areálu, kterým jsme z ničeho nic projeli přímo před nosem : ) . Až na menší incident, kdy Dali přišel o svoji peněženku, jsme si karneval víc než užili. (Pozor na kapsáře.)
http://www.piratikaribsky.rajce.idnes.cz/Grand e_carneva l/
Vysátí včerejším sluncem vstáváme do nového dne, který je sportovní. Dopoledne cvičíme my a odpoledne kovbojové…Jeli jsme se podívat na Corridu. Po zjištění výše vstupného sledujeme pouze nudnou přehlídku v klusu a ve sprintu opouštíme dějistě. Doma relax u bazénu, prohlíženi fotek a spisovatelství.
Ilustrační fotos z minulé corridy. – http://www.piratikaribsky.rajce.idnes.cz/Corrida/
Pokračovaní příště ….
Články v okolí
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
Olinalá: poklad na konci světa
SOUTĚŽ: Co je nového v JOTA, aneb cestování s knihou. UKONČENO
Nové články
Olinalá: poklad na konci světa
Neznámá Mauritánie
Vánoční trhy od Brém až po Berlín.. a mnohem dál
Vybavení na cesty
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.