V okolí města Van ve východním Turecku se nachází nejen mnoho přírodních krás, ale i nemálo pozoruhodných historických památek. Dobře známý je nedávno pečlivě zrekonstruovaný arménský kostel Sv. Kříže na ostrůvku Achtamar a populární atrakcí jsou také rozvaliny významného urartského sídliště Čavuštepe.
Poněkud stranou zájmu turistů zatím stojí impozantní zřícenina hradu Mahmudiye. Mohou za to nejen hrozivé vojenské checkpointy na jediné silnici, která sem z města Van vede (souvisí s partyzánskou válkou kurdských separatistů), ale také skutečnost, že posledních několik let je interiér stavby nepřístupný kvůli havarijnímu stavu historického zdiva a nebezpečí padajících kamenů.
Krásná voda
Ve většině knižních průvodců po východním Turecku budete název Mahmudiye marně hledat. Hrad v nich bývá mylně uváděn pod jménem vesničky Hošap (též Hošab), nad kterou stojí. Tu zas nenajdete na většině aktuálních map. Tam leží totiž na jejím místě obvykle nápis Güzelsu, což znamená v turečtině totéž, co kurdsky či persky Hošap, tj. Krásná voda. Hrad Mahmudiye (turecky Hoşap Kalesi) je bezpochyby jednou z nejmalebnějších pevností na celém Blízkém Východě. Odpradávna byla ze skalního ostrohu, na kterém stojí, kontrolována obchodní cesta spojující nehostinné hory Kurdistánu a Arménie s úrodnými nížinami řek Eufrat a Tigris. Současnou podobu dal hradu významný kurdský emír Sari Süleyman z dynastie Mahmudiye v roce 1643. Součástí stavby, jež měla prý původně 360 pokojů, jsou dvě mešity, troje lázně a samozřejmě i vězení. Portál hlavní brány do hradu je bohatě zdoben různobarevnými kamennými reliéfy se zvířecími motivy. Ohromujícím dojmem dodnes působí zubaté hradby, připomínající svým nezvyklým tvarem tak trochu dinosauří hřbet. Úžasný výhled z nejvyšší hradní věže je důkazem vynikající strategické polohy. Podle pověsti byl kurdský vládce na tuto stavbu natolik pyšný, že nechal hned po jejím dokončení svému talentovanému architektovi useknout obě ruce, aby už nikdy nemohl postavit žádnou podobnou citadelu.
Kolem hradu Mahmudiye jsem projel na svých cestách po Turecku několikrát a vždy mne jeho silueta fascinovala. Poprvé jsem ho navštívil v roce 1999. Tehdy byl ještě interiér této unikátní památky přístupný. Přesto jsme zde byli uprostřed letní turistické sezóny úplně sami. Sympatický správce s velkým černým knírem nám otevřel skřípající kovovou bránu a provedl nás po všech nádvořích, sklepeních a zákoutích. Asi nejvíce na nás zapůsobila jediná přístupová chodba do srdce pevnosti. Po jejích ošlapaných kamenných schodech prošlo v minulosti nemálo slavných osobností středověkého Orientu. V 17. století například i legendární dobrodruh a volnomyšlenkář Ibrahim ibn Quenti.
Páchnoucí pyramidy
Těžko říci, zda dojde letos či v blízké budoucnosti k znovu zpřístupnění hradu. Pokud vím, k žádné rekonstrukci objektu zatím nedošlo. Přesto všem doporučuji návštěvu tohoto místa. Pevnost Mahmudiye stojí za vidění i zvenčí. V podhradí je navíc několik dalších historických zajímavostí. Za zmínku stojí zejména dobře zachovaný kamenný most z osmanských dob a středověký karavanseráj Hošap Bey Han.
Nezapomenutelným zážitkem je též procházka po přilehlé kurdské vesničce. Na jejím okraji vyrostlo sice nedávno několik uniformních činžáků, ale uličky v podhradí, kde jako by se zastavil čas, mají stále své kouzlo. Kolem jednoduchých domků tu stojí podivné pyramidy, poskládané z velkých páchnoucích bochníků. Jedná se o zásoby topiva na zimu, které se rozšiřují po celé léto. Materiálem je trus ovcí, koz a oslů. K němu se přimíchá řezanka a vzniklá hmota se uplácá – někdy za pomoci speciální formy – do pravidelného tvaru. Hotové brikety pak schnou několik dní na slunci. Dřevo je ve vyprahlém Kurdistánu velkou vzácností, neboť poslední lesy tu byly lidmi zdevastovány už před začátkem našeho letopočtu a nové se v krajině zničené erozí nedaří znovu vysadit.
INFORMACE NA CESTU
Ubytování a stravování: Ve vesničce Hošap není žádný hotel ani restaurace. Občerstvit se lze v několika čajovnách a obchůdcích s potravinami. Během letní sezóny zde o víkendech fungují i stánky s občerstvením.
Doprava: Ze stotisícového města Van jezdí do Hošapu denně několik mikrobusů. Cesta trvá asi půl hodiny (45 km) a stojí v přepočtu necelých 100 Kč. Mikrobusy vyjíždějí ze zastávky Sevirmi, která leží v bazarové čtvrti za bankou Iş Bankasi.
Bezpečnost: Návštěva Hošapu nepředstavuje téměř žádné riziko. Nedoporučuje se odtud cestovat dále směrem na jih k iráckým hranicím. Místní Kurdové se chovají k turistům přátelsky, ale většinou nehovoří žádným cizím jazykem.
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
