Horské putování s oslíkem přes Ťan-šan

Kyrgyzstán se rozprostírá přes severozápadní část Ťan-šanu a díky nedávno zavedenému bezvízovému styku se tato země stává stále oblíbenější destinací pro evropské dobrodružné turisty. Velkou část území tvoří pětitisícové horské štíty, které jsou jen stěží dosažitelné pro běžného člověka.

O něco přístupnější jsou pak podhůří těchto velehor, která jsou tvořena ledovcovými údolími plných ztepilých smrků, nad nimiž září bílé ledovce. Jedna z nejznámějších tras je u města Karakol ležícím pod hřebenem Těrskej Alatau.

Jak se shání tažné zíře

Po příjezdu do Karakolu jsme nezačali shánět ubytování, nýbrž oslíka. Naložíme na něj baťůžky a pak s ním budeme bezstarostně putovat přes hory a doly – tak zněl náš naivní plán. Jenže, kde nic, tu nic.

„Musíte v neděli na ‚mal bazaar‘, tam se prodávají zvířata,“ radí nám místní.

Rozhodli jsme se obětovat dva dny a vyčkat do neděle. V šest ráno jsme se pak přesunuli na obrovské oraniště plné dobytka a začali pátrat po oslících. Krávy, koně, ovce, kozy, slepice – všechno tu měli. Jen ty osly, osly ne.

Shodou náhod se nám podařilo získat číslo na taxikáře, jenž by měl býti svolný k prodeji oslice. Využil jsem svých nově nabytých znalostí ruštiny, dojednal přes mobil sraz, nechal jsem se odvézt do vedlejší vesničky a výměnou za 4000 somů (1380 Kč) byla nádherná klidná oslice naše.

Jejím jediným kazem na kráse byla skutečnost, že se nacházela 20km od našich batohů odhozených na začátku treku.

„Tak ji asi odvezeme, co?“ povídá taxikář.

„Da, da. To bychom mohli,“ přikyvuji rozhlížejíc se po autě s korbou.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jízda s oslíkem v taxíku

Taxikář však namísto shánění korby otevřel u svého auta kufr a chvíli porovnával oslici s jeho objemem. Od tohoto šíleného nápadu naštěstí rychle upustil. Chvíli dál přemýšlel, pak pokrčil rameny, otevřel zadní dveře, vytáhl sedačky, hodil je do kufru a dříve než se oslice nadála, stála v autě a nechápavě koukala ven skrz zadní okýnko.

Trošku netypickým způsobem jsme tedy oslici přepravili osobním autem do Karakolu, na tržišti nakoupili popruhy a jali se na ni nakládat batohy. Během pěti minut byly krosny důmyslně přivázány a oslice si právem vysloužila jméno Šerpa. Stylem Pat a Mat jsme na sebe kývli, jak dobrou práci jsme to udělali, a vyrazili jsme. Po deseti nejistých krocích se batohy svezly na stranu a převrátili se i s ubohou Šerpou. Druhý pokus již byl lepší, třetí takřka dokonalý. Batohy držely do kopce i z kopce, oslice šlapala rozvážným leč stálým tempem a my vesele pochodovali vedle ní.

Šerpa měla menší problém s brody potoků, sem tam nezvládala prudké kopce či sestupy, ale co jí opravdu nešlo, bylo překonávání sněhových polí. Mohli bychom dokonce říci, že postup v těchto místech byl doslova propadový. Do sněhu vůbec nechtěla, my jí však proutkem dali najevo, že je to správná volba a že se není čeho bát. Po pár sekundách ale situace vypadala úplně jinak a my měli co dělat, abychom po břicho zabořenou Šerpu ze sněhu vůbec vytáhli.

Jak se vede oslík?

Vedení Šerpy za provázek nás časem začalo unavovat. Snad každé dítě vidělo obrázek, kde jede klouček na oslíkovi, v ruce proutek a na konci proutku mrkev pohupující se před oslíkovým čumákem. My jsme tento princip nejen využili, ale dokonce jsme jej i zautomatizovali! Kluka držícího proutek jsme vypustili a klacek s mrkví jsme přivázali k batohům na oslích zádech.

Dle nastavení klacku mohl jít oslík buď přímo dopředu, nebo dělat oblouky s naprosto libovolným poloměrem – a to ve směru i v protisměru hodinových ručiček! Jediný problém byl v tom, že mrkev, kterou Šerpa bezhlavě následovala, se na provázku kývala zleva doprava a oslík tím pádem náhodně kličkoval po údolí.

A tak jsme putovali a putovali, turisté nám záviděli lehké batohy, místní si nás fotili a my pózovali. Při zastávkách Šerpa spokojeně žrala trávu a zhruba jednou denně se napila vody z potoka. Zkrátka naprosto nenáročný společník na cesty. Jednoho dne se však před námi vztyčilo sedlo Archa Tor, 3950. Z dálky vypadalo hrůzostrašně, z blízka ještě hůř. Šerpu jsme tedy raději odstrojili, batohy vrátili našim děvčata a sedlo úspěšně zdolali. Shrnuto a podtrženo: Kyrgyzstán, pohoří Ťan-šan, sedlo Archa Tor, 3950 m.n.m., lezecká úroveň 1B, oslí prvovýstup dne 24.7. 2015, 9:23.

Prodej Šerpy

Ptáte se, co s oslíkem na konci výletu? Po devítidenním putování jsme se rozhodli Šerpu prodat. Při postupu údolím ptali jsme se v každé jurtě, nikdo však o oslici nejevil příliš veliký zájem kromě dětí, které se s námi loučily se slzami v očích. Až po delší době: „Hle, Češi!“ slovo dalo slovo a plácli jsme si. Šerpa, která měla radost, že má za sebou všechny ty kopce a suťoviska, udělala rázem čelem vzad a vydala se opět vzhůru. Snad se jí v horách líbilo stejně jako nám.