Horské klenoty severu Aragonie

Historické území Aragonie na severovýchodě Španělska se pyšní velkou rozmanitostí. Na rozloze srovnatelné na příklad s celými Čechami přechází mírnější svahy centrálního Iberského pohoří v úrodnou nížinu významné španělské řeky Ebro s městem Zaragoza, z níž se na severu zvedá monumentální hradba Pyrenejí, tvořící hranici s Francií. Nejvíce pyrenejských třítisícovek včetně tří nejvyšších vrcholů celého pohoří (Pico Aneto, Pico Posets, Monte Perdido) najdeme právě na severu Aragonie, stejně jako většinu z rapidně mizejících pozůstatků pyrenejských ledovců. Krásy zdejší krajiny a vzácný ekosystém chrání také dva národní parky Posets-Maladeta a Valle de Ordesa y Monte Perdido.

Horský ráj v údolí Tena

Míříme do údolí Valle de Tena, kterým se řeka Gallego ostře zařízla do svahů hor severně od města Sabiñánigo. Zdejší oblast je vyhledávaným cílem milovníků hor v létě i v zimě. Divoká vysokohorská krajina protkaná sítí turistických stezek sem láká milovníky pěší turistiky i horolezce. Na své si přijdou i vyznavači adrenalinu – vyzkoušet se tu dá canyoning, ferraty nebo třeba jízda na obří zip line. V zimě sem pak Španělé míří do vyhlášených středisek Formigal a Panticosa za lyžováním.

Drobné vesničky, půvabně zasazené do kulis majestátních vrcholů a malebných horských pastvin, si zachovaly svůj původní ráz. Dlážděné křivolaké uličky se vinou mezi drobnými kamennými domky s tradičními střechami z plátů břidlice. Díky tomu, že se i novější výstavba drží stejného rukopisu, působí místní vesničky kompaktním dojmem. Kromě ubytování nabízí také možnost vychutnat si speciality španělské i aragonské kuchyně v řadě tradičních tapas barů, restaurací i kaváren.

V pohorkách k jezeru a skalnímu oknu

Pohodové procházky s úchvatnými výhledy na údolí Tena, na jehož dně se rozprostírá dvojice vodních nádrží, zdrojnic pitné vody pro Zaragozu, se dají podniknout například kolem vesnic Hoz de Jaca či Escarilla. Z vesničky Sallent de Gállego v samém závěru údolí vedou krátké vycházky k půvabnému vodopádu El Salto či na vyhlídku Mirador de San Mamés, ale podniknout odtud můžete i delší túry.

Okolní skalnaté vrcholy působí nepřístupným dojmem, při hraničním hřebeni s Francií překonávají úctyhodnou hranici tří tisíc metrů. Drsný vysokohorský terén krášlí několik desítek horských ples, podobně jezernaté oblasti bychom přitom v celém 800 km dlouhém pásmu Pyrenejí napočítali na prstech jedné ruky. Okružní túru kolem jezer můžeme podniknout z horských lázní Baños de Panticosa. Dvouhodinové stoupání nás dovede nejprve k jezerům Ibones de Brazato, v jehož hladině se zrcadlí prstenec okolních hor. Krátce sestoupíme a traverzujeme k většímu jezeru Bachimaña, u něhož stojí stejnojmenná horská chata. Odtud už nás čeká sestup kolem několika vodopádů zpátky do lázní, kde si jako odměnu pro unavené svaly můžeme dopřát saunu nebo relaxaci ve zdejší léčivé vodě. Po dálkové trase GR 11 se však z Baños de Panticosa můžeme vydat kolem dalších menších jezer na jednodenní přechod hor také do sousedních údolí: na severozápad do Sallentu, nebo na jihovýchod do odlehlého půvabného údolí Bujaruelo.

Trochu jiný charakter krajiny nám ukáže 12 km dlouhá okružní túra z vesničky Piedrafita de Jaca. Panoramatům tu vévodí zvlněné horské pastviny, na nichž se volně pasou stáda krav. Za všudypřítomného cinkání zvonců stoupáme od zooparku Lacuniacha po loukách porostlých osamělými stromy a shluky křovisek. Traverzujeme k jihu a místy se kocháme působivými výhledy na údolí s vodní nádrží Embalse de Búbal. Krátký prudký výšvih nás zavede k monumentálnímu skalnímu oknu Arco de Piedrafita, nad nímž s oblibou krouží draví ptáci. Doporučuji vyběhnout kousek nad něj a pokochat se zaslouženými výhledy na údolí v čele s touto geologickou kuriozitou. Krátce seběhneme zpátky na trasu okruhu a stáčíme se na zpáteční cestu k jezeru Ibón de Piedrafita, od nějž nás stezka podél dravé říčky a kolem zooparku zavede zpátky do vesnice Piedrafita. Po cestě nám vyhládlo a pozdní oběd v rustikálním Refugio Telera je skvělou tečkou. Ochutnat stojí za to tradiční aragonský pokrm migas (osmahnuté kousky pečiva se slaninou či chorizem a vejcem), velkou lahůdkou je šťavnatý steak zvaný chuleton, který si člověk sám opeče dle vlastní chuti na horkém kameni, ale rozplývat se budete i nad „obyčejným“ obloženým talířem s místními lahodnými sýry, jamonem a chorizem. Trasu výletu je možné prodloužit ještě sestupem skrz kouzelně působící (a pro tuto zeměpisnou šířku netypický) bukový les Bosque del Betato a kolem mohutného vodopádu vyvěrajícího ze soutěsky Gorgol až do vesničky Tramacastilla de Tena.

Nejširší nabídku průvodců a map Španělska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Impozantní kaňon Ordesa

Velkým lákadlem této oblasti je bezesporu národní park Ordesa y Monte Perdido, který se rozkládá východně od sousedního údolí řeky Rio Ara. V jeho pomyslném středu se tyčí třetí nejvyšší vrchol Pyrenejí Monte Perdido (3355 m), který obklopuje vějíř hluboce zaříznutých horských údolí a ostrých hřebenů

Vstupní branou do parku je půvabná vesnička Torla, z níž se kyvadlovým autobusem přiblížíme až do ústí impozantního Valle de Ordesa. Údolí lemované strmými skalními srázy je vymodelované do profilu písmene U a nezapře tak svůj ledovcový původ. Po krátkém stoupání nás uchvátí pohled na monumentální kaňon, jímž protéká dravá říčka Rio Arazas, pádící do údolí přes stovky třpytivých vodopádů a kaskád. Nejvyšší z nich – stometrový závoj Cascada Cola de Caballo – padá ze skalního stupně v samém závěru údolí a za svůj název vděčí podobnosti s koňským ohonem. Jednodenní turisté tu otáčí na zpáteční cestu, další strmé stoupání vzhůru pak vede k chatě Refugio Góriz na úpatí vrcholu Perdido.

Za ptačími výhledy se vyplatí vyrazit na túru podél jižní hrany kaňonu, kterou lemují četné vyhlídky na dramatické scenerie údolí. Na trasu spojující vesnici Torla a osadu Nerín vysoko v horách se dá vyrazit pěšky nebo v rámci exkurze auty 4×4 z Torly.

Vesnice duchů

Při putování členitou pyrenejskou krajinou není pochyb o tom, že život místních byl po mnoho staletí velmi tvrdý a jednotlivá horská údolí zůstávala odříznutá od okolního světa. Tradiční obživou místních bývalo pastevectví a dodnes nese krajina jeho stopy – polorozpadlé salaše, vysokohorské pastviny, stáda skotu, která potkáte dodnes vysoko v horách, ačkoli se dnes už shání ne na koňském hřbetu, ale pomocí čtyřkolky. Trashumancia neboli kočovný způsob života pastevců, kteří svá stáda na léto vyháněli výš do hor, postupně se s nimi přesouvali za zelenější pící a na podzim je sháněli zpátky do údolí a do větších měst na tradiční trhy, je součástí zdejší historie.

Pyreneje, podobně jako zbytek Evropy, však ve dvacátém století postihlo masivní vylidňování vesnic. Špatná dostupnost, drsné podmínky, stavba vodních nádrží i vidina finanční prosperity a pohodlnějšího života odlákala velkou část starousedlíků horských vesniček, které postupně podlehly zkáze. Jako exkurze proti proudu času působí návštěva jedné z několika málo zachovaných vylidněných vesniček, rozesetých po svazích pyrenejského podhůří v okolí vesnice Oliván. Vydáváme se na dvoukilometrové prudké stoupání zarostlou kamenitou stezkou šťavnatě zeleným lesem do vesničky Susín. Při namáhavém výstupu obdivujeme houževnatost místních, pro něž byla tato stezka jedinou spojnicí s civilizací, procházeli tudy v každém ročním období za obchodem do měst, děti každý den do školy.

Vycházíme z lesa na travnatou plošinu s opuštěnými kamennými domy maličké vesničky a kocháme se pohledem na zvlněnou krajinu. Na některých domech se už podepsal zub času, „hlavní ulice“ v podobě uzoučké kamenné stezky mezi dvěma největšími zachovalými domy však působí udržovaným dojmem. Přes kamenné zídky nahlížíme do opuštěných dvorců, do polorozpadlých hospodářských stavení a také do poutní kaple kousek za vesnicí. Dominantou vesničky je půvabný kostelík s kamennou věžičkou, který je společně s kostelem v Olivánu jedním z několika desítek prastarých středověkých kostelů oblasti Serrablo, vystavěných v 11. století mozáraby (křesťany žijícími na území Al-Andalus ovládaném muslimy).

Susín je nejzachovalejší z okolních opuštěných vesnic, protože potomci místních starousedlíků odmítli
prodat pozemky státu. Usilují o zachování původního charakteru místa a jednou ročně tu organizují festival. Z Olivánu je možné kromě Susínu projít okruhem i několik dalších vesnic, z nichž už však zbyly spíš ruiny: Casbas, Berbusa či Ainielle. Právě smutný osud Ainielle popsal známý španělský autor Julio Llamazares v částečně autobiografické knize Žlutý déšť (La lluvia Amarilla). I my se s nostalgií loučíme s Pyrenejemi, alespoň kousek klidu a ticha zdejších hor nám zůstává v srdci. Na viděnou příště! Hasta luego!

Po stopách aragonských králů Za pochopením spletitých dějin tohoto regionu se vydáváme do podhůří Pyrenejí na jihozápad od města Jaca. V kopcích uprostřed lesů leží kolébka Aragonského království – prastarý klášter San Juan de la Peña (sv. Jan ve skále). Jméno je to trefné, klášter je vybudovaný pod mohutným skalním převisem a částečně zahloubený do jeskyně. Jeho historie sahá do století, kdy sloužil jako útočiště pro pronásledované vyznavače křesťanské víry uprostřed muslimské nadvlády (8.–11. st.). Jeho význam ještě vzrostl po vzniku Aragonského království, kdy se stal pohřebištěm nejen aragonské a navarrské šlechty, ale také prvních tří aragonských králů Ramira I., Sancha Ramíreze a Petra I. Za jejich vlády začala expanze království, které nejenže postupně vytlačovalo Maury dál k jihu a přesunulo hlavní město do Zaragozy, ale dál vzkvétalo po několik staletí.

Žijeme v trochu divné době – pořád se někam řítíme. V práci jedeme na sto procent a na rodinu a cestování zbývá málo času. Chceme ho využít naplno, a tak se z práce řítíme na výlet, z výletu se zase řítíme do práce. V chodbě mám stále zabalený batoh nebo kufr, po nocích brouzdám prstem v mapě, píšu si seznam, co zabalit, na co nezapomenout.

A co s tím životem a zdravím?

To většina z nás nevnímá, dokud není průšvih. Ale ten taky může znamenat konec našeho aktivního života, cestování, běhání, turistiky, radosti. Najednou se ta práce nezdá až tak důležitá, že? Prevence je základ. Průšvih už zpět nikdo nevrátí. Obecně se udává, že zdravá výživa tvoří 70–80 % úspěchu, za zbytek můžeme být vděční genetice a cvičení. Najdeš si čas na to, zastavit se, zamyslet se nad svým jídelníčkem, najít si denně čas na sport (nejen jednou za měsíc o víkendu) a denně se zastavit a prohodit sám se sebou pár slov?

Mysli na sebe

Ujisti se, že máš dostatek spánku, čerstvého vzduchu a vyvážené stravy. Najdi si nějakou fyzickou aktivitu, která tě baví a po které je ti dobře a denně se hýbej. Každý den na nějakou dobu vypni počítač, telefon a televizi. Věnuj čas lidem, se kterými je ti dobře. Zvol si jen takové cíle, které tě motivují, ale nepohlcují.

A když se přece něco přihodí? To se může stát každému z nás …

Může se stát, že i přes všechnu prevenci tě potká nemoc, invalidita nebo úraz. Pak pomůže, že jsi byl pojištěný, protože najednou potřebuješ na sebe ještě mnohem více času a peníze ti nikdo bez práce nedá. Životní pojištění FLEXI – jak už to má v názvu – se flexibilně přizpůsobí životní situaci jednotlivce i celé rodiny.

Flexi životní pojištění od Kooperativy se zaměřuje hlavně na prevenci a osvětu. Pojišťovna tak poskytuje množství preventivních programů, telefonní linky pro lidi ve stresu a vyčerpání z „moderního způsobu života“, a dokonce připravila i zdravé a chutné recepty.

Bezpečnost má zelenou.

Když víte, na co si dát pozor, je jakýkoliv pohyb ještě větší zábava. A protože právě bezpečnost a prevence jsou pro nás prioritou ve všech sportech a oblastech, kterým se věnujeme, dali jsme dohromady užitečné tipy na míru vašim aktivitám.