Hornstrandir: na opuštěném severu Islandu dávají polární lišky dobrou noc

Hornstrandir, oblast od roku 1975 chráněná jako národní památka a přírodní rezervace, je jedním z nejopuštěnějších míst na Islandu. Na nejsevernější ostrovní výběžek se nedostanete jinak než lodí a pohybovat se tu budete moci jedině po svých.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Probouzející se krajina

Letos jsme tady jedni z prvních návštěvníků, protože vyšší místa jsou ještě pokrytá sněhem a lodě sem začaly jezdit teprve před týdnem. „Kam máte namířeno?“ ptá se usměvavý hubený muž na molu. Provozuje tady prakticky jedinou službu. V jednom plechovém domečku si u něj můžete koupit kafe a palačinku nebo i přespat.

„Taky jsem přijel teprve před pár dny. Trávím zde léto, jinak jsem z Německa,“ usmívá se a hned nám vymlouvá naši trasu na sever: „je to tam ještě hrozně podmáčené, zamiřte spíše na východ do Látraru, kde už se příroda probouzí do jara.“ Rukou máchá směrem ke kopcům nad námi a výmluvně přikyvuje.

Nejširší nabídku průvodců a map Islandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Lehce zataženo

I když dole u fjordu je poměrně hezky, vrcholky jsou zahalené v těžkých šedých mracích, a tak se jeví logičtěji opravdu rychle překonat vyšší polohy a opět sejít k oceánu. Velcí kamenní mužici nám pomohou najít cestu. Bloudění v bílé tmě není úplně nejpříjemnější, ale po třech hodinách se nám otevírá výhled na Adalvík a několik pramínků ledové řeky plné divokých hus.

Nebe se vyjasňuje a my pomalu scházíme k pláži. Je potřeba přebrodit několik ledových pramínků, než se dostaneme na místo tábořiště. Srovnaný plácek u opuštěné osady Látrar je snadno k nalezení, na jeho okraji stojí skvěle udržovaný suchý záchod a od stanů je nádherný výhled na azurově modrou hladinu vody. Vzhledem k nevypočitatelnosti místního počasí, je pro turisty připraven i nouzový úkryt v podobě čistého plechového domečku.

Trekování po půlnoci

Počasí se navečer úplně vyjasňuje a přichází na řadu možnost využít nekonečných polárních dní. Navečer si snadno dáte ještě pětihodinovou vycházku na Straumnes, bývalou americkou základnu z dob studené války. Rozbité stavby nestojí příliš za zkoumání, ale výhled na celý fjord je v jedenáct v noci nádherný. Měkké světlo pomalinku zalévá zelenající se údolí a třpytící se vodu, lehce pofukuje větřík a divoké husy si dál neohroženě užívají své studené koupele.

Další den vedou naše kroky do Seabólu. Tentokrát překonáváme skoro celou trasu podél moře, a tak si můžeme prohlížet obrovské mušle, smáčet si chodidla v ledové vodě a pak zase zahřívat v bílém písku. Kvůli přílivu musíme kus cesty vylézt po natažených řetězech, což nám dává možnost dostat se na místo dalšího skvělého výhledu.

Tábořiště opět najdeme snadno. Při vaření nám dělá společnost malá polární liška ukrývající se v trávě a atmosféru dokresluje vůně dokonale klidné hladiny. S večerem opět přichází nejnádhernější počasí, šplháme po kamenných útesech a vyhlížíme směrem, kde by bylo možné spatřit snad už jen Grónsko.

Velrybí sbohem

Když se další den v nádherném dopoledním slunci vracíme zpět do Hesteyri, z oceánu se občas vynořují ploutve velryb. Mám pocit, že se za těch pár slunečných dní Hornstrandir ještě více zazelenal a mrzí mě, že nemůžu sledovat tyhle rychlé proměny krátkého léta až do konce. Je polovina června a za dva a půl měsíce se začne divoká příroda opět halit do bílého hávu. Místní opustí těch několik málo domečků, zem pokryje ledová krusta a polární lišky zbělají.

Nasedáme opět na loď a za dvě hodiny už si pochutnáváme v Ísafjorduru na hamburgeru v kiosku Hamraborg, údajně nejlepším fast foodu na Islandu. Ještě mě čeká postupné poznávání celého Islandu, ale mám tak nějak pocit, že to nejlepší už mám snad za sebou.