Horký svět tuniských Berberů aneb pohádka tisíce a jedné noci

Stojíme v tuniském vnitrozemí, přibližně 20 kilometrů od města Tataouine. Pod našimi nohami prudce klesá sráz do hlubokého údolí, zatímco na protější straně dominují horské masívy, snad právě pro svou syrovost a mohutnost filmaři vybrané jako dějiště filmu Hvězdné války. My však neputujeme po stopách filmové legendy.

„Berbeři – to je souhrnné označení několika afrických národů severní Afriky, které ve starověku vybudovaly transaharský obchodní systém, opírající se o karavanní cesty“ – tak zní přibližná definice lidí, kteří byli nekorunovanými vladaři této oblasti severní Afriky. Arabská migrace v 7. století a vpád beduínů je sice zatlačily do hornatého vnitrozemí a saharských oáz, svého způsobu života se však nevzdali.

Na berberském hřbitově

Výrazné změny v jednotlivých zemích severní Afriky v průběhu minulého staletí sice výrazně ovlivnily i berberské kmeny, které se povětšinou usídlily v Maroku a Alžírsku, přesto i zde, v Tunisu, nepopíratelně patří k historii tohoto koutu Afriky. Jsme v Tunisu, a tudíž putujeme po stopách Krumírů, kteří si ve skalách tuniského vnitrozemí vybudovali celá města. I tady zněl starý jazyk „ta-mašeg“, který tuniské Krumíry spojoval a dodnes spojuje s marockými Selláhy, alžírskými Kabily či s kočovnými a Saharou putujícími Tuaregy.

Kde jinde, než právě na hřbitově, zavzpomínat na časy dávno minulé, kdy berberské kmeny vládly liduprázdným končinám spalovaným žhavým sluncem a každodenně bojovaly o každou kapku vody. Stojíme teď na místě, kde odpočívají jejich předci, na místě které žije pokornou vzpomínkou nejen na zde spící příslušníky berberského kmenu, ale i slavnou minulost těchto králů pouště.

Odkaz předků

Máme štěstí, neboť malá svatyně na zdejším hřbitůvku právě dostává nový kabát, a tak vše svítí oslnivou bělostí čerstvé barvy. Novostí voní i interiéry, ve kterých najdou již zmiňovaní řemeslníci chvíli času nejen na modlitbu, nevnímanou jako povinnost, ale jako přirozenou součást každodenního života, ale i na nějaký ten bakšiš. Zapomeňte však na cukrátka, propisky, o jablonecké bižuterii ani nemluvě. Tuniské dináry – to je oč tu běží! Natruc místu posledního odpočinku a odkazu předků, šedá ekonomika vesele kvete! Na druhou stranu je třeba říci, že turisté a pašování libyjského benzínu, jsou asi tím jediným, co pomáhá berberským potomkům přežít.

Věž tyčící se nad hřbitůvkem je již sice povážlivě nakloněná, ale připsat to lze spíše uběhnuvším staletím, než nekvalitní práci. Okolní hroby na první pohled téměř splývají s okolním terénem. Tak nenásilně a skromně totiž působí. Žádné místo pro okázalost. Jako prostá náhrobní deska poslouží vhodný kámen, kterých je v okolí dost a dost, nahrubo navršená hlína, orámovaná posbíranými kameny a to je téměř vše. Říkám záměrně „téměř“. Ke každému hrobu totiž patří označení, které prozrazuje, jakého pohlaví je (nebo spíše byl) nebožtík, spočívající v příslušném hrobě.

Jeden kámen čnící z hlíny označuje hrob dítěte, dva kameny dávají najevo, že zde spočívá žena a tři kameny jsou určeny pro muže. Berbeři byli vždy velmi pobožným společenstvem, čemuž lze připsat i jejich víru v nejrůznější legendy a pověsti. Snad i proto je část hřbitova vyhrazena obřím hrobům, které mají ukrývat těla pradávných předků, vyznačujících se abnormálním vzrůstem. Při pohledu na abnormálně velké hromady poskládaného kamení se sice zřejmě jedná o legendy, ale o legendy krásné. Vždyť jsou to svým způsobem krásné pohádky a ruku na srdce. Kdo z nás je nemá rád?

Pálící slunko začíná klesat za masívy okolních hor a my musíme pomalu pokračovat dále. Ještě jeden pohled na berberský hřbitůvek, kde sní svůj věčný sen příslušníci statečného a hrdého společenství. Lidé, pro které se stal kolébkou, domovem a nakonec i hrobem tento drsný, ale svým způsobem krásný kout severní Afriky.

Nejširší nabídku průvodců a map Tuniska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Sami na slunci

O něco později sedíme v zářijovém podvečeru ve svahu skalního masívu a pod našimi nohami leží suchem rozpukaný a sluncem spálený kraj tuniského vnitrozemí. Slunce se pomalu sklání za obzor a vše objímá hluboké ticho. Nikdo, ani turisté, ani domorodí obyvatelé – potomci berberských kmenů, neruší to velebné ticho odcházejícího dne a přicházející noci. Okolní skaliska vydechují absorbované teplo.

Jsme v berberské vesnice Douiret.Tak trochu jako obrovská včelí plástev se nad našimi hlavami zvedá opevněný, dnes už však polorozpadlý ksar (berberský hrad) s jeho ghrofy (skladišti potravin) a my na vlastní kůži prožíváme to, co po celá staletí v těchto místech prožívaly celé generace předků zdejších starousedlíků. Cítíme se tu krásně a zároveň bezpečně, tedy stejně jako tehdejší obyvatelé, kteří zde hledali ochranu v časech nelehkých.

Jakkoliv se nám vesnice Douiret zprvu zdála být pouze jednou z několika berberských vesnic, do kterých každodenně přijíždí autokary a minibusy plné turistů, přesto se nakonec ukázala být světlou výjimkou mezi zdejšími turistickými atrakcemi. Nejen že leží přeci jen tak trochu mimo ostatní berberské vesnice, ale na rozdíl od jiných, se z té zdejší odstěhovali i její původní obyvatelé. Nejsou sice příliš daleko. Jejich nové sídlo Nouvelle Douiret leží o pár stovek dále a pár desítek metrů níže, ale tady nahoře teď vládne nádherné ticho. Jen občas sem závan větru zanese připomínku toho, že nový Douiret žije.

Romantika pohádek Tisíce a jedné noci

Člověk by tu seděl celé hodiny, pozoroval pomalu se vkrádající soumrak a čekal na tu chvíli, kdy se rozzáří první hvězda na večerním nebi, zatímco krajina pod námi pomalu mizí pod příkrovem tmy. Proč také odjíždět, když je možné tady nahoře přenocovat. Ano! Přímo v rozvalinách starého Douiretu si můžete vychutnat romantiku tuniského vnitrozemí. Prožít atmosféru a romantiku pohádek Tisíce a jedné noci. Vrátit se alespoň na pár hodin do časů, kdy hrdé berberské kmeny brázdily sluncem vysušenou část severní Afriky. V rozvalinách vesnice, v bezprostředním sousedství berberské mešity vyrostl turistický hotel. Nečekejte žádný přepych, žádnou novostavbu. To by v zájmu zachování autenticity snad ani nebylo možné.

Několik jednoduše zařízených pokojíků má jediný nadstandard, kterým je elektrické osvětlení. Jako zdroj energie slouží sluneční kolektory umístěné na okolních střechách, ale tady ji stejně prakticky potřebovat nebudete. Vždyť co může být krásnějšího, než posezení na „zápraží“ jednoduchých kamenných budov v kulise starobylého berberského sídla, měsícem nasvícených skal a nebe plného hvězd nad našimi hlavami. A kazit si takový zážitek září elektrického světla, je snad přímo svatokrádežné. Nemyslíte?

Tunisko je muslimský stát, jehož obyvatelé jsou převážně arabsko-berberští míšenci. Etnicky původní berbeři žijí na ostrově Djerba, v horských oblastech a v několika starých vesnicích (tzv. ksáry) v okolí jihotuniského města Tatáwín. Země byla kolonizována Francouzi, takže se ve všech městech domluvíte francouzsky. Protože je Tunisko v mezinárodní politice velmi umírněný arabský stát, je faktickádiktatura vládnoucí strany mezinárodním společenstvím tolerována. Větší nepokoje má v současné době na svědomí hlavně obyvatelstvo, toužící po změně politického uspořádání.