Mezi světovou špičku se zařadil sjetím Tree Trunk gorge – většina jeho předchůdců za tento kousek zaplatila životem.
Honza „Zajíc“ Lásko se zbláznil do kajaku na Novém Zélandu. V roce 2006 se přidal k expedici Alakanda, pořádané skupinou WW8. Tehdy se podařil prvosjzd této zdrojnice posvátné Gangy. Tým zdolal peřeje, které zastavily všechny vodáky před nimi – včetně Edmunda Hillaryho. Dnes má nejúspěšnější sportovec Pardubicka roku 2009 za sebou tolik závodů a prvosjezdů, že to sám nedokáže spočítat.
Honzo, jak se připravuješ na sjezd neznámých úseků řek v zemích, kde neexistují mapy ani zkušenosti vodáků před vámi?
Co se týká neznamých řek, tak zde je mnoho možností, jak se na celou plavbu připravit. Samozřejmě zkušenosti zde hrají velkou roli, ale pak i prohlídka terénu, případně nalezení únikových cest. Tam pak stejně většinou už žádné mapy nepomůžou, to člověk musí odhadnout sám, jak by ta řeka měla vypadat, jaký bude mít spád, a jaké tam mohou být potenciální překážky. Rozhodně máme spoustu pomůcek na záchranu a případný únik z řeky, ať už to jsou házecí pytlíky, tak kladky, lana, karabiny, prusíky atd.
Pokud se třeba rozhodneš sjet novozélandský Huka Falls, je to počin na velmi tenké hranici života a smrti. Jak to děláš, že se nebojíš?
Já se rozhodně bojím :), to mi přijde naprosto normalní, že se člověk bojí. Mně přijde hodně zajimavé, že člověk dokáže potlačit strach na určitou chvíli a plně se soustředit na maximalní výkon, aby danou peřej nebo vodopád sjel na hranici svých možností, a pak už zálaží na samotném vodákovi, aby zhodnotil, jestli je nebo není v jeho silách tento či onen vodopád sjet.
Nicméně, co se týká třeba Huka falls, tak já jsem se na to psychicky připravoval celkem dlouho a vždy jsem chtěl tento vodopád sjet za super velké vody a věřil jsem, že to dokážu projet pod kontrolou, ale určitě to pro mě bylo na samé hraně možnosti a v záměru možná i za ní 🙂
A jak to děláš, že se o Tebe nebojí ostatní?
Tak oni se o mě občas bojí. Někdy je lepší neříkat přesně, co se člověk chystá jet nebo co vůbec dělá – pak se ostatní bojí méně.
Záleží na jakou expedici člověk jede, třeba do Indie to byla velká expedice, a tak tam se nás tam vystřídalo na samotné akci přes deset lidí plus lidé během přípravy. Většinou se ale snažím jezdit se stejnými lidmi ve skupině, nejčastěji čtyř až pěti lidí. Jde o lidi, které dobře znám, a vím, co od sebe můžeme čekat, jelikož většinou jsou oni to hlavní, aby člověk měl z celé akce dobrý pocit a radost. Nepřijemnosti a krizové situace se řeší o moc snáze s lidmi, kteří mají podobné myšlení.
Idealní team je v tom, že každý ví, jakou má v daném teamu roli a nemusíme se dohadovat, kdo co bude dělat a proč. Každý ví, že jeden se stará o jídlo, druhý o techniku, třetí o vybavení, další třeba zařizuje komunikaci s domordci a navzájem se doplníme. Pokud je fakt sehraný team, tak to usnadní hodně práce a někdy i problemů.
Která expedice Ti nejvíce dala? Myslím vodácky i cestovatelsky.
Osobně se mi líbila snad každá cesta, kde jsem byl. Nejen vodácky, ale i kulturně. Není země nebo místo, kde by se mi to vyloženě nelíbilo. Osobně se mi nejvíce líbí na Novém Zélandu, člověk si tam užije dosytosti všeho. Cestovatelsky byla hodně zajímavá cesta auty do Indie přes země jako Irán nebo Pákistán, když jsme jeli sjet posvátnou řeku Gangu do indického Himálaje. Samotná cesta pro mě byla asi nejvetším zážitkem. Dále cesta do Etiopie, kdy jsme se vydali do prostředí deštných pralesů na prvosjezd řeky Dintchy. Vodácky mě zatím nejvíce uchvátilo Chile, kde speciálně Patagonie ukrývá krasné řeky uprostřed nedotčených hor.
Máš radši závodění nebo expedice?
Závod je dost intenzivní jak psychicky, tak i fyzicky. Většinou jsem mnohem více nervozní před závodem, ale je to jen na pár minut. Oproti tomu na expedici se člověk připravuje několik týdnů, někdy i měsíců, a většinou i během akce je člověk v zápřahu od rána do večera. Nicméně co se týká pocitů, tak závody jsou opravdu sportovní záležitost a dobrý pocit se odráží od výsledků. Expedici většinou člověk prožívá jinak, a je to takové vypadnutí mimo realitu, protože se s dobrými lidmi ocitnu někde uprostřed ničeho, v prostředí netypickém pro Evropana.
Co vlastně děláš, když zrovna netrénuješ, nezávodíš, nejsi na expedici? Uživí Tě jako „proboatera“ jen sponzoring?
Bylo by to krásné, kdyby mě ježdění na vodě uživilo. To se tak bohužel neděje, i když mám dobrou podporu od svých sponzorů. Musím dělat i jiné věci, aby mě uživily. Před rokem a půl jsme rozjeli nový projekt na výrobu kajaků na divokou vodu „ZET Kayaks„, takže kajaky, na kterých jezdím, si i sám navrhnu, a pak se vyrobí zde v ČR. Nyní se tyto kajaky začínají stávat popularní, a tak snad i tento příjem mě pak bude moci dostat k dalším zajimavým cestám.
Jaké nové vodácko-expediční projekty se Ti honí teď hlavou?
Teď akorát odlétáme do Jižní Ameriky do Ekvádoru, letíme tam asi na pět týdnů, a těšíme se na objevovaní řek na úpatí vysokých hor a deštných pralesů. Během léta bych zase rád zajel do státu Colorado.
Honzu v jeho aktivitách podporuje Craft (respektive český dovozce této značky Vavrys), podobně jako další sportovce, třeba horolezce Radka Jaroše, ultrabikera a cestovatele Honzu Kopku, triatlonistu Filipa Ospalého a další. Vavrys je jednou z mála firem u nás, která soustavně a systematicky podporuje i borce ze sportů mimo hlavní proud. A bez podobné podpory to nejde.
