Hokkaido – 2.díl

Po pěti hodinách cesty (kombinace taxi, dva busy, dva vlaky) konečně v cíli. Bus nás vyhazuje v Asahidake Onsen, zřejmě na dohled od Asahidake, nejvyšší hory Hokkaida, ale to spíš tušíme, opět se zatáhlo a začalo pršet; zahlídli jsme někde v TV počasí a ten mrcha tajfun to bere právě přes tuhle oblast. Na dohled je alespoň náš hostel, zánovní a docela atypická dřevěná stavba, pěkná, s menší rozhlednou uprostřed a venkovním horkým pramenem onsenem, který se v tomto případě správně nazývá rotenburo.

Prší, nedá se nikam pořádně jít, ale s parapletem alespoň procházka k dolní stanici lanovky, kde se bavíme v turistickém informačním centru: kromě zaparkované mini rolby uvnitř a vycpanýho medvěda se ještě kocháme několika vitrínama, kde spolu pokojně pobývají třeba jelen, jezevec, kuna, králíček a na zimním stromě (sníh představuje vata na větvích) sedí i sova. U obrazovky sedí bez hlesu asi deset Japonců navlečenejch do profi-vybavení a sledují pozorně pořad o zdejším ptactvu. V prodejně naproti prodávají speciální zvonce na plašení medvědů; upřímně řečeno, není mi jasnej efekt toho zvonce, skutečně to medvěda zaplaší, nebo se naopak přijde podívat, jaká kravička to tak pěkně zvoní? (Zvuk je hodně podobnej zvonci kravskýmu.)

Večeře: sedíme vedle strašně chytrýho Australana, kterej v nějaký díře učí jak jinak než angličtinu, ale naštěstí se místo na nás upnul na Němku, která má desetiměsíční grant na výzkum toho, zda děti na zdejších školách šikanují učitele, nebo jestli učitel šikanuje děti, anebo jestli se děti šikanujou navzájem. Táhne s sebou notebook (bez netu je prej jak bez rukou), stěžuje si, že jí šamstr po nějaký autonehodě nezvedá v devět ráno telefon („příští léto se budeme brát,“ informuje Veroniku na pokoji) a pak si na recepci kupuje kvůli túře na vrchol Asahidake asi pětikilový gumový kalhoty a bundu – přijela sem nalehko. Ale škoda slov.

Další den opět prší, ale co se dá dělat, vyrážíme k lanovce, podle místního zpravodajství je nahoře deset stupňů a mlha. Na vrchní stanici lanovky (1600 m n.m.) všechny pasažéry odchytávaj zdejší dobrovolníci a dávají instruktáž (nám pak radí soukromě velmi dobrou angličtinou). Zapisujeme se do prezenční knihy pro ty, co jdou na vrchol a pokračujeme. Cesta vede kolem pár jezírek, kde se naskýtá výtečná podívaná: starší manželský pár je oblečen v profi neprodyšném sportovním oblečení a přestože prší, mají oba postavené stativy a kanónama s megazoomem zaměřujou drobná kvítka rostoucí vedle kleče.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Někde poblíž cosi hučí v mlze, ale i když to zní jako prasklé potrubí s párou, jde o fumaroly, od síry zažlucené průduchy v zemi, kterými unikají do vzduchu sirnaté výpary, takový malý komín, hodně exotická podívaná. Obloha se protrhává, stoupáme teď už jen po směsi kamení, půdy a písku, sopečný původ je evidentní a kleč zůstala níž pod náma. Potkáváme spolunocležníky z hostelu (vesměs v rozmezí 60-70 let), kteří se už vrací zpátky. No aby ne, když s úděsným hlukem vyráželi z hostelu kolem šesté ranní. Všichni mají značkové vybavení, úplný festival barev, zdraví nás, já je počítám, ale jedna dáma mi sama říká „22“ a pak si nás fotí, zřejmě jsme zde větší atrakce než kamzíci. Na vrcholu Asahidake je úžasnej výhled; nejvyšší hora Hokkaida má 2290 m a z této perspektivy se jeví okolí jako neskutečně členité a mnohoúrovňové, máme pod sebou i oblaka. Leč je potřeba všechno držet, fičí tady jak blázen – na požádání fotím osamoceného Japonce, ale než zmáčknu spoušť uletí mu z hlavy klobouk.

Dolů jdeme pod lanovkou, zcela sami. Trochu to v nás hlodá, jestli nenarazíme na medvěda, který je tu dost rozšířenej. Pro jistotu děláme víc hluku než obvykle. Krajina se mění, kleč už vystřídaly listnáče a ty pak jehličnany. Po dvou hodinách cesty víceméně korytem potoka vycházíme mezi vzrostlými devětsily za dolní stanicí lanovky. Je tu kromě mapy i velkej obrázek medvědího zpravodajství. No, takže poslední tady byl spatřenej před třemi dny. Tohle vědět, jedem dolů asi lanovkou.

Další den takový štěstí na počasí nemáme, je zataženo, krápe, nicméně snažíme se zdolat Asahidake druhou stranou, delší, zato pozvolnější. Pěknou krajinou s bizarními skalními útvary a v rámci možností nadmořské výšky i pěknou květenou míjíme na třech místech party horalů zpevňujících nebo znovuvytvářejících cestu, na zádech maj konstrukce, na kterejch tahaj k cestě kameny pro zpevnění.

Pak se dostáváme k sirnatému potoku, smrdícímu už na dálku, leč studenému, u kterého je však přírodní, poměrně dost horký onsen. Je tu i erární lopatka, zřejmě když se někomu zdá hloubka onsenu příliš malá, může si posloužit. Prší už fest, ale potkáváme osamoceného Japonce a zdá se, že tu vyčkává (že by se chtěl vykoupat?). Od údolí s potokem stoupáme výš, jenže se sílícím deštěm sílí i vítr a začínáme bejt promáčený, goratex negoratex. K vrcholu Asahidake je to ještě tak dvě hodiny a už víme, jak tam musí fičet, navíc dolů k lanovce jsou to další dvě hodiny. Rozhodujeme se vrátit a u onsenu opět potkáváme Japonce, nějak si upravuje neprodyšný návleky, fakt se tam asi cachtal. Boty máme durch už taky, ale party spravující chodník pořád pracujou, všechny tři, déšť nedéšť. Jedný partě se line z tranzistoráku Hotel California od Eagles.

No, suma sumárum, i přes vydatný déšť jsme venku pět hodin, meta 2000 m n.m. padla a pokořena jsou tři malá sněhová pole.