Hlavně se z toho neposrat, aneb jak jsem přežila výbuch v Bejrútu

Příkladem, posralo se to v Bejrútu, kde bouchl přístav. Posralo se to v Tanzánii na Kilimandžáru, kde jsem zapomněla boty a šla jsem ve cvičkách, zmrzla mi tam i voda a tak jsem vrchol zapíjela Alpou. Posralo se to dokonce i v Česku, konkrétně na jižní Moravě, kam jsem se plná nadějí přestěhovala, a za dva týdny přišlo tornádo. A posralo se to i minulý rok v Jordánsku, kam jsem pracovně odcestovala a v té chvíli vypukla v sousedním Izraeli válka. A na Pacifické Hřebenovce jsem se potom posrala já.

Ze všeho jsem se vždycky oklepala. Nejznámější je proto moje motto: Hlavně se z toho neposrat! Jenže pak je tady ten můj Libanon, ten rok, ten den, ta vteřina. Ta vteřina, která toho tolik změnila. Změnila toho vlastně více, než jsem si schopná v současné době připustit. Potřebuju na to čas, mnohem více času. Možná celý život.  

Cestovala jsem tam a cestovala jsem tam z Česka sama. Jak bláznivé, jak šílené, jak pošetilé. Jak pošetilé si myslet, že zrovna já bych mohla pomoci lidem a dětem, které byli zasaženi válkou, nepokoji, boji. Ale já se snažila, opravdu jsem se snažila otevřít své srdce raněným lidem, nabídnout jim náruč, vlídné slovo, úsměv, pochopení a podporu. Ve spolupráci s místními neziskovými organizacemi, tamní armádou a všemi těmi lidmi z dalších světových zemí, kteří chtěli pomoci.

Datum 4. 8. 2020 v 18 hodin se zapsalo do mého těla jizvami, zapsalo se i do mého srdce a duše, které naplnilo pokorou a vděčností. Je to tak nesmyslně protichůdné, jak jen to může být.

Libanon se v té době zmítal v covidové krizi, vlastně co v covidové krizi, Libanon se zmítal i v krizi dolarové. Lidé se tam bouřili kvůli tamní vládě, která zablokovala přístup k bankovním účtům. Prostě nebyly peníze. Zato byla korupce, byla všude, jako jedovatý had.

Na začátku srpna se k nám ale dostala zpráva, že vláda na dva dny zruší v Libanonu všechna covidová opatření. Otevřou se restaurace, kavárny, pošty i obchody. Zavládne život, arabský cvrkot, troubení aut a všudypřítomná vůně vodních dýmek. Pro mě totální chaos, kterému místní lidé rozumí, mají v něm systém a pořádek. Těšila jsem se. Bejrút za normálních okolností tančí, běhá, jezdí…má svoji velmi specifickou dynamiku, vůni, aroma.

To odpoledne jsem byla v centru Bejrútu, pár stovek metrů od přístavu. Procházeli jsme se v těch nejmalebnějších uličkách, kolem těch nejmenších kavárniček a obchůdků. Šli jsme ještě trošku blíž k oceánu. Viděla jsem ten dým, kouř a slyšela zvuky sirén. Bylo mi řečeno, že jsem v Libanonu, že je to přece normální. Nikdo nic neřešil, nikdo se neohlížel, nikdo se nad ničím nepozastavoval. Nikdo nic neřešil. Kromě mě. Bylo to jen několik minut. A pak přišla ta vteřina, kdy to bouchlo, kdy to všechno prásklo a ozvala se prý ohlušující rána. Je to ta vteřina, kterou si nepamatuju. Někdo mě odstrčil a pak nic.

Vzpomínám si až na chvíli, kdy ležím na zemi, na mně zbytky skleněné výlohy a moje jediná myšlenka je: schovat se! Myslela jsem si, že se vedle mě někdo odpálil a začnou po přeživších střílet. Chtěla jsem se schovat kamkoliv, hledala jsem místo uvnitř. Jenže všechno bylo rozbité a všude kolem byla krvavá hrůza….všude leželi lidé.

Nad námi stoupal zlověstný dým, obrovská kula dýmu. Utíkala jsem, nevím kam. Tekla mi krev. Ostatní mám v mlze. Všechno houkalo, všichni křičeli, všude byl dým. A já se po chvilce zastavila, neměla jsem kam běžet a tak si pamatuju, že jsem tam jen stála. Jak dlouho? Nevím. Šok se střídal s totálním popíráním skutečnosti ve smyslu: Tohle se nemohlo stát přece mně. Jenže ta skutečnost udeřila s takovou intenzitou, která se navíc stupňovala, že mozek byl donucen fungovat. Na bázi adrenalinu. Okamžitě jsem začala pomáhat, obvazovat, držet rány, uklidňovat, odhazovat kameny a vytahovat ze sutin zraněné. Stmívalo se. A stmívalo se rychle. Rychle mobilní světlo, lékaři, převozy do nemocnic, banální operace na ulici, darování krve. Nikdo se nezdržoval tím, že arabsky neumím ani fňuknout. Bylo na mně, jak rychle se dokážu základ naučit, nebo odvodit si. Byl to vlastně můj problém.

A tak jsem pomáhala, celou noc. Tak, jak jsem uměla. Stejně jsem neměla, kde spát. V mém pokoji se nedalo být, všude tam bylo sklo. Byla jsem na ulici a byla jsem sama. Východ slunce byl pro mě jeden z nejbolestivějších v životě. Ukázal katastrofu, ukázal to všechno. Moje srdce bolelo a krvácelo. Ale vlastně nebyl čas na nějaké bolestínkové a jájínkovské fňukáníčko. Pořídila jsem si lopatu a šla kopat do trosek, rukama, bez rukavic a ještě v respirátoru. Zničeny byly totiž nemocnice s covidovými pacienty. Bylo skoro 40 stupňů.

Do Bejrútu se začali sjíždět záchranné jednotky z celého světa a já kontaktovala úřady, že jsem v pořádku. Česká jednotka přijela velmi brzy po výbuchu a mně se neskutečně ulevilo. Už jen ten pocit, že tam jsou! Sešla jsem se s nimi a darovali mi jídlo pro lidi, kteří neměli nic. Došlo mi, že já už pár dní vlastně taky nejedla a že jsem se vlastně ani nezajímala, kde je zbytek mých věcí. Naštěstí byly stále v hotelu, sice napůl zbořeném hotelu, ale byly tam naskládané v jednom z rohů. Úleva.

Sundala jsem si boty a chtěla jsem si oprášit moje jaksi černé prsty na nohou. Nešlo to. Mně to nedošlo, ale jeden z hasičů mě vzal na vyšetření. Bylo to zlomené. V návalu adrenalinu mě nic nebolelo a nebolely mě ani pořezaná záda od skla. Začalo to bolet přesně v té chvíli, kdy mě na to upozornili a politovali. Proběhlo nějaké základní ošetření, medikace a já šla zpět do centra pomáhat. V šoku jsem zůstala ve chvíli, kdy se proti mně vyvalil obrovský dav lidí. Všichni měli lopaty, všichni pomáhali, snad celý Libanon se sjel do Bejrútu. Někdo kopal, někdo uklízel, někdo rozdával vodu, jiný jídlo. Já zase jen stála. A tentokrát jsem byla moc vděčná. Za každého člověka, který tam byl. Který mi věnoval úsměv, nebo povzbudivé slovo. Spousta lidí děkovala, spousta mi nabízela u sebe ubytování a pomoc. Všichni čekali, že se do Česka vrátím prvním letem, rozhodla jsem se zůstat, bojovat a pomoci, dokud to zvládnu.

Pomáhala lidem zasaženým katastrofou, kupovala ze svých peněz léky, jídlo, opravy domů. Nacházela jsem nové přátelé, se kterými nás spojila ta jediná vteřina. Všichni jsme byli stejně ranění. O měsíc později jsem nastupovala do letadla směr domov. Moje tělo bylo plné jizev. Moje duše byla plná pokory k lidství, které bylo celý ten měsíc tak přítomné, tak hmatatelné, téměř na dotyk. V té největší bolesti rozkvetlo a zjemnilo krutou realitu. Moje srdce bylo plné vděčnosti za to, kde jsem vyrůstala a kde mám možnost bezpečně žít. Vděčnosti, že můj domov je má zamilovaná Česká republika.

Nejširší nabídku průvodců a map Libanonu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz