Hlas Laosu

1. Co se v Laosu nesmí

• ukazovat na něco chodidly, zvláště na mnichy nebo spodobnění Buddhy
• vstupovat do pagod a watů v botách
• divoce gestikulovat (no nazdar!)
• zvyšovat hlas
• žena se nesmí nikdy dotknout mnicha (nebo se pak chudák musí divoce
  mýt – bližší info u Markétky 🙂
• žena nesmí nic přímo mnichovi předat (to jde pouze přes prostředníka –
  samozřejmě muže)
• vnucovat podání ruky při pozdravu
• hladit hlavičky dětem (mělo by to vliv na jejich karmu)
• mávat tak, jak jsme zvyklí u nás (v Laosu při mávání směřuje dlaň dolů)

2. Zvířátka a Laoští

Laoská kuchyně oplývá spoustou pochoutek, které znějí uchu našincovu opravdu exoticky. Nejvíc se těším na ochutnávku psa (až tak daleko mne dohnali pražští čoklové :-). Jen tak pro info – dle průvodců si Laosané rádi pochutnají na pásovcích, polních myškách, žabkách, dikobrazech, hadech, veverkách, broucích a jiném hmyzu (zvláště v červnu jsou vyhledávanou pochoutkou termiti se solí, kteří se křoupou jako chipsy).

Mladá Fronta před nedávnem označila za specialitu severských horských kmenů uškrceného bobra nebo propečené ptáčky, kteří se chroustají i se zobáčky. Každý turista by se však měl dle varování průvodce z edice Reise Know-How (autor: Michael Schultze) vyvarovat konzumace nosorožců, tapírů a pythonů – ti se dostali na červenou listinu ohrožených zvířat. To je sice hezký, ale jak rozeznám na laoském talířku tapíří masíčko třeba od takového pásovčího?

3. Válka o bílého slona

Tahle příhoda z laoských dějin, přesněji řečeno z války o bílého slona, mne zaujala: V roce 1477 požadoval vietnamský král po laoském králi Sayovi Chakkaphatovi (sorry, skloňování je zde nad mé síly) zaslání bílého slona jako výraz pokory a poddanství. Tahle drzost laoského krále zdravě naštvala, a tak poslal Vietamci v odpověď obrovitánskou bednu. Ti bystřejší se jistě již domákli, co v ní bylo.

Správně: byla plná hoven posvátného bílého slona. Bohužel se toto hrdé gesto laoskému králi krutě vymstilo. Vietnamský král vyslal do Laosu své vojsko a zmocnil se postupně všech provincií.

4. Noční život

Nejprve zklamání pro všechny pařmeny: v Laosu je ZAVÍRAČKA, a to už ve 24.00. Laoské večírky mají být však slovy průvodce „krátké a intenzívní“. Zkušení laoští clubbeři vyčkají nejprve, až opadnou denní vedra, a v klídku povečeří v rodinném kruhu. Kolem deváté se začínají trousit ke klubům.

V klubech vyhrává většinou živá kutálka, která nabízí podivnou směsici hitovek počínaje laoským Lam Vongem (laoské kolečko), přes západní hity z 60. a 70. let a konče nejnovějšími thajskými fláky. Pití je prý celkem drahý, ale jste-li při penězích, můžete si ještě přikoupit k tanci a pokecu dívku. O chlapci jsem se bohužel zatím nic nedočetla, budu však děvčata průběžně informovat. Nejznámější dupárny ve Vientianne, hlavním městě Laosu, jsou Anou Cabaret a Marina (Gurtiiii!!!).

5. Laoština – nejlehčí řeč na světě?

Zde je několik informací k laoštině. Kdyby náhodou někdo z Vás (Ben?) uvažoval naučit se i tuto řeč, zde je malé překvapení – laoština, člen rodiny thajských jazyků, by měla být jedna z nejjednodušších řečí na světě. Jen si to představte: žádné skloňování ani časování, časy jsou zredukovány jen na to nejpodstatnější, také ono podivné „nudlové písmo“ se dá prý naučit relativně snadno.

Největší problém laoštiny tkví v její tonalitě. Stejné slovo se dá vyslovit různě dlouze nebo krátce a může se stát, že stejný sled hlásek může mít až šest různých významů, podle toho, jak je vyslovíte. Tak třeba slovo Süüa může znamenat: košile, matrace, tygr, víra či droždí. Docela slušný rozdíly, co? Když už znáte tohle slovo, pak byste se měli naučit ještě khao, to je rýže, také velmi důležité. Raději nechci vědět, co z toho je, když se to vysloví ňák blbě….

6. Dnes pro zeměpisce a klimatizéry

Dnes asi zejména pro Danuš a Jiříka, jediné dva geografy, které znám. A pro Zákopčaníka. Když se Vám podaří dorazit do Laosu dříve než jarní monzun, můžete se těšit na to, že se zde setkáte s nejpříjemnějším klimatem v celé jihovýchodní Asii (alespoň dle našich evropských představ). Já jsem v Laosu během tzv. studeného období sucha (listopad až leden). Toto období se vyznačuje hlavně chladnějšíma nocema – v hlavním městě Vientiane se pohybují teploty v prosinci i pod 10°C.

Na severu země, v oblasti, kde se nachází tzv. zlatý trojúhelník, jsou průměrné teploty průměrně o tři stupně nižší než ve Vientiane. V horách je v zimě značně chladno. Ojediněle je třeba počítat s přízemními mrazíky. Ok, toť pro dnešek o počasí vše – ať slunce svítí ve vašich duších či takňák.

7. Odkud přicházejí laoské telenovely?

Ahoj, jsem tu zas – tentokrát s informacemi o laoské televizi. Na co se dívají v Laosu? Předně existují dva laoské domácí programy, které jsou, jak okamžitě pozná vyspělý divák České televize, dělané celkem neprofesionálně. Krom toho mají ovšem Laosané možnost přeladit i na několik thajských kanálů a na severu dokonce na pár čínských. V zemi se vysílá prostřednictvím satelitu.

Telečumilství Laosanů se podobá tomu českému – čumilové jsou neukojitelní. Ve skoro každé vesničce je satelit a jeho vlastník je pro ostatní obyvatele obce takovým laoským Ponrepem. Nejvíce lační Laosané pro telenovelách a animovaných seriálech. Telenovely nepocházejí z Venezuely, ale z Thajska. Laoské národní kanály mají padla v deset večer. Zdravím Vás do Vašich modře blikajících obýváků, zvláště Bráňu.

8. Ať žijí duchové!

Dnešní díl seriálu vám doufám nažene vaši horrory vytrénovanou kůži do její husí formy… Laos, ta nádherná země, je totiž beznadějně v zajetí dobrých a zlých duchů. Aspoň to tvrdí příslušníci kmenů zejména v severní části země. V těchto oblastech si nikdo netroufne udělat nic, aniž by předtím svůj úmysl nezkonzultoval s příslušným dušstvem. Pro ilustraci výpověď jednoho Laosana, držitele diplomu z jedné ze západoevropských univerzit, který byl tázán, zda věří na duchy: „Nevěřím na duchy, ale pár už jsem jich viděl!“

Na počest duchů se v Laosu konají obětní obřady, obětováni při nich bývají zejména bůvoli. Obětních obřadů se nesmí účastnit cizinci. Tu a tam se objevují v laoských novinách zprávy o cizincích, kteří se náhodou nachomýtli k takovýmto ceremoniím, byli odchyceni vesnickým obyvatelstvem a nikdo už o nich nikdy více neslyšel. Přeji hezký večer a zdravím především oba advokáty z advokátní kanceláře BuBu!

Nejširší nabídku průvodců a map Laosu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

9. Tajná válka

Dnes na vážnější notečku: možná ani nevíte, co prováděli Američani v Laosu v letech 1964-1973. V roce 1964 napadlo Laos americké vojenské letectvo. Amíci však celá léta své aktivity v Laosu utajovali. K CIA náležející „Privat-Airlines“ s civilními piloty naházely v rámci desetitisíců náletů na Laos milióny tun bomb.

Teprve 6. března 1970, tedy šest let po prvním náletu, Nixon poprvé potvrdil existenci amerických vojenských aktivit v této zemi. Takzvaná „tajná válka“ proti Laosu skončila ale až v roce 1973. Celkem byly ze vzdušného prostoru na nebohé Laosany svrženy více než tři miliony tun bomb, což v případě tak malé země znamená tunu na obyvatele. To je víc než za celou druhou světovou válku. Trošku dost na to, že oficiálně nebyla proti Laosu vedena žádná válka, nemyslíte? Bez komentáře.

10. Kdo drží v Laosu kasu a kdo hubu

Dnes zase angažované téma. Nejdřív soustíčko pro automobilisty: ženskejch za volanty laoských automobilů je spousta! Jinak je dělení rolí spíš klasický: chlapům příslušejí těžší práce, orají rýžová pole, sejí rýži, pasou vodní bůvoly a hovězí dobytek, stavějí domy, loví, rybaří a pletou všechny možný proutěný a bambusový blbiny. O zbytek se starají ženské: tedy o domácnost, o dohled nad skřety, vaření, vláčení otopu, tahání vody, péči o domácí zvířectvo, tkaní, předení a šití pro celou rodinu.

Kromě toho drží ženy rodinnou kasu – což by nemělo být chápáno jako výraz nějakého pokroku. Důvod je prozaický. Ženská musí také prodávat rodinné produkty na trhu a je odpovědná za to, že v kase bude stále dost peněz. A běda, není-li tomu tak!

11. Mono nebo poly?

Roku 1976 se laoské zákonodárství definitivně přiklonilo k monogamii. To ovšem neznamená, že by se podařilo mnohoženství ňák výrazně vymýtit. Kvete spokojeně dále a přímo souvisí se zámožností toho kterého muže. V každém pořádném chlapském rozhovoru jde o dvě věci: za prvé se řeší Mia Noi, což znamená „malá ženuška“, druhým tématem je Mia Phööm, což jest „dodatková ženská“.

Správný chlap najme své Mia Noi vlastní dům a žije fakticky ve dvou rodinách. Když nemá hlavní žena námitek, praktikují se i v dnešní době trojánky. Neporodí-li hlavní žena děti, je povinna povolit svému muži přinejmenším jednu vedlejší ženu. Rozvedené a opuštěné ženské to mají těžké, jsou považovány za snadnou kořist a sexuální obtěžování různými zpustlíky a úchyly bývá na denním pořádku.

12. Gulliver poznává další zvyky Laotů

Řeknu Vám, je to fuška, dávat pořád pozor na to, aby se člověk nedopustil nějakého faux pas v kontaktu s Laosany. Velice snadno se vám například může stát, že vaše chodidlo je nevědomky nasměrováno na nějakou osobu nebo mnicha či buddhu….

Co je dále na chování lidí v Laosu z evropského hlediska přinejmenším nezvyklé? Tak třeba dárky. Dáte-li Laosanovi dárek, nebude vám ani trochu vděčný ani se nebude nijak zvlášť radovat. Podle moudrosti Het Bun Dai Bun je to na dárci: ten by si měl vážit toho, že jeho dárek byl přijat a dobrý skutek akceptován. Nebo zdravení: zdraví se slovy Sabai Dii. K tomu musíte mít sepnuté ruce na prsou nebo u hlavy. Čím výše jsou ruce, tím více úcty prokazujete zdravenému. Jenomže pozor! Hlavně nic nepřehánět – máte-li ruce moc vysoko, znamená to něco jako „raději bych viděl tvá záda“.

A ještě něco divného: Podle vžitých pravidel nesmí být hlava ženy nebo podřízeného výše než hlava muže či nadřízeného. Proto se ženy vždycky lehce zalomí v bocích, míjejí-li sedící muže. Hm. Tolik k laoským zvyklostem, loučím se s vámi obligátním Sabai Dii a mám ruce asi tak ve výši čela. Vyložte si to po svém 🙂

13. Sloni nerezavějí

Dřív se Laosu říkalo Lane Xang Hom Khao. Pro ty, kteří ještě nezvládli základy laoštiny, připomínám, že to znamená „země miliónu slonů a jednoho bílého slunečníku“. Zvláště ceněni jsou i dnes sloní albíni, kteří jsou považováni za svatá zvířata. Byl-li v minulosti nalezen bílý slon, byl odchycen a okamžitě putoval do královských stájí. Čím více albínů, tím větší moc a štěstí země.

Dnes má Laos jednu sloní albínku. No, ona vlastně není zas až tak úplně bílá, ale jako albínka by prošla. Při různých slavnostech ji má široká veřejnost možnost spatřit na vlastní oči, žije v hlavním městě Vientiane. Jinak žije na severu země pořád ještě pár divokých slonů. Krom toho se i dnes sloni s úspěchem využívají jako pomocníci při tahání dřeva v džungli. Jsou prý výtečně vycvičeni.

14. Legenda o dýňovém lidu

Ahoj, původně jsem vám chtěla odvyprávět celou legendu o vzniku laoského lidu, ale teď vidím, že to musím hrozně zkrátit. Ta legenda, napsaná mrňavým písmem, zabírá v jedný knížce přes tři stránky. Objevilo se v ní celkem 26 nevyslovitelných jmen bezvýznamných lidí – podrobně se popisuje, jak se jmenovali synové a manželky nějakého krále, kteří s ním jeli na nějakou dlouhou výpravu, ale všichni se zas ve zdraví vrátili a nestalo se nic až na to, že ten král zas děsně zdlouhavě vyprávěl o tý svý pouti Všemocnému.

Zkrátka: Všemocnému se znelíbilo chování lidí, a proto na ně seslal potopu. Jejich tři krále však zachránil a poslal je, vybavené bůvolem, po opadnutí vody zase zpátky na zem. Bůvol za tři roky zemřel a z jeho nozdry vyrostl šlahoun, na kterém začaly zanedlouho rašit tři dýně. Dýně rostly strašně rychle, nabyly zanedlouho obrovských rozměrů a z jejich nitra bylo slyšet hlasité zvuky. Jeden z králů vzal horké šídlo a navrtal do dýní několik otvorů. Z nich se začali drát ven tmaví lidé. Protože díry nestačily, vzal král dláto a udělal do dýní nové otvory. Ven se tentokrát vyvalili o něco světlejší lidé s krátce zastřiženými vlasy. Těmto „dětem dýní“ se dostalo zakrátko obšírného školení o životě a potom se králové vydali spolu s celým příbuzenstvem na dlouhou cestu – ale to už jsem zmiňovala.