HISTORKA Z CEST: Zapomenutý pas vám v Barmě dokáže opravdu zavařit!

První návštěva Barmy se chýlí ke konci, mix pracovně poznávacího pobytu a soukromého výletu, po návratu do Bangkoku mi přiletí skupinka. Kamarád, se kterým jsme cestovala, odletěl o týden dříve, já se vracím do Rangúnu a rozhoduji se zajet ještě na západní pobřeží.

Mám průvodocovat první zájezd cestovní kanceláře do Barmy, v programu je třídenní pobyt na pláži, ovšem Ngapali, který je v programu, je sice krásný resort, leč cesta sem jedna z nejšílenějších v Barmě, většina lidí sem létá, po zemi sem jezdí jen dobrodruzi a mezi ně nemohu počítat již starší klientelu cestovky. Mám doporučení na jiný bližší resort, potřebuji ho však vidět, netroufnu si s klienty zajet do resortu, který jsem dopředu neviděla.

Žádost o pas

Potkávám v Barmě pracujícího Angličana a ten na moji informaci, že jsem měla cestu do Ngapali absolvovat s klienty, jen stroze prohodil, to nemohou přežít. Naše pocity jsou totožné.

Kupuji tedy lístek na autobus a vydávám se na časově zběsilý výlet k západnímu pobřeží, které sice není až tak vzdálené, leč silnice v katastrofálním stavu a na trase ještě přívoz přes řeku Irravadi, kde se musí čekat.

Přijíždím odpoledne k moři a nalézám sympatický rezort, kde si beru jeden pokoj. Zjišťuji, že autobus zpět jede jen jeden denně, a to ráno v 7:00. Ostatně později bych stejně nemohla, popozítří brzy ráno odlétám.

Vzhledem k poruchovosti autobusů a zpoždění o několik hodin a někdy i celý den, nemám moc jinou možnost. Rychlý oběd a chystám se na průzkum okolí. Při odchodu mě zastavuje zaměstnankyně resortu, že se musím zapsat, že potřebuje pas. To si vzpomněla brzy, recepce tu není, zapisovací povinnost je vždy zdlouhavá, je nutno vyplnit spoustu nesmyslných údajů, nechci se zdržovat.

V Barmě přísný režim nutí ubytovatele okamžitě předat údaje o nových hostech, recepční kopíruje dotazník a posílá či nese někam na vyšší instituci. Činím to, co na cestách zásadně nedělám, nechávám ji pas, ať si vše potřebné vypíše a odcházím. Barma je země poctivých lidí, zde nemám obavy z neužití pasu jako jinde. Po návratu mi ho vrátí.

Šok v autobuse

Nádherné pobřeží a vesničky mě zbavují všech myšlenek, kochám se a užívám moře. Poslední okamžiky volna, než nastane průvodcovská řehole. Vracím se večer, dávám si výborného kraba, místo kleštiček dostávám jen tupý příborový nůž, a tak mě zápas s krabem zaměstnává dost dlouho. Pozdě v noci padám do postele prosta všech myšlenek.

Ráno přijíždí autobus jen s malým zpožděním, v mysli řeším zájezd, přece jen musím improvizovat oproti představě CK, která nebyla reálná. Několik hodin v autobuse mi myšlenky lítají, až jedna zalétne trochu jinam. Pas!!! Ježíš, Buddha, Alláh… já pitomec, na pas jsme si vůbec nevzpomněla a ani recepční mi ho nedonesla, ostatně jsem ji večer už neviděla. Být tam recepce, zřejmě si vzpomenu.

Průšvih jako vrata

Tok myšlenek se rozjíždí jiným směrem a jediné co mi neustále buší do hlavy, že to je tedy průšvih jak vrata. Příjezd jediného autobusu je pozdě odpoledne, mně letadlo letí následující den ráno. Přívoz na trase funguje jen do 18:00, po této době je přívoz uzavřen, asi kontrolní opatření vládnoucí junty.

Taxi nepřipadá v úvahu, to co lze jinde v Asii, zde možné není. Barma je specifická.

Mobilní operátor zde není, běžná pevná linka funguje velmi špatně, zvláště na pobřeží je spojení velmi mizerné. Internet není. Můžu tak volat do světa z okna autobusu jaký jsem pitomec. V Rangunu dlouho hledám telefonní ústřednu, nalézám, ale do resortu se nelze dovolat. Buď to nikdo nebere, nebo to spojení vypadává.

Zlatý Charlie

Včera v resortu mě oslovil Barmánec přezdívaný Charlie, nabízel se jako průvodce do jungle atd. Poradil mi jiný hotýlek v Rangunu, než tam kde jsem bydlela. To je jediný kontakt na něj. Zoufale se vydávám do hotýlku, tajně doufám, že se jim podaří někam dovolat a najít Charlieho, je-li tak šikovný průvodce jak se prezentoval, snad se mu podaří zajistit poslání pasu zítra ráno po řidiči autobusu.

Vcházím na recepci, recepční se na mě usměje a ptá se, ty jsi Radka? Slyším dobře? nemám pas, ale mám snad své jméno napsané na čele?

„Ano, jsem,“ odpovídám zmateně.

Recepční pokračuje: „A ty nemáš pas, viď?“

„Nemám,“ jsem zmatená čím dál více, v zemi, kde se nedá nikam dovolat, snad funguje přenos myšlenek.

Recepční pokračuje „Volal nám Charlie, po tvém odjezdu v šuplíku našli tvůj pas, nevěděl, kam ti zavolat, tak zavolal na jediný kontakt, co ti dal, a doufal, že se v hotýlku stavíš.“ Neuvěřitelná země, říkám si v duchu. Na jedné straně tvrdý a krutý režim vládnoucí vojenské junty, na straně druhé skvělí lidé, co by se rozdali.

Náhradní řešení

Že bych se mohla rozloučit s nejhorší představou, že neodletím a doživotně zůstanu v Barmě jako psanec? Do Barmy se dá dostat jen letecky, pozemní cesty jsou zakázané. Nemáme tu ambasádu, nejbližší je v Bangkoku, ale mezinárodní telefonické spojení je v podstatě takřka nemožné, internet v tuto dobu ještě nefungoval, letenky nelze přebukovat. Bez pasu nikdo nesmí zemi opustit, ani se ubytovat. Řešení pro ztrátu pasu v podstatě neexistuje ani v teoretické rovině. Nemluvím ani o věci druhé, že na mě čekají klienti v Bangkoku.

Snažíme se zavolat zpět do resortu a najít Charlieho. Asi po hodině a asi na desátý pokus se nám konečně spojení daří. Charlie dohledán a ráno pošle pas po řidiči autobusu, odpoledne či navečer si ho v lepším případě vyzvednu a druhý den brzy ráno odletím.

Jméno řidiče netuší, jen ráno zastaví autobus. Mobily tu nejsou, prostě si musím autobus a řidiče nějak najít. Doufám a modlím se, ať vše klapne. Jdu uklidnit řádně pocuchané nervy večeří a chutným barmským pivem Myanmar.

Nejširší nabídku průvodců a map Myanmaru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Konečně pas

Odpoledne jedu na autobusové nádraží, jenže jak dohledat můj autobus, když doba příjezdu je plus mínus čtyři hodiny. Autobusové nádraží tak, jak je v Asii zvykem, je jen velká, nijak neoznačená plocha. Na místě, kde jsem včera já přijela, stojí sice autobus, ale odjinud.

Marně se ptám, kam přijede autobus z Chaungma. Prý kamkoliv, zní nejčastější odpověď, někteří, zřejmě aby mě nezarmoutili, mě posílají na konkrétní místo. Další mě ale posílají na opačnou stranu. Pobíhám, ptám se. Až najednou jeden chlapík kráčející kamsi z autobusáku zastavuje a ptá se: „Ty sháníš pas?“

„ Ano, ano!“Je to snad můj zachránce?

Chlapík sahá do kapsy: „Tak tady ho máš.“ Balvan, který mně spadl ze srdce, bylo slyšet snad až v resortu. Děkuji, opakovaně děkuji a tahám z kapsy finanční pozornost. Chlapík je překvapen, s tím vůbec nepočítal, pomáhá se přece lidem zdarma. Nutím mu alespoň něco. Jsem zachráněna, zájezd je zachráněn, strážní andělé zas zvládli svoji šichtu na výbornou. Já, která nedávám pas z ruky, já, která nabádá klienty, aby si dávali pozor na vše, ale na pas obzvlášť, ho nakonec takto hloupě zapomenu.

Po letech cestování a průvodcování se přesvědčuji, že člověk občas udělá to, co nikdy předtím a poruší svoje pevné zásady. Jde tam, kam by nešel, dá z ruky to, co vždy hlídá. Spěch a občas nervy, dělají své. Člověk chybuje.