Cesta za tajemnými etniky do Ladakhu. Po dlouhé cestě na střeše autobusu se před cestovateli otevře svět starý a neprobádaný, ale přesto již civilizací infikovaný.
Zrovna usrkáváme z šálku lahodného chai masala, když se ve dveřích objeví Palmo, majitelka léhského guesthousu Zeepata, kde jsme si udělali naši ladackou základnu. V ruce drží dokumenty – povolení do vesnic Dha a Hanu. Opravňuje nás vstoupit do dvou z pěti osad, kde žije tajemstvími opředené etnikum Brokpa.
Cesta má trvat šest až sedm hodin a autobus jezdí jenom jednou denně. Proto raději vyrážíme s půlhodinovým předstihem, což se záhy ukazuje nedostatečné. Autobus praská ve švech, pár místních šťastlivců se ještě protahuje dovnitř. My už ne. Tušíme problém – povolení totiž platí jen tři dny. Ptáme se, kolik stojí taxík. Tak vysokou částku z principu odmítáme platit. Stopem? Asi ne, vesnice jsou odlehlé, navíc máme domluveno vyzvednutí od autobusu a nemáme jak oznámit změnu. Vtom se autobus rozjede.
Skupinka smolařů, která se nedostala dovnitř, se za ním ihned rozbíhá a sápe se po žebřících nahoru. Vyměníme si pohled. Jasně, na Adéle vidím, že se jí do nepochybně nebezpečného dobrodružství zrovna nechce. Za malý okamžik už se ale usazujeme na železnou konstrukci střechy. Adéla není zrovna nadšená, asi i nějaká ta slza doprovázená nadávkami ukápla, za pár minut se ale uvolní a začne si jízdu v mezích možností užívat.
Ladakh je nejvýše položená náhorní plošina státu Džammú a Kašmír. Vesměs se nachází ve výšce přes 3000 m.n.m. a podle toho vypadá i horská dálnice, kterou jedeme větší část cesty. Úzká, klikatící se, nabízející spektakulární výhledy, ale i nebezpečná. Závozník se čas od času mrštně vyhoupne dveřmi nahoru, tančí mezi lidmi, přebíhá po okraji a umně kasíruje přistoupivší pasažéry.
Přestože je jízda na střeše nelegální, bývá tolerována. Dnes při nehodě zahynulo několik lidí, proto je policie přísnější a všichni musí při kontrole ze střechy seskočit. Za prvním rohem zase naskáčou nahoru – žádné překvapení.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Co se zpočátku jevilo jako dobrá šílenost, se po pár hodinách stává bolestivou otravou. Střešní konstrukce přeci jenom není úplně uzpůsobená lidskému pozadí. Dobrým zpestřením jsou momenty, kdy projíždíme pod právě dozrávajícími meruňkami. Přední část osazenstva natahuje ruce a zkouší jich co nejvíc ukořistit. O úlovky se všichni dělí. Pak pro změnu chytáme meruňky, které nám hází cestující ze střechy autobusu míjejícího nás v protisměru. Občas se musíme sehnout před větvemi nebo dráty elektrického vedení.
Starší paní ke mně natahuje ruku a podává mi hrst sušených meruněk. Není náhoda, že je kolem nás těchto plodů požehnaně. Mírnější podnebí pěstování ovoce a zeleniny přeje, a proto bývá údolí kromě árijského označováno jako ovocné a v okolní aridní krajině působí jako oáza v poušti. Prodej výpěstků je hlavním zdrojem příjmů místních obyvatel.
Jsou to opět meruňkové stromy, přes které si klestíme cestu mezi kameny v kopcích poté, co nás naše vesnická spojka obeznámí se situací. Kvůli rozvodněné řece k vesnici nemůžeme přijet autem. Silnice je pod vodou a vesničané musí pár kilometrů nadcházet divokým houštím v kopci nad ní.
Obdobný výhled se nám naskytne i po příchodu do osady. Dozrávající meruňky, kam člověk dohlédne. Domácí část zrovna zpracovávají na marmeládu. Speciálně meruňky z Dha jsou vyhlášeny svojí sladkostí.
Ubytujeme se ve skromném příbytku s výhledem na hory, ovocné stromy a pole pšenice. Čtyři dny bez elektřiny, studená sprcha, vaření na ohni. Na uvítanou dostaneme místní specialitu gur-gur cha, černý čaj smíchaný s máslem a solí, do kterého si místní míchají tsampu, opraženou ječnou mouku. V noci nás v posteli cosi kouše. Svědění ruší spánek a pupínky zůstanou dobré dva týdny.
Ze všeho nejvíc nás ale zajímají – a kvůli nim tu také jsme – místní lidé – Árijci. Má se za to, že jsou přímými potomky armády Alexandra Velikého, ačkoliv dohady o jejich původu se liší. Na rozdíl od většiny populace Ladakhu nemají mít tibetsko-mongolské rysy v obličeji, ale světlé oči, vysoké lícní kosti a dlouhý nos. Svoji etnickou odlišnost a čistotu si po staletí uchovali přísnými sňatkovými pravidly. Přestože následují tibetský buddhismus, udržují si i vlastní animistické rituály. Ženy kromě výrazně zdobených šatů a šperků nosí ve vlasech zapletené květiny, díky čemuž si v Ladakhu vysloužily přezdívku květinové ženy.
| Indie, to nejsou jenom hory na severu, k subkontinentu patří i řada ostrovů a na jeden z nich se můžete vypravit v článku Cestování po ostrově Elefanta s průvodcem a pak toulání se po jednom z největších slumů jménem Dharaví bez něj. |
A na tomhle očekávání vyrostlo zklamání. Modré oči? Všeho všudy jsme spatřili dva modrooké. Květina ve vlasech? Přesně nulakrát. Později se dozvídáme, že za pózování v tradičním šatu si místní nechávají platit.
Chuť si spravíme až další ráno. Tashi, jeden z našich hostitelů, má plán. Pokusí se nás propašovat do vesnice, kam turisté nesmí. Bude prý stačit, když odchytíme oficiální taxi, které vojáci nekontrolují. Jenže žádný taxík nejede. Nevadí. Máme se přikrčit na zadních sedadlech obyčejného auta. Tají se nám dech a srdce bije na poplach, ale vychází to. Projeli jsme kontrolou. Dál jdeme po svých.
Tashi nás provází vesnicí. Lidé mají divoké výrazy i oči, přeci jen je znát, že žijí takřka v izolaci v horách. Sedíme na střeše rozestavěného buddhistického chrámu, povídáme si a pozorujeme rozvodněnou řeku Indus. Na skalách se suší hromádky rozmačkaných meruňek, které nevypadají příliš vábně. Ty jsou pro zvěř, objasňuje nám Tashi s tím, že v zimě tu nic neroste a i lidé žijí převážně z mouky, ořechů a sušeného ovoce. Po lidech s květinou v hlavě a modrých očích však ani památky.
Tři dny meruňkové diety uplynuly jako voda a nadešel čas vrátit se do naší léhské základny. Štěstí se na nás usmálo hned dvakrát. Zaprvé jsme se vešli do autobusu a nemuseli jet na střeše, i když jsme větší část cesty stáli nebo seděli na půl zadku. A zadruhé – hádejte co? To, proč jsme přijeli, sedělo pár sedaček před námi. Žena s květem ve vlasech! Žel hnědých očí.
Výběr testerů Světa outdooru
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
