Dávám si desátou poctivou facku na tvář a cítím, jak jsem jich zase pár trefila. Bohužel další desítky jich zlověstně bzučí nade mnou. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, když si představím, jak asi vypadá můj obličej se všemi rozmazanými krvavými komáry. Vzdáváme spaní na postelích a stavíme uprostřed místnosti, na zaprášeném a flekatém linu neurčité barvy, vnitřní stan. V něm se snad těm pištícím krvežíznivým potvorám schováme.
Do nevěstince, se začínají scházet zákazníci. Nojo, no, spíme v bordelu, aniž bychom to plánovali nebo vůbec tušili, když jsme se nastěhovali. Autobus nás dneska večer vyklopil tady, v Taškömüru, a navazující spoj jede do Biškeku až zítra. Potřebovali jsme najít rychle levný hotel dřív, než padne tma. O půlnoci píská další muž u hlavního vchodu do budovy. Jen se otáčíme na druhý bok a spíme dál. Najednou někdo rozráží dveře do naší předsíňky. Budím se úlekem, krve by se ve mně nedořezal, tělo mám strachem ztuhlé. Ještě že jsme dveře z předsíňky do pokoje zajistili večer postelí. Moc se nám totiž nezdála malá rozviklaná zástrčka, kterou se dveře z chodby do předsíňky zajišťovaly.
Řev a bušení na naše dveře nepřestávají. Jsem strachem paralyzovaná. Ani nevím jak, ale ve zpocené ruce svírám pepřák. „Otevři ty dveře!” Buch, buch, prásk! Ožralý chlap tluče na překližkové dveře od našeho pokoje. Petr vyskakuje a drží postel u dveří. „Tohle je náš pokoj, dej si odchod, a to teď hned!” „Jenom si něco vezmu,” mumlá ožrala. Zdá se, že někde ztratil mobil nebo mu ho tady někdo ukradl, a on ho teď chce zpátky. „Ne, tady nic tvýho není, jdi pryč!” přeskakuje Petrovi hlas. V tomto momentě se nám báječně hodí ruská slovní zásoba z filmu Svéráz národního lovu. Výkřiky: „Pašjol ty!“ vkládáme za každou větu. Rozlícený opilec nás ale neposlouchá a snaží se dál vyrazit vnitřní dveře. Až po předlouhé chvíli se těžkým krokem potácí pryč. Třeštím oči do tmy a srdce mi bije až v krku.
Rychle balím stan a ostatní věci hážu bez ladu a skladu do batohu. „Tady už nebudu ani minutu,“ rozčiluju se a házím si batoh na záda. Petr mě zaráží. „Kam půjdeš? Myslíš, že takových agresivních hovad nebloumá tímhle hornickým městem v noci víc? Půjdeš si lehnout do parku pod strom?“ Má pravdu.
Sedám si na okraj postele u okna a vyhlížím svítání. Jsou dvě hodiny ráno. Ožrala se pere s muži z žigulíku před domem. Prostitutky je od sebe odstrkují a hystericky ječí. Konečně ožrala odchází a muži odjíždějí v žigulíku i s prostitutkami. „A bude klid,“ prohlašuje Petr a vypadá, že půjde zase spát. Moc bych si přála, aby měl pravdu, ale nějak tomu nevěřím. A instinkt mě neklame.
Protírám si oči. Mezi stromy před vchodem se mihlo ve mdlém svitu lampy bílé tričko horníka-ožraly. Vrací se. Venku se ozývá dupot a opilec lomcuje mřížemi. Vztekle do nich kope a řve jako smyslů zbavený. Ani nedutáme a doufáme, že mříže nepovolí. Zvuk rozbitého skla. Odskakujeme od okna. Opilec si vylívá zlost na vedlejším okně a rázuje pryč. „Sakra, už se zase vrací,” syčí Petr. Několik vzteklých kopanců do mříže. Krev nám tuhne v žilách. Poslední rána a mříže povolují. Tenhle Kyrgyz není žádné tintítko, ale pořádný kus chlapa.
Divoká hádka s bordelmamá. Padá facka a bordelmamá s kabelkou v podpaží vybíhá z budovy. Omdlévám strachy, jsme tady sami s nevypočitatelným ožralým bláznem. Jsme připraveni prchnout. Okno je přitlučené hřebíky k rámu, ale určitě půjde vykopnout. Připravuji prostěradla, aby nás střepy nepořezaly. Sedíme u okna jako přikovaní, sbalené batohy vedle sebe. Trekovky mám na nohách už od prvního okamžiku, kdy jsem ve stanu rozhýbala úlekem paralyzované tělo. Kam ale v noci poběžíme? Připadám si jako v pasti.
Těsně před pátou se opilec už asi po šesté vrací. Jsem tak unavená, že jeho další návrat mě už o moc víc vyděsit nedokáže. „Něco nese, vypadá to jako pistole,” hlásí potichu Petr ze svého zorného úhlu na druhém konci okna. „To snad ne!” šeptám. Co se dneska ještě všechno stane? Naštěstí se z pistole vyklubala srolovaná taška. Opilec chvíli bloumá po domě a s něčím v tašce odchází. Něco ukradl.
Čekám, kdy mi z té únavy a děsu prasknou nervy. Snažím se uvolnit počítáním do tisíce. Trochu to pomáhá. Proč sakra ještě nesvítá? Copak dnešní noc nikdy neskončí? Celá noční adrenalinová akce má asi jediné pozitivum. Od děsivého probuzení až do opuštění budovy pro nás přestala existovat hejna krvežíznivých komárů.
„Jdeme!” velí Petr, jakmile začíná být venku jen trochu vidět. Tři, dva, jedna, teď! Odsouváme postel ode dveří a vybíháme z opuštěné potemnělé budovy. Petr se ozbrojil tyčkami od stanu, já v ruce tisknu pepřák. Takto ozbrojení při poklusu z nevěstince (s krosnami na zádech) určitě vypadáme jako speciální komando z hodně nepodařené komedie.
| Tento a další zajímavé příběhy se dočtete v knize Lucie Drbohlavové Hedvábnou stezkou. Kromě mnoha dalších příhod z téměř dvouletého putování Lucie a Petra po Střední Asii, Pákistánu a Afghánistánu v knize najdete třeba i užitečné rady ohledně toho, jak si co nejlépe užít cestování s poloprázdnou kapsou. Knihu možno objednat například na stránkách knihkupectví Jota. |
