Himalájskými sedly po stopách Šivy

Přes Indrahar do nitra hor

Přestože východiskem desetidenního putování je bývalá britská vojenská základna Mc. Leod Ganj, která se stala po čínské invazi do Tibetu jedním velikým uprchlickým táborem tibetský buddhistů v čele s jeho svatostí, tibetské zvonky a vlaječky nesahají vysoko a brzy je nahrazují svérázné hinduistické modlitebničky. Šplháme hustým lesem na úbočí a vstupujeme do těsnějšího údolí bílých skal, jehož závěrečný výstup už skrývá louky Triundu. Tady se ve výšce 3.000 mnm poflakuje se svými stády několik pastevců a snaží se ve svých stanech prodat čaj bohatým Indům, kteří se až sem dostanou při svých vlastivědných procházkách. Sledujeme pozorně hradbu před námi a přemýšlíme, které ze sedel nás zítra čeká. Spaní je zde zpoplatněno, a tak je dobré pokračovat kousek výše na plošinu se zelenými jezírky, nebo dojít až do tábořiště zvaného Lahesh Cave. Vydali jsme se přes několik travnatých závrtů s poházenými šutry k nástupu. Cesta vyschlým řečištěm samozřejmě není značená a jeskyně, která se zdá zevnitř obrovská, se v té hoře kamení úplně ztrácí.

Brzy ráno nás čekal dvouhodinový útok na prudké sedlo Indrahar (4.500 mnm). Výhled dolů s převýšením tří tisíc metrů bohatě vynahradí absenci zasněžených ledových štítů, které už ale vykukují daleko ve směru našeho dalšího putování. V sedle o sobě dává znovu vědět Šiva, mocný ničitel i tvořitel, pán hor. Tyčí se tu několik trojzubců a malá soška jeho syna a boha štěstí, Ganéši. Krajina se za hřebenem úplně mění. Místo skal se prudká údolí zelenají loukami i hustými lesy, mezi nimiž burácejí mohutné řeky. Přespali jsme u pastevců a sestupovali celý další den podél řeky. Odpoledne jsme potkali dva poutníky se stádem ovcí. Žena měla na zádech přivázané dítě v barevné dece, muž potom v každé ruce malinké jehňátko. Bylo nádherně, chvíli jsme si lehli do trávy a počkali, až přejdou. Na uzounkou stezku bychom se nevešli. Cesta se klikatí, klesá a zase stoupá, chvílemi překračuje ošklivé sesuvy, jindy je vyskládaná nad kilometr vysokou propastí. Ucítila jsem kouř. Břidlicové tříšky domků se krčily v hlubokém údolí, kde se svah znovu lomil, aby spadával k řece po strmých skalách. Nad vesničkou Kuarsi leží terasová políčka, práce na nich už však končily a lidé se scházeli na návsi u Šivova chrámu. Během chvilky jsme už seděli s ostatními na zemi nad talíři z listů a rukou namáčeli čapáti do nesmírně ostré směsice čočky a rýže.

Trek k posvátnému jezeru

Dalších pět hodin trvalo, než jsme se dostali k sjízdné prašné cestě vedoucí do obce Holi. Tady končí svět a nezbude, než se vydat některým z úbočí vzhůru nad řeku Sakdali. My si vybrali tu, která vede k posvátné hoře Manimanesh Kailash, do sedla Sakdali. Cesta stoupá rychle vzhůru a pomalu vykukují zasněžené štíty a rozsáhlé ledovce kolem nás. Je pozdní léto, takže tu je sněhu jen málo a na skromných políčkách dozrává druhá sklizeň. Zavoněla marihuana a přihlásila se osada Kalah. Zastavili jsme u šmolkově natřeného domku s nápisem wel-come. Hospůdka to nebyla, to jsme pochopili ihned, když jsme se pokoušeli objednat si čaj. Sice jsme se tady poprvé v Indii setkali s komunikačním problémem, nijak to však nenarušilo milé posezení na zápraží. Všechny ženy s dětmi vylezly z domu, aby se užasle přidaly a dokonce nám přinesly jablíčka s česnekovým kořením. Modré nebe ostře kontrastovalo s barevnými sárí, sluníčko hřálo a my tam seděli a byli úplně šťastní. Zaplatit za pozvání si nenechaly, a tak jsme jim věnovali velikou českou čokoládu. S radostí si ji hned rozpatlaly po rozesmátých zubech. Ale my už stoupali sále a za chvíli z vesnice zbyly jen stříšky schované v terasách hluboko pod námi.

Pěšina se drápe nad skály, aby mohla pokračovat po úbočí až k mostku přes řeku Sakdali s výbornými místy k táboření. Také tady je Šivova svatyňka, tentokrát i s jeho modrou sochou. Celá tato trasa je poutní cestou, a díky tomu je značená bílými šmouhami na kamenech a lemují ji modlitebny či pouhé výklenky ve skále opatřené praporkem či trojzubcem. Vycházeli jsme za rozbřesku. Ve chvíli, kdy se cesta dostane do závěru údolí, je potřeba odbočit vpravo a po skále vystoupat asi 500 metrů. Prolezli jsme roklí a ocitli se u čela ledovce. Tady nás čekal ještě jeden půl kilometrový výšvih, který jsme nechali pro sněžení až na ráno. V sedle Sakdali (4.900 mnm) se otevírá pohled na majestátní Manimanesh Kailash a pás himalájských sedmitisícovek vedoucí k tibetské náhorní plošině. Za sedlem nás čekalo posvátné místo, vrchol hinduistické pouti. Jak jsme se blížili dolů, přibývalo odpadků. Jezírko Manimanesh je každoročně v září svědkem slavností na počest velkého Šivy. Poutníci tu několik dnů bydlí na betonovém břehu a vše odhazují kolem sebe. Mezi spadlými plachtami a kupou odpadků i obětin jsme se dostali ke stánku, z něhož vylezl svatý muž. Byl oděný v oranžové roucho a jeho hlavu pokrýval hustý chomáč dredů. Nabídl nám pokouření a dobrý dal bhat.

Dlouhý pochod dolů nás dovedl k řece Bhalil. Podle ní lze vlevo pokračovat po silnici do vesnice Brahmour, nebo putovat horami dále k sedlu Kugti (5000 mnm). Jeho přechod vyžaduje ledovcovou výbavu, nebo alespoň zkušeného místního průvodce. Odměnou je vstup do tibetského světa údolí Spiti. Za vesnicí Kugti už člověk nepotká živou duši, jen starého sádhu, který „hlídá“ horský chrám Keylong a pomalu při tom vyfukuje marihuanový dým. Na velkém soutoku tří řek se pase stádo jaků. Vůdci stáda pozorují naši skupinku, jak se jim ztrácíme v dalším výšvihu na plošinu zvanou Alias. Ta slouží jako základní tábor pro překonání sedla. Krátký podzim však tady končí a my závod s přicházející zimou prohráváme. „Šiva tomu tak chtěl“, dozvídáme se od průvodců v džínách a polobotkách. Himaláje jsou domovem bohů a cestovatel se tu často stává poutníkem.