Pátek 28. 9. Vstala jsem brzy a zašla si na „toaletu“ pod skálu. Tady jsem se mohla v klidu pokochat nádhernými ledovci, které vylézaly z protějšího pohoří. Čaj jsme dostali přímo do postele, Kalda však neměl chuť na nic. Nezúčastnil se tak ani snídaně. Vyrazili jsme nakonec kolem deváté. Za vesnicí nám Suresh se švagrem ukázali další cestu a rozloučili jsme se.
Cesta stoupala vpravo nad vesnicí, aby došla postupně až nad Holi, kde se stočí doleva nad řeku Sakdali. Tu a tam se mezi terasovými políčky blýskla barevná vesnička s břidlicovými střechami. Odpočívali jsme na ostrohu už poměrně vysoko nad Tyori. Náhle se přihnaly rozzuřené krávy a jedna druhou málem smetla ze skály dolů. Nad Sakdali už se nám s každým výškovým metrem otevíral pohled na ledovce Dhauladharu i zasněžené štíty ve skupině Manimanesh. Vstupovali jsme do jednoho z nejúchvatnějších údolí a pro tu krásu jsme ani nepospíchali. Kousek před vesnicí Kalah jsme si opět sedli. Okolo nás poletovali himalájští supi, po chvíli se přihnalo stádo ovcí. Starší manželé je doprovázeli s jehňátky v rukou, a spolu s dětmi, které kamsi běžely, se stali vděčným cílem našich foťáků. Pěšina pokračovala podél staletého elektrického vedení a mladší vodovodní trubky stále nahoru. Šla jsem trochu napřed a potkávala místní vesničany. Zdravili mě s úsměvem a sepnutýma rukama, i já se už naučila odpovídat „namasté“.
Zavoněla marihuana a přihlásila se osada Kalah. Může se pochlubit nádhernými domy, lidmi i dobře vybavenou Šivovu svatyňkou, přesto však tu turisté zřejmě nechodí. Měli jsme chuť se tu zastavit déle. Našli jsme jakýsi šmolkově natřený dům, na němž stálo wel-come. Hospůdka to nebyla, to jsme pochopili ihned, když jsme se pokoušeli objednat čaj. Sice jsme se poprvé setkali s komunikačním problémem, nijak to však nenarušilo milé posezení na zápraží. Všechny ženy s dětmi vylezly z domu, aby se užasle přidaly. Dokonce nám přinesly jablíčka s česnekovým kořením. Modré nebe ostře kontrastovalo s barevnými sárí, sluníčko hřálo jako jejich úsměvy a my tam seděli a byli úplně šťastní. Zaplatit si nenechaly, a tak jsme jim dali velikou čokoládu. Měly radost, hned si ji rozpatlávaly po zubech a smály se ještě více. Vyfotili jsme se s nimi, rozloučili se jako s přáteli a opustili tento ráj, abychom se drápali do dalšího kopce nad vesnicí. Za chvíli z ní zbyly jen malinkaté stříšky schované v terasách hluboko pod námi.
Pěšina se dále drápe nad skály, v níž je mnoho zastavení i modlitebniček, aby mohla pokračovat po úbočí až k mostku přes řeku Sakdali. Sem jsme dorazili kolem čtvrté hodiny po dlouhé chůzi hlubokými lesy, skalkami s červeným mechem a rozkvetlými loukami. Místo je výtečné pro táboření. Také tady je Šivova svatyňka, tentokrát i s jeho modrou sochou. Celá trasa je poutní cestou, a díky tomu ji lemují modlitebny či pouhé výklenky ve skále opatřené praporkem či trojzubcem, a kromě toho je značená bílými šmouhami na kamenech. Postavili jsme si stany, umyli se v řece, trochu si přeprali oblečení a uvařili dobroty. Posezení s kostkami potom zpříjemnil zbytek rumíku. Přece ho nebudeme tahat do sedla. S Kaldou jsme ještě učinili proti-medvědí opatření a zalehli. Zítra nás měl čekat náročný den.
Sobota 29. 9.
Ráno byla v naší roklince u řeky strašná zima. Vyrazili jsme tedy až v osm, a já se ještě ztratila, když jsem si došla na záchod. Doběhla jsem ostatní akorát u rozcestí v závěru údolí. Některé praporky a značky tu překračují řeku, jiné pokračují po našem břehu nahoru do skal. Nakonec jsme zvolili druhou variantu. V mnoha serpentinách jsme se dostali konečně na sluníčko. Pomalu jsme rozmrzali, stejně tak i půda pod námi. Cesta se poměrně rychle zvedala do výšky nad údolí, několikrát jsme přecházeli burácivé vodopády, lezli cestou vysekanou ve skále, přecházeli zežloutlé louky. Místy se objevily podivné malinkaté příbytky pro obětiny, nejčastěji náramky či kusy oděvů, někde jsme našli i dřevěné postýlky. Odpočinuli jsme si u praporku Zdálo se, že do sedla už zbývá jen jedno skalní koryto. Nevěřila jsem svým očím, když jsem se dostala nahoru a zjistila, že se teprve otevřel výhled do nádherného ledovcového cirku, nad nímž trůnila Manimanesh Kailash. Počkala jsem na ostatní na travnaté plošince a v půl druhé jsme všichni zoufale pohlíželi na další skalní hradbu. Počasí se mračilo ze všech stran, ale o výstup jsme se pokusili. Po chvilce zahřmělo. Ještě jsme chvíli vyčkávali, ale potom jsem označila další postup za holý nerozum a vrátili jsme se pod skálu, kde jsme na trávě rozdělali stany ve výšce 4.200 mnm (toto místo se nazývá Sari Got). Bouřka se nám naštěstí vyhnula, jak ostatně Lenka doufala, ale snad mi mou pověstnou opatrnost kamarádi odpustili. Taková aklimatizace se nám ještě bude hodit. Přestalo sněžit, místy prosvítalo sluníčko. Vylezli jsme ven a uvařili. Lenka s Jarem už pro zimu nevykoukli, a tak jsme se tedy také znovu zachumlali do spacáků a hráli lodě.
Neděle 30. 9.
Dneska se nám i samy hory odvděčily za včerejší opatrnost. Sice jsme se probudili do jinovatky, ale sluníčko už vítězilo nad mraky, a než jsme se za hodinu vyšplhali do sedla Sakdali (4.500 mnm), bylo úplně nádherně. Otevřel se tu výhled na zasněžené vrcholky, ledovce i majestátní štíty a mohli jsme tak pozorovat zblízka ledovcový cirk, u něhož jsme spali, Manimanesh Kailash, posvátné Šivovo sídlo, a stejně tak i pohoří Dauladhar, Kugti a další skupiny směrem do tibetské části Indie. Byl to první opravdový himalájský pohled. Nejdříve jsme fotili jako o život, potom se Kalda odebral na záchod a já si lehla na karimatku, abych se opalovala. Když dorazili Jaro s Lenkou, učinili totéž. Člověku se málokdy poštěstí, aby se mohl povalovat v tak vysokém sedýlku. Až v 11 hodin jsme odtud konečně odcházeli trochu zmoženi výškou i sluníčkem. Cesta dolů k betonovému jezírku byla velmi pohodlná a dokonce ji lemovaly bílé patníky. Jak jsme se blížili dolů, přibývalo odpadků. Účast na náboženských poutích je zásadním rysem hinduistické kultury. Jezírko Manimanesh je každoročně v září svědkem slavností na počest velkého Šivy. Poutníci tu několik dnů bydlí a vše odhazují kolem sebe. Mezi spadlými plachtami a kupou odpadků i obětin jsme se dostali ke stánku, z něhož vylezl svatý muž. Byl oděný v oranžové roucho a jeho hlavu pokrýval hustý chomáč dredů. Usmál se a nabídl nám ke koupi oběd. Nepřežíval zde sám, postupně ze slumů vykouklo ještě několik mužů. Kluci s ním pokouřili travku, já se šla zatím podívat okolo jezera. O chrámku se zde nedá mluvit, což je celkem pochopitelné. Svatyní je samotná Šivova hora, žádný by se její velikosti nevyrovnal. Na břehu je však několik sošek, obrovských trojzubců a jakýsi oltářek s bronzovými sochami Šivy, Párvatí a Ganéši. Tam jsem položila náramky, které včera zřejmě přivolaly Šivův hněv. Ve škarpě za jezerem jsem našla stříbrnou konvičku a dózičku na červenou hlinku, kterou se dělají tečky na čelo. Krabičku zdobila svastika, symbol koloběhu životů a absolutna. Nezdá se, že by v Indii někoho obtěžovala jeho kontroverzní podoba s nacistickým hákem. Kluci se také vydali na obchůzku. Potom jsme si sedli na rohož s místními sádhuy a povídali si. Neodolala jsem koupi trojzubce, Kalda si zase pořídil červeno zlatý praporek.
Odcházeli jsme povzneseni, cesta nás však rychle udolala. Po té, co přešla most – tedy spíše prázdnou konstrukci mostu – pokračovala jako prašná silnička v nespočet serpentinách dolů. Většinou jsme si to snažili co nejvíce zkrátit, stejně jsme však nestačili muži s růžovou karimatkou. Potkali jsme dva indické turisty z Dillí. Jdou tudy nahoru k jezeru a zítra zase zpátky. To tedy opravdu nelze doporučit. Jako stroje jsme za dvě a půl hodiny docapkali do jakési osady. Ta vypadala spíše jako stálý utečenecký tábor. Chatrče byly ověšené barevným, ale dost otrhaným oblečením, všichni obyvatelé se museli pro nehostinnost svých domovů povalovat zvenčí. Nabrali jsme vodu a připravili se na další utrpení sestupu. Po chvilce jsme se však dostali do poněkud normálnější části vesnice. Tady stojí několik hotýlků nebo spíše střech nad hlavou. Tady také našla svůj domov růžová karimatka. Zlákala nás prodejna sušenek a čaje. Myslím, že jsme si všichni potřebovali odpočinout, protože další cesta k soutoku řek u Hasdaru trvala více než hodinu a pěkná už nebyla ani trochu.
Hasdar stojí nad řekou Budhil a vede odtud hlavní tah k jezeru, proto poutníky hned u východu z vesnice vítají velké sochy Šivovy rodiny. Luisa s kluky tu spala předevčírem, my se však rozhodli dojet taxíkem do Brahmouru. Chtěli jsme se umýt, dobře najíst a hlavně vidět staré chrámy. Pokud se nám podaří sedlo Kugti překonat, už se sem nevrátíme. Taxík nás vezl dost rozmlácenou silničkou. Šero dovolovalo tušit pod námi kolmé skály padající asi půl kilometru k řece. Vystoupili jsme na hlavní ulici v Brahmouru, kde však byla opět úplná tma. Pozeptali jsme se v několika hostelích, ale většinou neměli vodu žádnou, natož teplou. Nakonec jsme objevili luxusně vypadající hotel Chardusi a usmlouvali cenu na 400 rupií ve dvoulůžáku pro všechny. Kalda však mezitím zmizel do neznáma s utkvělou představou, že najde ubytování, které si vybral v průvodci. Pokusila jsem se vydat za ním, ale pohyb po potemnělých městech je pro osamocenou Evropanku opravdu nepříjemný, a tak jsem počkala, až se vrátí sám. Na večeři jsme si skočili dolů do restaurace. Nic z toho, co jsme si objednali, v kuchyni neměli. S Lenkou jsme si tedy daly tomato cheese, která byla tímto vyprodána, kluci rýži a nějaké pakory. Jarovi svítila očka a zkoušel jedno jídlo za druhým. Na jednom ze dvou balkonů jsme si potom otevřeli pivko. Lenka si ustlala na zemi, my tři se opět složili do postele. Mytí nechám na ráno.
