Největším africkýcm cestovatelem pro Evropu a Spojené státy byl v tehdejší době H.M. Stanley. Z ubohého sirotka se stal úspěšný novinář a zpravodaj, který psal pro americké noviny. Díky svým zásluhám byl královnou povýšen do šlechtického stavu.
STANLEY Henry Morton (vl. jm. John Rowlands) (* 28. 1. 1841, Denbigh, Wales, † 10. 5. 1904, Londýn, Anglie) – britský novinář a cestovatel
V pátek 10. listopadu 1871, 236 dnů po odchodu z Bagamoya a 51. den chůze z Uňaněmbe, vycházíme k Udžidži, kam bychom měli dojít už za necelých šest hodin. Je nádherné, chladné a svěží jitro. Vykročili jsme kupředu rychlostí, kterou se musíme co nejdříve dostat na dohled k Udžidži. Už za dvě hodiny spatříme hladinu jezera Tanganjiky.
S nedočkavou hbitostí jsme se vyškrábali na vrchol před námi a v dálce jsme ji opravdu zahlédli. Je to jezero Tanganjika! Sestoupili jsme po západním svahu a asi hodinu před polednem jsme naposled vstoupili do buše, který se rozprostíral po obou březích řeky. Nedočkavě jsme spěchali vpřed, aby se zpráva o našem příchodu nedostala do Udžidži dříve, než budeme na dohled. Od jezera dělil nás pouze nízký hřeben, který jsme zdolali s nečekanou rychlostí. Necelých pět set metrů od nás ležel přístav v Udžidži.
Na příkaz majitele listu New York Herald Jamese Gordona Bennetta odcestoval zpravodaj Henry Morton Stanley v říjnu 1870 do Zanzibaru s úkolem najít zmizelého cestovatele D. Livingstona, o němž svět neměl zprávy.
Britský novinář v amerických službách prožil trpké mládí ve Walesu. Jako plavčík se dostal do New Orleansu a vstoupil do služby tamního obchodníka Stanleye, který jej v roce 1858 adoptoval. V době občanské války byl odveden do jižanské armády, ale záhy byl zajat a jako dobrovolník vstoupil do armády Unie a sloužil na lodi Ticonderoga.
Díky novinařině na cestě kolem světa…
Stal se novinářem a jako zpravodaj New York Heraldu procestoval západ Spojených států, Španělsko a Přední východ (1866). Pobýval s britským vojskem v roce 1867 v Etiopii a o dva roky později (1869) podával zprávy o otevření Suezského průplavu. Než jej vydavatel Gordon Bennett vyslal za Livingstonem, stačil navštívit Persii a Indii.
Počátkem ledna 1871 přistál v Zanzibaru a po dlouhých přípravách, jež trvaly třiasedmdesát dní, se vydala karavana, kterou tvořilo téměř dvě stě mužů, 21. března 1871 z Bogamoja do vnitrozemí. Vlastní Stanleyho doprovod tvořili tlumočník, dvanáct vojáků a dvacet osm nosičů s koni a mezky. Procházeli po karavanní stezce osadami Kikoka, Kingaru, Msuva a Usuguri do Simbamveni. Pokračovali k řece Ňambvě a do oblasti Uňaněmbe, kde se Stanley zapletl do konfliktu mezi arabskými obchodníky z Tabory a místními obyvateli (Ňamwezi), které vedl náčelník Miramba. Musel obejít území obsazené vzbouřenými Ňamwezi a teprve potom mohl zamířit do Mrery. Jeho výprava se blížila k jezeru Tanganjika, kde ležela osada Udžidži.
Záchranná akce pro Livingstonea
Podle předpokladu právě zde žil Livingstone. Mnohokrát později popisované setkání s proslulým cestovatelem, lékařem a misionářem(Dr. Livingstone, I presume. – „Doktor Livingstone, nemýlím-li se?“) založilo největší slávu britskému zpravodaji amerického listu. Až do prosince 1871 pobýval Stanley v Livingstonově domě v Udžidži. Společně se vydali na výzkum území ve střední Africe. Přepravili se do Urundi a k severnímu okraji jezera Tanganjika a po zkoumání řeky Rusizi, jež se do něho vlévá, se vrátili 12. prosince 1871 do Udžidži.
Po Vánocích přesvědčil Stanley Livingstona, aby se s ním vypravil do Uňaněmbe, kam došli 18. února 1872. Doufal, že budou pokračovat k východoafrickému pobřeží, zatímco Livingstone neustával věřit, že rozluští tajemství nilských pramenů. Cesty lékaře-misionáře a novináře Stanleyho se rozcházely. S Livingstonovým deníkem a dalšími doklady o jeho cestách a poznatcích se zpravodaj New York Heraldu 14. března 1872 obrátil k východu a po třech měsících se dostal do Zanzibaru.
Průzkum Viktoriina jezera
H. M. Stanley se v letech 1873–74 účastnil jako dopisovatel tzv. ašantské války, tj. ozbrojeného tažení Britů proti původním obyvatelům Zlatonosného pobřeží (dnešní Ghany). Za peníze New York Heraldu a Daily Telegraphu se vydal na další cestu v roce 1874. V doprovodu tří set průvodců a nosičů opustil 17. listopadu 1874 Bagamojo. Přes neprobádané území střední Tanganjiky se po více než třech měsících dostali do Mwanzy (27. 2. 1875) na jižním břehu jezera Ukerewe (Viktoriino). Ve skládacím člunu, nazvaném Lady Alice, se Stanley pustil na hladinu jezera a podrobně prozkoumal jeho zákruty. Potvrdil, že Ukerewe je jedno velké jezero s mnoha ostrovy.
Přeplavil se do Bugandy a s početným průvodem, který mu poskytl místní vládce Mtesa (2 300 mužů) se vydal na cestu k Edwardovu jezeru. Počátkem roku 1876 spatřil pohoří Ruwenzori, jež dosahuje pětitisícových výšek, ale k samotnému jezeru nepronikli. Odpor místních kmenů byl příliš houževnatý. Stanley se vrátil k jezeru Ukerewe a připravil se na novou cestu. Zamířil na jihozápad a došel znovu do Udžidži na břehu jezera Tanganjika. Opět sestavil Lady Alice a v červnu a červenci 1876 obeplul jezero. Na konci srpna 1876 se přeplavil na západní břeh a v Livingstonových stopách postoupil do Ňangwe na břehu řeky Lualaby.
Místní vládce Tippu Tib (vlastním jménem Hamid ibn Muhammad al Mardžálí) poskytl Stanleyovi čluny, na nichž se americký badatel 5. listopadu 1876 vydal po Lualabě. Jeho postup provázely srážky s příslušníky kmenů, žijících na břehu této mohutné řeky: Netrvalo dlouho a výpravě bylo se brániti proti zuřivému útoku divochů, kteří na čtrnácti člunech s velikým křikem na cizince se obořili. Stanley dal se jim přiblížiti až na 30 metrů, z kteréžto vzdálenosti vysílali na ně divochové své jedem napuštěné šípy. Nyní dáno znamení k palbě, a zahouklo třicet ručnic, které způsobily velikou záhubu v nepřátelských řadách a uvedly je v úplný zmatek. Z lidí Stanleyových byli tři poraněni střelami, ale včasné použití přiměřených prostředků zamezilo účinek jedu, a vyjma bolestné podebrání neměly rány ty žádných nebezpečných následků.
Stanleyovy podopády
Obtíže cesty pralesem podél divoké řeky přinášely vyčerpání a nemoci, které decimovaly především pěší část výpravy. Tippu Tib se vyvázal z dohody se Stanleyem a o Vánocích 1876 se cesty obou vůdců rozešly. Stanley na Lady Alice v doprovodu necelé půldruhé stovky mužů, žen a dětí na člunech pokračoval v plavbě po Lualabě. Po deseti dnech dorazil k vodopádům, které později dostaly Stanleyovo jméno.
Peřeje a vodopády ztěžovaly cestu expedice stejně jako neustávající útoky kmenů, žijících na březích mohutnějící řeky. Na soutoku s řekou Aruwimi bylo jasné, že Lualaba představuje horní tok Konga a nepatří do vodní soustavy Nilu. V peřejích zahynul Afričan Kaulu, který se spolu se Stanleyem vydal před lety hledat Livingstona a pobýval poté v Londýně. Na počátku června podobně zemřel i poslední evropský účastník Stanleyova tažení Frank Pollock. Výprava v té době prožívala nejkritičtější chvíle, když Afričanům docházely síly. Stanley musel vynaložit všechnu svou rozhodnost a výmluvnost, aby své průvodce přemluvil k pokračování v cestě. Třicet dní pak překonávali pouhých pět kilometrů zdivočelé řeky.
30. července 1877 se Stanley dověděl, že je vzdálen pouhých pět denních pochodů od Bomy, obchodního střediska v ústí Konga. Vyslal jednoho ze svých lidí, aby vyhledal nejbližší Evropany a opustil Lady Alice, která proplula 11 000 km (i když 3 200 km proputovala na ramenech nosičů). Se zbývajícími 115 lidmi se 1. srpna 1877 dal na pochod k pobřeží. Ve čtvrtek 9. srpna, kdy uplynulo právě 999 dní od chvíle, kdy Stanley vystoupil v Zanzibaru z lodi, našel amerického cestovatele záchranný oddíl vyslaný po přečtení jeho zprávy z Bomy. Za další tři dny došli společně na pobřeží Atlantiku. Stanley se loučil s řekou Kongo: … ohlédl se naposledy po mohutné řece, na které byl zakusil tolik útrap a tolik žalosti, a vzdával díky Všemohoucímu, jenž mu byl ochranou na cestě temnou pevninou od jednoho moře k druhému.
Pro Evropu a Spojené státy získal Stanley pověst největšího afrického cestovatele. Jeho rozhodnosti a tvrdosti v jednání s místními vládci využíval belgický král Leopold II., jenž se až do roku 1885 prohlašoval za soukromého majitele Konga. Do jeho služeb vstoupil americký novinář v roce 1879 a o pět let později odcestoval (1884) do Konga. Zakládal na jeho území obchodní agentury a podřizoval místní kmeny svrchovanosti belgického krále (od 1. 7. 1885 Svobodného státu konžského). Leopoldovým jménem nazval jezero v oblasti mezi řekami Kongo a Kasai (dnešní Lac Mai-Ndombe).
Evropská veřejnost si Stanleyovo jméno znovu připomněla v roce 1887, kdy se vydal na pomoc Eminu pašovi. Pod tímto jménem vystupoval německý lékař Eduard Schnitzler, který ve službách egyptského chediva spravoval Rovníkovou provincii (na Horním Nilu). Povstání súdánských mahdistů, kteří v lednu 1885 obsadili Chartúm, izolovalo Emina pašu v jeho sídle, kde ho navíc znepokojovali povstalci v Bugandě. Britský tisk barvitě líčil obtížné postavení Emina paši a v Londýně vznikl výbor, který organizoval pomoc tísněnému evropskému vládci v černé Africe. Do čela výboru se postavil H. M. Stanley a koncem roku 1886 odcestoval do Afriky. V Zanzibaru si najal nosiče a necelou stovku ozbrojených průvodců, jimž v čele stál známý vládce Tippu Tib.
První Evropan v džungli Pygmejů
Od jara 1887 postupoval Stanley do vnitrozemských pralesů. V dubnu se dostal k jezeru Leopolda II. a v polovině června k řece Aruwimi, u jejíhož ústí do Lualaby zanechal část svých mužů pod velením majora Berthelota. Po řece Ituri se 28. června 1887 vydal do džungle, kam dosud nevstoupil žádný z Evropanů. Jen zvolna postupoval hustou a těžko prostupnou vegetací, kde v temném a vlhkém prostředí hrozily otrávené šípy Pygmejů, kteří se odmítali podřídit evropské civilizaci.
Pět měsíců se Stanley prodíral konžskými pralesy a ztratil 180 mužů, kteří se s ním vydali na cestu. V prosinci 1887 konečně dospěla výprava s nemocí zuboženým Stanleyem k Albertovu jezeru a po několika dnech se potkala s celkem spokojeně vyhlížejícím Eminem pašou, který neměl mnoho zájmu odejít se „záchrannou“ výpravou do Evropy. Vydav se na cestu z obzvláštní ochoty a s dobrým míněním, proč jsem neučinil totéž pro Emina, co jsem učinil pro Livingstona? Jednoduše proto, že mi Emin nedal. On způsobem zcela neobyčejným se vynasnažoval, aby moje úcta k němu ochabla. Některé věci jsou mi u něho doposud tajemstvím,psal Stanley v úvodu ke knize, kterou o svých zážitcích u „dvora“ Emina paši napsal jeden ze Stanleyových důstojníků.
Po třech týdnech se Emin paša přece jen nechal přemluvit a zotavený Stanley se vydal znovu do těžko prostupného pralesa pro „posily“, které zanechal u řeky Jambuji. Po obtížném pochodu do východního Konga však našel jen zdecimovanou skupinku šedesáti nosičů a evropského vůdce, který vyprávěl hrůzostrašné historky o zradě a smrti jejich bývalého velitele majora Berthelota.
Znovu se Stanley prodíral pralesy k Albertovu jezeru a opět čekal, tentokrát tři měsíce, na rozhodnutí Emina paši. Konečně se početný průvod asi 1 500 mužů, žen a dětí i s nemalým majetkem vydal 10. dubna 1889 na dva tisíce kilometrů dlouhý pochod k břehům Indického oceánu. Postupovali zvolna údolím řeky Semliki a objevili dosud neznámé Edwardovo jezero. V dálce minuli horské štíty Ruwenzori, pětitisícového pohoří, jež kdysi zaznamenal na svou mapu Ptolemaios Alexandrijský a označil je jako Měsíční hory. Teprve 4. prosince 1889 dorazila celá karavana do Bagamoja, kde ji uvítal německý vojenský velitel, neboť Tanganjika se v roce 1885 stala Německou východní Afrikou.
Ze sirotka šlechticem…
Po návratu do Londýna (1890) se H. M. Stanley vzdal amerického občanství a stal se znovu poddaným britské královny. V padesáti letech se oženil s mladou Dorothy Tenantovou, jejíž rodinný původ posiloval významné společenské postavení afrického cestovatele a dobyvatele, který dosáhl řady veřejných poct. Stal se poslancem Dolní sněmovny a v roce 1899 povýšila královna Viktorie někdejšího sirotka z cardiffského sirotčince do šlechtického stavu. Do Afriky se již Stanley nepodíval a jeho cesty do Ameriky a Austrálie (1891–92) připomínaly spíše turistický zájezd.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
