Slečna rozkládá jeden hedvábný šátek za druhým: „Tohle je 100% hedvábí, ruční práce. Jsou tkané tady v Burse – vidíte tu značku?“ Prohlížíme nádherné šátky, šály a pashmy z jemňoučkého hedvábí, v nepřeberném množství vzorů a barev. Obchůdky s nejlepším hedvábím dnes zabírají celý prostor Koza Han, starého bazaru s hedvábím.
Evropské hedvábí?
Byzantský císař Justinian I. vyslal v 6. století do daleké Číny dva mnichy s tajným posláním přinést vajíčka bource morušového a semena moruše, aby mohl ve Středomoří začít s produkcí vlastního hedvábí. Mnichům se podařilo obojí propašovat v bambusové holi a po mnoha útrapách dopravit císaři. Tak se dostalo hedvábnictví na řecké ostrovy a později do okolních oblastí.
Po hedvábí totiž tehdy prahnul celý antický svět, protože bylo znakem luxusu a vysokého postavení. Cena čínského hedvábí v té době neúnosně stoupala, navíc Evropa za něj v podstatě neměla co nabídnout, což byly důvody, proč se nejen Byzantinci snažili o vlastní produkci.
Mimochodem jedním z mála „platidel“ žádaných v Asii byli například otroci, zejména Slovanky z pobřeží Jadranu a z Ruska. V mnoha jazycích je také slovo otrok odvozeno právě od „Slovan“, např. angl. slave.
Koza Han nemečí
Střediskem produkce hedvábí v oblasti dnešního Turecka se stala Bursa, centrum starověké Bythinie a pozdější hlavní město Osmanské říše. Sám zakladatel této říše Osman Gazi (1281 – 1326) má v Burse vznešenou hrobku.
V roce 1491 byla ve městě postavena, právě kvůli obchodu s hedvábím, velká karavanseraj Koza Han (tur. koza = kokon, han = karavanseraj). Vykupovaly se zde kokony bource morušového a surové hedvábí, prodávaly se naopak hotové výrobky. Dnes se v přízemí a na nádvoří této budovy nacházejí čajovny a restaurace, zatímco celý ochoz v patře zabírají obchůdky s hedvábím.
Na Koza Han navazuje Emir Han, která bývala jakýmsi „hostincem“ pro obchodníky. Její spodní část sloužila k uskladnění zboží, nádvoří k ustájení koní, oslů či velbloudů a první patro pro ubytování samotných obchodníků.
Hedvábná rodinka
Vstupujeme do jednoho z krámků v Koza Han a paní se svojí dospívající dcerou nám začínají předvádět svoje zboží. Nejkrásnější velké šátky s tradičními motivy stojí kolem 50 lir (750 Kč). Nabízejí nám také jako suvenýr hrst bělostných kokonů za 5 lir. Nic nám ale nevnucují a trpělivě zodpovídají naše dotazy.
Snažíme se dozvědět, v které vesnici bychom mohli navštívit nějakou farmu, kde bource morušové chovají. Teď v květnu by totiž mělo být krátce před kuklením housenek; v červnu, kdy se kokony vykupují, by to bylo ještě zajímavější. Dozvídáme se však, že vesnice leží asi 100 km daleko.
K našemu překvapení ale mladá slečna vytahuje krabici, v níž si několik housenek spokojeně pochutnává na listech moruše. Přitom nám vysvětluje, že když kolem sebe housenky vytvoří kokon, vhodí se kokony do vroucí vody a z této smrtící lázně se pak vytahují rozvolněná hedvábná vlákna, která se dále spřádají.
Vysvětlujeme jim náš zájem o Hedvábnou stezku a když dodávame, že jsme z Čech, volají ještě hlavu rodiny. Přibíhá chlapík očividně potěšený naší návštěvou. Byl totiž před pár lety pracovně v Praze! Ptám se ho: „Jak to, že celá rodina umíte tak dobře anglicky? To nebývá v Turecku zvykem.“ „No, musíme – kvůli obchodu a turistům. Ale teď sem jezdí stále méně lidí. Mají strach z muslimských zemí. Myslí si, že Turecko je jako Írán.“ Po společném fotografování nám rodinka dává na rozloučenou pár kokonů, my jim na oplátku pohled Prahy.
PS: Jdeme shánět nějaký „malinko levnější“ (pravděpodobně ne čistě hedvábný) šátek pro Alenu do Íránu.
Více postřehů z Turecka, první zemi expedice Hedvábná stezka 2006 Aleny a Lukáše Synkových, přineseme v dalších reportážích.
Text a foto: Lukáš Synek
