Na jihu uzbecké části Ferganské kotliny leží Margilan, který už po stovky let představuje centrum produkce hedvábí a obchodu s ním v celé Střední Asii. Důvodem k návštěvě Margilanu je významná továrna na ruční výrobu hedvábí a také pestrý bazar, jednoznačně nejzajímavější, jaký jsme v uzbecké Ferganské kotlině viděli.
Jak se rodí hedvábí
V továrněYodgorlik nám vrátný přivolává brýlatou slečnu, která mluví dobře anglicky a provede nás po této továrně na hedvábí. Cestou k v první budově nám krátce vysvětluje místní historii.
Historie Margilanu sahá až do 1. st. př. Kr., přitom vlastní produkce hedvábí začala pravděpodobně ve 4. st. n. l. V minulém století vzniklo ve městě několik velkých továren na hedvábí, včetně největší v celém tehdejším sovětském bloku. Tahle byla založena teprve v roce 1972 jako družstvo, od roku 1992 je soukromá. Na rozdíl od ostatních závodů si však podržela ruční zpracování všech fází výroby hedvábí, takže produkuje látky té nejvyšší kvality. V továrně pracuje asi 250 zaměstnanců, převážně žen.
Výroba začíná na přelomu května a června výkupem kokonů bource morušového. Zhruba 40 dní předtím distribuuje stát farmářům, kteří mají zájem, po 20 g vajíček bource. Ti krmí vylíhlé housenky, dokud se nezakuklí. Práce je to nelehká, protože před zakuklením je takovému množství housenek třeba předkládat až 300 kg listů moruše denně. Z původního množství vajíček se nakonec získá asi 100 kg kokonů, přičemž kvalitní kokony se vykupují po zhruba 2$ za kilogram. Kokony lze po určitou dobu skladovat, takže výroba v továrně může běžet skoro celý rok.
Motýli se bohužel nesmí nechat vylíhnout, protože vlákna kokonu by se tím znehodnotila, a proto se kukly v kokonech nejprve zabijí horkým vzduchem. Další fázi vidíme v první hale kokony se hází do kádí s horkou vodou, kde se jejich vlákna rozvolňují. Po deseti minutách se konce vláken umě zachytí a navinují na jakýsi kolovrat, čímž vzniká nit. Na jemné látky se táhne ze 7 – 8 kokonů, na hedvábné koberce z 20 – 25 kokonů. Přitom jeden kokon vydá vlákno dlouhé neuvěřitelné 1 – 2 kilometry!
V dalším procesu se nitě barví a pak spřádají (tzv. technika ikat) nebo napřed spřádají a látka se barví pak (tzv. technika batik). K barvení se používají výhradné přírodní látky, napříkladz ořešáku, cibule, granátovníku, kořene svízele a dalších rostlin.
Dále pozorujeme tkaní. Ženy nejprve postříkají nitě připravené na stavu jistým roztokem, aby se k sobě nelepily. Rozprašovače na to však nemají, rozstřikují roztok vlastní pusou. Tkaní je práce náročná, takže ženy často odpočívají, pracují osm hodin denně.
Ze získaných pruhů hedvábné látky širokých 40 – 100 cm se nakonec šijí šátky, šály, sukně či tzv. chanatlas (tradiční místní šaty). Více než polovina výrobků odtud jde na export, zejména do Polska, Velké Británie, Turecka a USA.
Prohlížíme si ještě výrobu koberců, která je nesmírně zdlouhavá. Takový malinký kobereček 1×1,2 m s hustotou 45 uzlíkůcm2 … a trvá to čtyři měsíce než ho dokončí! Cena tomu pak samozřejmě odpovídá.
Nejlepší ferganský bazar
Margilan je na uzbecké poměry poměrně konzervativním městem, kde ženy více než jinde dodržují islámské standardy oblékání a muži zákaz konzumace alkoholu. Typické obchůdky s alkoholem zde chybí a v obchodech, natož pak na ulicích, není k mání ani pivo na rozdíl např. od sousední Fergany.
Když si chcete kdekoli v nevyspělém světě prohlédnout, kdo tam žije, je nejlepší zajít na bazar, a tenhle v Margilanu je výtečný. Jakmile se prodereme melounovým trhem a prodavači chleba, kteří jako vždy okupují prostor u brány bazaru, dostáváme se na trh se zeleninou. Koření, pochutiny, maso a ovoce se pak prodává v kryté hale.
Kromě francouzského páru, který potkáváme už od Buchary (a budeme potkávat i v Kyrgyzstánu) jsme tu jediní cizinci. Jsme středem pozornosti. Každý chce vědět, odkud jsme. Protože jsou všichni velmi milí, rádi jim odpovídáme, ale za odměnu se musí nechat vyfotit. Někoho zájem těší, jiný se trochu stydí. Není ale rozhodně třeba lovit snímky potajnu jako někde v Bolívii. Samozřejmě tu a tam u nich také něco nakoupíme, ale třeba nabídku na pytel cibule nebo kýbl jahod musíme odmítnout.
Statný děda v tradičních kalhotech a široké bílé košili prodávající zeleninu nás nechce nechat odejít, dokud si ho také nevyfotíme. S komickou vážností pak pózuje spaprikou v jedné ruce a rajčetem v druhé ruce – vypadá jako paprikový král.
Kupujeme k obědu celou smaženou rybu a čerstvou chlebovou placku zářící jako sluníčko a s těžkým srdcem a mnoha snímky opouštíme bazar. Při prodírání zpět k hlavní bráně už slyšíme kolem sebe šuškat Čechoslovak, Čechoslovak.
Praktické
Yodgorlik šjolkovaja fabrika, ul. Zahiriddin 138, exkurze 8 – 17 h, tel. 998 (3732) 338824, e-mail yodgorlik@simus
uz, očekávaná odměna průvodkyně 1000 S (asi 20 Kč).
Bazar se nachází poblíž továrny Yodgorlik u hlavní křižovatky v centru.
