Heduš pod Everestem

Trek do základního tábora horolezců pod Mt.Everest  je docela náročný. Sednete do malého letadla na letišti v Khatmandu a to vás dopraví do Lukly asi 2600m/nm (malá vesnička na upatí Himalájí). Přistání v Lukle je docela zážitek, letadla přistávají do kopce a hned brzdí, aby se nerozbila o skálu. Doporučuji slabším povahám nekoukat pilotovi přes rameno při přistání.

No my jsme to zvládli a hned z letiště jsme si to namířili směr Namche Bazar. Prošli jsme Luklou a po klikaté stezce jsme pomalu stoupali do kopců a zase sestupovali do údolí. Poslední kopec před Namche je docela náročný. Šplháte o 900m výše asi na 3km.

Namche leží ve výšce 3500m/nm. Je to velká horská vesnice, kde je mnoho ubytoven a restaurací včetně. trekingových obchůdků. Zde jsme strávili dva dny kvůli aklimatizací. Největší nebezpečí tohoto treku je vysokohorská nemoc!!! Mnoho lidí se cítí dobře a okamžitě pokračuje výše. To je velká a nebezpečná chyba a může vás to stát mnoho peněz, ale hlavně život! Běžné zdravotní pojištění platí do nadmořské výšky 2500m a vrtulník z Periche(asi 4200 m.n.m.) stojí asi 3500 USD. No a můžu říct, že vrtulník jsme potkávali docela často. Mnoho lidí to podcení a pak jde o život. Takže my jsme si trochu odpočinuli v Namche, najmuli sherpu a pak pokračovali dál.

Než jsme se dostali do již zmiňovaného Periche trvalo to asi 3 dny. Tam jsme opět zůstali 2 dny a zde se již objevily první známky nevolnosti a bolesti hlavy. Mě pár hodin bolela hlava a Frenk měl střevní problémy. No moje bolest hlavy ustoupila, ale Frenk trpěl dál. Pokračovali jsme v náročném stoupání dál a dál. Fyzická zátěž ve vysoké nadmořské výšce je fakt hrozná. Nemůžete popadnout dech a musíte hodně šetřit s energií. Jen malé kroky a pomalu výš a výš. Hory se vám odvděčí za tu námahu svou nádherou. Himálaje jsou fantastické, ale zároveň hrozivé. Jediný špatný krok a je konec. Pod uzoučkými stezkami jsou stametrové propasti.

Konečně jsme dorazili do Labouche 4800m/nm. Frenk už mele z posledního a Eva má dost vážné problémy. Není to žádná legrace. Je zataženo, sněží a vrtulník by se sem nedostal. Zůstáváme na noc v ubytovně. Každá noc kterou trávíte ve výšce nad 3500m je něčím zajímavá. Nejdříve se vám zdají různé sny a čím stoupáte výše,  tím jsou ty sny divočejší až nespíte vůbec. Prostě nad 4500m se nedá spát. Druhý den žádná změna. Frenkovi je blbě a  Eva má navíc bolesti na hrudi. Nemůže jít dál!! Venku sněží a my jsme jeden den od cíle. Do ubytovny dorazil Angličan, který šel ze shora a informoval nás o špatném počasí. Rozhodl jsem se, že to risknu a půjdu sám se šerpou Nimem. V duchu jsem se modlil a prosil duše horolezců, kteří odpočívají pod nejvyšší horou světa, ať zařídí dobré počasí.

No asi to zafungovalo a za pár hodin přestalo sněžit. Dorazili jsme s Nimem do Gorakchep 5200 m.n.m. Nim mně fakt štval, na něj žádná nadmořská výška neplatila a vůbec nebyl unavený.  Poskakoval po cestě a zpíval nějakou nepálskou písničku. Já funěl za ním a nemohl ani mluvit. Nepálští šerpové jsou vůbec týpci, nosí na zádech až 120kg a jsou hubený a malý.Turisté mají značkové oblečení a goretexove pevné boty. Šerpové chodí v gumových teniskách nebo v pantoflích. Žijí celý život vysoko v horách a nadmořská výška jim nedělá problémy….

V noci byla pěkná zima, venku asi -20 stup. a v pokoji asi -5. V himalájských ubytovnách se totiž netopí. Večer se zatopí pouze v restauraci, kde jsou uprostřed místnosti železná kamna. Nacpou se jačím trusem, zalejí petrolejem a už fajrujou. No a kolem si sednou šerpové a turisti a vyhřívajíi se.

Noc jsem přečkal a ráno v 5.00 vyrazil s Nimem na  závěrečnou cestu. Stoupali jsme na kopec jménem Khala Pathar do výšky 5500m/nm, ze kterého je nejlepší výhled na Mt.Everest. Rozednívalo se a nebe bylo nádherně čisté. Klepal jsem se zimou a fakt už jsem nemohl.Vystup mně uplne ničil, byl jsem K.O, ale přeci to nevzdám. Vyšlo slunce a ozářilo himálajské velikány…..Tak za to to stálo!!!! Bylo to něco úžasného, nad Everestem se vyhouplo slunce a rozzářilo sníh na okolních horách a později i na ledovci. Mezitím jsme dorazili na vrchol Khala Pathar a já mohl fotografovat.

Asi po půl hodině jsme sestoupili o 300m níže do ubytovny. Dali jsme si čaj a pak pokračovali zpět do údolí,  kde leží La bouche. Tam nás už čekala Eva s Frenkem. Evě bylo pořád špatně, ale Frenk se rozhodl po shlédnutí mých fotografií, že chce na horu taky a že už mu je lépe. Domluvili jsme se, že já sestoupím s Evou do Namche a on nás pak s Nimem dožene. No dolů už se jde podstatně lip, nemusíte se aklimatizovat a jde to docela rychle. Do Namche jsme dorazili za tři dny. Tam jsme si odpočinuli a počkali na Frenka. No a pak jsme to za jediný den zmákli do Lukly.To bylo náročný!! Přespali jsme a ráno letěli do Káthmándú. No a teď čekáme v Káthmándú na nová indická  a pakistánská visa. Doufám, že brzo budeme moct odjet. V Nepálu je po volbách a v těch zvítězili komunističtí maoisté. Docela mně to překvapilo, ale je tu klid a nic se neděje. My budeme pokračovat přes Nepál zpět do indického Dillí, kde musíme zažádat o nová íránská visa. No a pak Pákistán, Írán a domů. Takže se snad přihlásíme z Pákistánu .Ve městě Queta je internet a tak zase něco písneme.

Ahoj Milan a Eva.

(ještě malá poznámka pro cestovatele: v Káthmándú čekáte na indická víza 25 dnů, údajně proto ze ČR uděluje víza Indům za stejnou dobu…. Tak POZOR!!!)

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz