Heduš na Ho-Či-Minově stezce

Vyměnili jsme si u nich alespoň peníze a využili nabídky řidičů mototaxi, kteří nás svezli za dva dolary do malé vesničky Lao Bao. Přes vesnici jsme tápali pěšky a pozorovali hemžení místních obchodníků. Každou chvíli u nás zastavil mikrobus nebo mototaxi a nabízeli nám dopravu. My jsme se ale chtěli nejdříve rozkoukat a seznámit se s místními cenami.

Po krátké prohlídce vesnice jsme využili nabídky mototaxi, kteří nás odvezli o 30 km dál a cestou nám ukázali několik válečných památek. Takto jsme postupovali směrem město Hue přes údolí Ashau okolo známého kopce z filmu Hamburger Hill. Náš původní záměr vylézt na tento kopec nám rychle rozmluvili místní, kteří nás upozrnili na velké množství nevybuchlých nášlapných min. Proto jsme tedy stopem pokračovali dále přes nádherné džungle do města Hue. Město Hue je typické vietnamské velkoměsto plné lidí a mopedů. Zde jsme přečkali noc a ráno za velkého deště a zimy pokračovali dále přes válečné památky do města Dá Nang.

Cestu a pobyt nám neustále znepříjemňuje zima a déšť a proto vyhledáváme informace o počasí a zjišťujeme že má pršet minimálně týden a teplota se pohybuje okolo 15 stupňů. Proto měníme plány a vracíme se východní silnicí podél laoské hranice do města Dong Ha, kde využíváme služeb místní cestovní kanceláře, která pořádá zájezdy do demilitarizované zóny (bývalá hranice mezi jižním a severním Vietnamem). Pořád prší a nemůžeme ani z hotelu, fakt máme na počasí ve Vietnamu smůlu. Snažíme se jezdit po starých kulturních památkách, ale je zima a déšť.

Měníme tedy plány a vracíme se zpět k autu. Stopujeme na hlavní silnici vedoucí do vesnice Lao Bao. Zastavuje nám sedmi místný poloprázdný mikrobus a slibuje, že za pár korun nás hodí na hranice. Nasedáme a jsme rádi, že jedeme. Jenže postupně k nám nasedá dalších 14 lidí a nakonec se řítíme po krkolomné silnice s malým mikrobusem, ve kterém je celkem 18 lidí. Nemůžeme se hýbat za hlavou máme starou kytaru a hrnce. Docela máme strach, řidič předjíždí jako blázen a jestli do nás někdo vlítne, tak to bude strašný. Asi po hodině dorazíme na hranice a všichni v pořádku vystupujeme. Bereme bágly a překračujeme hranice zpět do Laosu.

Ve Vietnamu jsme strávili celkem asi dnů. Bohužel tam bylo tak špatné počasí, že se tam nedal trávit delší čas. Tápeme do Laosu, zde už neprší a je tu teplo. Vyzvedáváme auto a jsme šťastní, že máme zpět svůj domov.

Naše další cesta směřuje na jih Laosu k náhorní planině Bolaven. Chceme jet po staré Hočiminově stezce, která kopíruje vietnamskou hranici a směřuje na jih do Kambodži. Asi po 30 km dorazíme k vesnici, kde cesta končí a dále vede jen malá stezka pro pěší a motocykly, která vede do džungle. Domorodci tvrdí, že to asi neprojedeme a že cesta na Bolaven je tak 2 dny skrz džungli a je tam rozbombardovaný starý most. Otáčíme auto a vracíme se na hlavní cestu. Jsme dobrodruzi, ale tohle by byl fakt risk.

Jihovýchodní Laos je fakt divoká země, krásná a nebezpečná. Právě zde se vyskutuje nejvíce tygrů v jihovýchodní Asii. Také proto se mu říká „země tygrů“ a přiznáváme, že když přespáváme v džungli, tak je v poho až do chvíle, než potřebujeme na toaletu. S baterkou v zubech jdeme na toaletu a na autě máme rozsvícené všechny reflektory. Dnes se tomu smějeme, ale v džungli nám moc do smíchu není. Obklikou dorazíme na bolavenskou náhorní plošinu a několik dní trávíme cestováním po krásných vodopádech, nádhera. Ale náš čas se krátí a my opustíme Laos a náš kompas se stáčí na západ.

Přejíždíme Thajsko a trávíme 10 krásných dnů na ostrově Phuket a v přístavním městečku Krabi. Na Phuketu parkujeme na polodivoké pláži, kde bydlí jen rybáři. Nic neplatíme a stravujeme se v malé plážové hospůdce. Její majitel je taky rybář a ten se nám věnuje přímo nadstandartně. Vozí nás svou lodí po malých ostrůvkách, kde se užasne šnorchluje. Jednou mne bere na lov kalamárů nebo spíš jen pokládání pastí. Je to opravdu silný zážitek. Lodi 10×2 m s motorem, co každou chvíli vynechává, jsme jeli asi 15 km od pobřeží, kde byli asi 2,5 m vlny. No vrátili jsme se až v noci a já se nepozvracel jen díky tomu, že jsem se strašně styděl a tvářil jsem se, že je to pro mne uplne běžné. Přitom jsem byl tak šťastný, že stojím nohama na pevnině, že si to ani neumíte představí.

Po 7 dnech opustíme Phuket a míříme do městečka Krabi. Pár km od města jsme našli restauraci s bungalovy za pár korun. Bungalovy byly přímo u moře a ke všemu tu byl veliký bazén, z kterého byl úžasný pohled na skály. Po pár dnech překračujeme hranice do Malajsie a na hranicich je jako vždy vše bez problémů a celníci obdivovali mé staré vojenské trofeje, které jsem si koupil v Laosu (40 let stará nášlapná mina zneškodněná mezinárodní organizací MAG a minometná střela).

V Malajsii jsme projížděli nádherné hory směrem k jihočínskému moři. Několik dnů jsme takto putovali a naše cesta opět začala směrovat na západ do města Melacca. Zde jsme hledali přistav pro naložení auta do kontejneru (odtud je to levnější než ze Singapuru). Zjistili jsme, že nákladní přistav je až o 200 km dále ve městě Kelang. Ve městě Kelang jsme našli solidní firmu, která nám přepraví nás pojízdný domov zpět do indického Chennaie. Vzali jsme si jen batohy, kde jsme měli pár triček a vyrazili autobusem do Singapuru, odkud jsme měli letět za autem do Chennaie. Měli jsme „open air ticket“ ze Singapuru, takže jsme se vrátili na stará známá místa do Singapuru. Strávili jsme zde asi 5 dnů, abychom nemuseli čekat na loď s kontejnerem v Chennaii. Jak jsme se už zmiňovali v článku o Indii, Chennai je hrozné město!!! Je zde smrad, špína, odpadky a 7 milionů Indů……

Ahoj tak příště se přihlásíme z Indie.

Milan a Eva