Heduš a Zakázané město v Laosu

Je zde až překvapivě mnoho turistů z celého světa, kteří poznávají krásu Laosu stejně jako my. Je zde také mnoho templů a královský palác, který leží na břehu Mekongu. Našli jsme přístaviště nájemných lodí, usmlouvali cenu a vyrazili proti proudu řeky Mekong do malé domorodé vesničky Pak-Ou. Z počátku jsme ani netušili, že v oné vesničce je posvátná jeskyně. Ač se to nezdá, tak řeka Mekong je velmi zrádná, je plná skalnatých útesů. Náš lodivod byl ale zkušený a mistrně se vyhýbal všem nástrahám řeky. Z břehu na nás mávali místní domorodci, kteří tu chytali ryby nebo se tu pokoušeli rýžovat zlato. To nás velmi zaujalo a hned jsme se dotazovali našeho kapitána, zda opravdu rýžují zlato. Souhlasně pokyvoval hlavou a vysvětloval, že při monzunových záplavách sem řeka přinese z hor písek a hlínu, která obsahuje drobné valounky zlata. Krása pobřežních pralesů a rybářských vesnic na březích řeky nás tolik okouzlili, že jsme si ani nevšimli, že už jsme v cíli.

Pak Ou je vlastně malá vesnička s dvěmi restauracemi, které jsou na kůlech nad řekou a na druhém břehu je vchod do posvátné jeskyně.

Cesta zpět do Prabangu  byla rychlejší, protože jsme pluli po proudu. Podobnými výlety jsme prožili celý víkend a doporučujeme každému, kdo navštíví Laos, aby v Luang Prabangu strávil minimálně tři dny.  Bylo pondělí a my vyrazili na cestu směr Phonsavan. Museli jsme se asi 80km vrátit směr Vientiane a pak odbočit na východ .Cesta do Phonsavanu vede přes krásné hory, které jsou  dost vysoké a jsou porostlé jehličnany. Phonsavan leží v oblasti, kde za války probíhaly těžké boje a jejich pozůstatky jsou vidět do dnes.

Cestou jsme hledali malou odbočku do džungle, která podle mapy měla vézt podél řeky Ngum. Ptali jsme se lidí, ale moc jsme si nerozuměli. Až jeden chlapec, který vyšel z lesa s nějakým úlovkem nám naznačil, že onu odbočku jsme už dávno minuli. Byl to lovec jak z nějaké dobrodružné knihy. U pasu měl velký nůž, přes rameno nějaké mrtvé zvíře (něco jako malá srnka) a na krku mu visel starý samopal Kalašnikov, který se k němu moc nehodil.

Nejširší nabídku průvodců a map Laosu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Zbraně jsou mezi vesničany běžná věc, používají je k lovu. Trochu jsme se poptávali v Luan Phrabangu jednoho zaměstnance našeho penzionu a on nám nabízel Kalašnikova s nábojemi za 100 USD. Bylo nám totiž divné, že jsme ve vesnicích občas viděli ozbrojené civilisty. Většinou mají takové podivné staré pušky s dlouhou hlavní, ale občas je vidět ruský nebo americký samopal. No tak to jsme trochu odbočili s popisu naší cesty.

Do Phonsavanu jsme dorazili večer, našli si malý čistý penzion a ubytovali se. V hlavě jsme neustále měli cestu do zakázaného města Long Cheng. Podle mapy bylo od nás hluboko v džungli, tentokrát jižním směrem. Rozhodli jsme se, že pokud nás nepustí přes hranice do Vietnamu autem, tak se vrátíme do Phonsavanu a odtud na jih do Long Chengu. S těmito plány jsme usnuli a ráno je začali realizovat. Začali jsme snídaní a pozeptali se místních, kudy se dostaneme na známou planinu džbánů, která je asi 5 km na jih od města. Jsou to dvě lokality, kde se nachází kamenné nádoby neznámého původu. Tuto archeologickou památku jsme si důkladně prohlédli a usoudili jsme, že ani my nevíme k čemu by se tyto nádoby mohli používat a proto to necháme na odbornících, kteří si s tím lámou hlavu. Planina č.1 je uprostřed bývalého bojiště a okolo jsou zarostlé zákopy s velkými krátery po amerických bombách. Turisté zde mohou chodit pouze po vyznačených cestách, neb oblast ještě není vyčištěná od nášlapných min.

Planina č.2  se nachází asi 10 km od planiny č.1  a z části je v lesním porostu. To ovšem víme pouze z průvodce, neb jsme ji nenavštívili z důvodu pokračování v naší cestě po silnici č.7, která směřuje na východ k hranici s Vietnamem. Po 150 km se před námi z džungle vyloupla střecha malého domku, který sloužil laoským celníkům. Ty nás překvapeně přivítali a hned nás upozornili, že nás do Vietnamu autem nepustí. Šli jsme tedy kousek pěšky k vietnamským hranicím, abychom si potvrdili tuto informaci. Bohužel měli laoští celníci pravdu. Vietnamský celník byl velmi přátelský, ale s lítostí nám oznámil, že přes hranici můžeme pouze bez auta. Nejen že potřebujeme vietnamský řidičský průkaz, ale i speciální povolení, který vydávají snad jen diplomatům. Nic jiného nám nezbývalo, než se obrátit a jet zpět do Phonsavanu.

Cestou jsme si usmysleli, že po návštěvě Long Chengu budeme pokračovat do jižního Laosu, kde zaparkujeme auto a vydáme se do Vietnamu stopem. Bylo už dost hodin a my jsme strávili noc ve stejném penzionu jako noc minulou. Hned po snídani jsme se vydali na dobrodružnou cestu do džungle za tajným městem Long Cheng. Orientovali jsme se podle naší nedokonalé mapy a vyptávali jsme se vesničanů. Každý vesničan nás od cesty zrazoval neb nás tam nepustí armáda a že je to velmi nebezpečné. Projížděli jsme vesnicemi Hmongů a ti na nás dost udiveně zírali. Museli jsme přebrodit několik malých říček a nebyli jsme si vůbec jisti, zda jedeme správně, neb už nebyli žádné vesnice a neměli jsme se nikoho ptát. Tu se před námi v jedné zatáčce objevil starý ruský vojenský náklaďák, na kterém bylo několik mužů. Zastavili jsme se u nich a dotazovali se na Long Cheng. Kývli, že jedeme správným směrem, ale tvářili se dost divně. Tentokrát jsme se ale nenechali zradit jako před pár dny. Byla tu nádherná divoká džungle a my jsme se 20 km rychlostí probíjeli dál. Na cestě jsme byli už asi 3 hodiny, během kterých jsme ujeli pouhých 70 km. Mysleli jsme, že už to dokážeme a dosáhneme našeho cíle, což bylo staré letiště ze kterého američané startovali bombardovat Hočiminovu stezku (možno vidět ve filmu Air America). Jenže najednou se před námi objevila skupina ozbrojených mužů, kteří nás donutili okamžitě otočit auto a vrátit se zpět.

Takže ani druhý pokus dostat se do této oblasti nám nevyšel. Vraceli jsme se džunglí opět k Phonsavanu a po několika hodinách jsme dojeli na lesní cestu vedoucí do vesnice Ta-viang a dále do nížin řeky Nhiep, která se vlévá do Mekongu. Dva dny nám trvalo než jsme se dostali přes hlubokou džungli do města Paksan, které leží na březích řeky Mekong. Přes toto město jsme pokračovali na jih do Savanakhetu, kde jsme si museli obnovit již propadlá vietnamská víza. Savanakhet byla velmi příjemná zastávka, mají zde internet, skvělou cukrárnu a hodně výborných restaurací. Strávili jsme tu víkend a v pondělí ráno vyrazili na 200 km cestu k vietnamské hranici. Na hranicích jsme rádi využili nabídky laoských celníků a zaparkovali náš pojízdný domov v jejich garážích. Sbalili jsme si batohy a pěšky vyrazili přes hranice do Vietnamu. Ale to až příště, ahojky.

Milan a Eva