Hebron: město dvou světů

Pomalu vstupuji do Jeskyně patriarchů v Hebronu na palestinských okupovaných územích. Projdu detektorem kovu, usměji se na izraelského vojáka, který mi úsměv oplatí, a rusky s ním prohodím pár slov. Stahuji si rukávy na podvlékacím triku až k zápěstí, za což si vysloužím pochvalný pohled staré muslimské ženy. Procházím po starobylé dlažbě, rozhlížím se po nástěnných kresbách a vychutnávám vnitřní atmosféru. Klid a mír pro modlitbu, rozjímaní i spojení s bohem.

Však najednou ticho roztrhne výkřik. „Nenenene, já nechci,“ brání se hlasitě a nejenom slovy moje polská kamarádka Karolína. Vzduch jakoby najednou nabral na hmotnosti a zhoustl. Čas se zpomalil. Muž, který se jí snažil přehodit přes ramena a hlavu povinný šátek ztuhnul, tvářil se nevěřícně i zmateně. Neměl zdání, co děje, což v danou chvíli asi málokdo. Vojákům se na obličejích objevil zděšený výraz a ukazováčky pomalu přesunuly na spouště svých pušek.

„Musíš,“ procedím mezi zuby a hrnu se ke Karolíně. Svírám jí zápěstí, přehazuji šátek a táhnu ji zahalenou za sebou. Poslušně oblečená do předepsaného mundůru mi neklade odpor. „Co to proboha bylo,“ nevěřícně se ptám. „Myslela jsem, že mi to chce prodat,“ ozvala se vyděšená odpověď. Byla bledá a trochu v šoku. Výbuch smíchu nenastal jen díky nevhodnosti a tíživé situaci. Zacukaly mi koutky a obličej se vyjasnil. Všichni se pomalu uklidnili a objevily se i nervózní úsměvy. Klid a pohoda se vrátily do muslimského svatostánku.

Malé kulturní nedorozumění, které skončilo naštěstí jen zajímavou historkou k vyprávění. K Ibrahímově mešitě vede cesta přes rušné arabské tržiště. Místní obchodníci tu nemají mnoho turistů, a tak se vehementně snaží prodat své výrobky. Používají při tom velice agresivní metody. Někdo na vás hodí kus oblečení, a pak vás nutí si ho koupit. Navleče náramek na ruku, chce za něj peníze a podobné triky. Mnohdy to je nepříjemné a prodírání takovým davem se může stát noční můrou. Nervy pracují a krásný den se zkazí. Něco podobného předcházelo i naší malé příhodě. Vše se vysvětlilo, k mezinárodnímu incidentu nedošlo, ale slovům „Nenene, já nechci!“ se budou v Hebronu ještě dlouho smát.

Místo v srdci konfliktu

Hebron patří k jednomu z nejvíce výbušných míst v Palestině, na malém prostoru tu žije několik stovek židovských osadníků (dalších 7000 v přilehlé osadě Kirjat Arba), tři tisícovky izraelských vojáků k jejich ochraně a desítky tisíc Palestinců, kterým přítomnost dvou předchozích skupin není zrovna pochuti. Pro židy je zde svatá půda, druhé nejposvátnější místo judaismu hned po Jeruzalému.

Bohužel podobný význam má i pro muslimy a křesťany. Společný praotec Abrahám je pochován ve zdech Jeskyně patriarchů společně s dalšími biblickými postavami. Obě skupiny (Izraelci a Palestinci) se o město přetahují, což vedlo k tomu, že se zde usídlili jedni z nejsilnějších fundamentalistů všech stran (ty nejsou pouze dvě, ale existují různé frakce, rozdílných cílů a prostředků k jejich dosažení) konfliktu.

O existenci a historii Hebronu se toho dovídáme mnoho již z bible. Město se řadí k nejstarším na Blízkém východě. Abraham zde zakoupil jeskyni, kde pohřbil svoji ženu Sáru. Do hrobu byl později uložen i on, Izák, Rebeka, Jakob a Lea. Za vlády krále Davida se na krátko stal hlavním městem izraelského království. Během panování krále Heroda vzniklo na místě hrobu mauzoleum. V roce 638 město padlo do rukou Arabů, kteří místo posledního odpočinku biblických postav přebudovali na mešitu.

Po několik století tak sloužila jako modlitebna muslimům. To však změnil rok 1099, kdy oblast obsadila křižácká vojska. Jejich vláda trvala skoro 100 let. Za tu dobu mešitu noví vládci přestavěli na kostel a později i na katedrálu. Poté se vrátili armády muslimské a svatyně se opět změnila v mešitu. V roce 1267 byl do Jeskyně patriarchů zakázán vstup všem nemuslimům pod hrozbou trestu smrti. Celých sedm set let platil tento příkaz, přestože se vlády různých států nad městem střídaly.

Hebronský masakr

Stávající problémy do města přišly společně s příchodem sílícího sionismu na počátku dvacátého století. Místní židé byli přemlouvání nově příchozími, kteří se jim pokoušeli vštípit sionistické myšlenky. Tento proces, ve spojení s dalšími problémy po celé zemi, vedl k „Hebronskému masakru“ v roce 1929, kdy bylo povražděno 67 židů. Zbytek musel město opustit. Mnohé z přeživších (většinou starousedlíků) tohoto krvavého incidentu ve svých domech skrývali jejich arabští sousedé.

Byla to doba různých pogromů na obou stranách právě vznikajícího konfliktu. Situace se nakrátko uklidnila, ale v roce 1967 (díky vítězství v šestidenní válce) město obsadili Izraelci. Již o rok později se do Hebronu začali stěhovat silně sionisticky naladění osadníci v čele s rabínem Mošem Levingerem a založili osadu Kirjat Arab (město čtyř), která nese jméno podle města, které se zde nacházelo v biblických dobách. V následujících 45 letech docházelo k mnoha potyčkám a nepokojům, při nichž umírali lidé obou stran. Asi nejznámější incidentem je masakr z roku 1994, kdy radikální izraelský rabín Baruch Goldstein v mešitě postřílel 29 muslimů a 125 jich zranil. Zprávy o drobných střetech mezi znepřátelenými stranami se i v 21. století objevují v izraelském a palestinském tisku.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele a palestinských území (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kdo nic neriskuje, nic nezíská

„Nechceš vidět nějaké osadníky,“ ozve se mi za zády a od stěny se odlepí asi dvacetiletý Palestinec. Představí se jako Adham.  Je to několik dní od příhody v mešitě a tentokrát jsem tu sám. V Hebronu se průvodce vždycky hodí, otevřou se místní domy, střechy a hlavně příběhy. Něco to bude stát, ale prozatím se to vždy vyplatilo.

Nechám se tedy provázet úzkými uličkami starobylého města, vysvětlovat historii a ukazovat si místa, kde nyní bydlí Izraelci. Jejich domy jsou přímo v centru města nad arabským tržištěm. „Občas na nás něco hodí z okna,“ prohodí mladík rozhořčeně na vysvětlenou. Dokáži si představit, že to funguje i naopak a mnohý z arabských prodavačů „nabídne“ svůj sortiment či odpadky nechtěným sousedům. Ibrahim mě vede dál ke vstupu na střechu. V temném vchodě se malinko zarazím, přeci jenom mám u sebe foťák a další věci. Zvědavost nakonec vyhrává a taky: kdo nic neriskuje, nic nezíská.

Procházíme bezútěšným domem po schodišti, které pamatuje už mnohem lepší časy a zcela jistě by se mu hodila nějaké ta oprava. Míjíme ženu s dítětem v náručí, usmívá se a mává na mě. „Téhle paní vzali manžela a při zásahu zastřelili syna rovnou do hlavy, bylo mu pět,“ vypráví Adham, zatímco žena zmizela v temném bytě a vrací se s DVD. „Dej, kolik můžeš. Točil to zahraniční filmař – mírový aktivista. Nemá to přesnou cenu, ale je tam celý příběh,“ nechci film kupovat, dokážu si představit, co na něm bude, a tak odmítám. Nikdo se nemračí, ale dál jdeme mlčky. Konečně střecha a čerstvý vzduch. Trochu ze mě spadne napětí předešlých minut. Mávám na hlídkujícího izraelského vojáka na protilehlé střeše, abych na sebe upozornil a vyvaroval se nějaké nepříjemnosti jako třeba kulky v noze či něčeho podobného. S foťákem v ruce umřelo kvůli blbosti už dost lidí.

Hebronská ZOO

Přímo v Hebronu je sedm malých osad. Kolem 700 osadníků tu žije, vychovává děti nebo studuje náboženství. Na jejich ochranu vyčlenil stát Izrael přibližně 3 000 izraelských vojáků. Ze střechy se dívám na život pode mnou. Svého průvodce už neposlouchám, vypráví historky, jež jsem slyšel již několikrát, a tak jen přikyvuji.

Trochu si připadám jako v zoologické zahradě. Osada pode mnou je jen pár bytů v jednom ohromném domě, malý dvorek, plot a ochranka. Ještě chybí cedule „Zákaz krmení ohrožených druhů“ a dojem by byl úplný. Mladý ortodoxní židovský pár nakládá do auta několikaměsíční dítě v sedačce. Voják jim dává znamení, že mohou jet. Venku je bezpečno. Zvláštní, přivést dítě doprostřed nepřátelského města plného „teroristů“. Tahle scéna je odlišná od zoo, tam se totiž nebezpečné druhy ven jen tak lehce nedostanou. Nebo možná počkat, že by to bylo obráceně a nastal čas krmení?

Vracíme se na ulici a je čas se rozloučit. Svému průvodci dávám několik šekelů a chci jít dál. Hned se však objeví další a po něm ještě jeden. Odháním je jako mouchy, protože tolik se jich najednou vyrojilo a jsou stejně neodbytní. „Hej, jsem chudý a musím žít pod okupační zprávou, musíš mi přece pomoct. Jsi bohatý, když můžeš jezdit sem,“ vnucuje se jeden. Bohužel si Palestinci ze svého utrpení udělali dobrý byznys a v mnoha případech se jedná více o propagandu než líčení skutečné situace. Člověk si tu musí dát pořádný pozor, co a komu věřit.

Po chvíli přijdou na řadu i nadávky, rozumím je dvěma: „osadník a žid“. Průvodcování je dobrý obchod, deset šekelů za deset minut, to je na Západní břeh celkem slušná marže a navíc tím pomohou i svému státu. Jen by nemuseli tak přehánět a v mnoha případech i lhát. To více škodí, než opravdu pomáhá.

Děti se zbraní v ruce

Jako kluk, s klackem v jedné ruce a kýblem na hlavě, jsem pobíhal po své malé vesnici na Vysočině a společně s mými spolubojovníky vyhrával bitvu za bitvou. Sny se nám toulaly po bojištích a mozky toužily po pravých zbraních. Jak bychom záviděli izraelským svišťům v Hebronu jejich „dětský den“.

„Dolů vás až neodvezu. Kvůli útokům kameny tam není bezpečno,“ odporoučel se řidič izraelského autobusu na předposlední zastávce a ukázal směrem k arabskému městu při mé poslední návštěvě Hebronu. Jsou to asi dva kilometry a procházka vždy přijde vhod. Zvláštní klid v Kirjat Arba, žádné hrající si děti, jen pár posedávajících penzistů a vojáků.

Procházím opevněnou bránou do světa „za plotem“. Ten na první pohled není příliš daleko. Tedy geograficky bráno, kulturně jsem někde naprosto jinde. Palestinská a izraelská realita se málokdy překřižují, spíše tak nějak tancují kolem sebe.  Jeden, druhý i třetí vojenský džíp se během několika málo minut mihl po silnici. Vysoká armádní přítomnost v oblasti je běžná, ale toto je i na místní poměry příliš. Přemýšlím, co se asi děje.

S tím jak se mé kroky blíží k Machpele, Jeskyni patriarchů, přibývá i příslušníků izraelské armády a k mému překvapení se čím dál tím silněji ozývají melodie francouzských šansonů. „Jakého jste vyznání,“ zeptá se voják u zátarasu. „Křesťan,“ odpovídám bez zaváhání, i když lžu, ale slovo ateista tu neznají a vyvolalo by mnoho problémů. Pokyne hlavou a ustoupí mi z cesty. Volné prostranství před svatostánkem je zaplněno altánky, stoly s jídlem a malým pódiem. Všude se pohybují děti a atmosféra se hodně podobá českým dětským dnům. Je tu však jeden malý rozdíl. Počet střelných zbraní na osobu, by se dal vyjádřit poměrem jedna ku jedné. Nejde pouze o vojáky, ale i muže, ženy a v některých případech i děti. Jedná se převážně o izraelské osadníky a jejich příznivce.

Pušky a plyšáky

„Já nechci, mně se to nelíbí,“ křičí asi pětiletá holčička na maminku, která jí mermomocí tlačí do ruky útočnou pušku M-4 a snaží se ji vyfotit do domácího alba. Malí kluci, kteří sotva unesou váhu zbraní, si je půjčují od vojáků v armádním stanu a hrají si na válku. „Prohlédněte si cokoliv. Nebojte, nejsou nabité, vše je naprosto bezpečné,“ vysvětluje s trochu klaunovským přízvukem návštěvníky voják konající službu. Není to příjemný pocit. Děti se zbraněmi v rukou, rodiče s pistolemi za pasem, vojáci svírající své útočné pušky a sledující okolí. Však všichni se tváří, jako by se nic nedělo, jako bychom nebyli uprostřed palestinského města, v místech, kde si hloupá válka několika fanatiků vybírá každoročně několik životů.

„Ratatatatatatata,“ křičí klučina a míří puškou směrem k arabským domům. Jeho otec se směje a hladí ho po hlavě, vrací zbraň na stojan a jde mu koupit párek v rohlíku, možná i cukrovou vatu či nějakého toho plyšáka. Dětství plné zbraní, násilí, strachu a silné politicko-náboženské propagandy, mnohdy hraničící až s vymýváním mozků. Co může vyrůst z dětí, které žijí a dospívají v podobném prostředí? V místech, kde jejich rodiče uctívají památku Barucha Goldsteina jako národního hrdiny. V místech, kde jediný výstřel může znamenat smrt tisíců. V místech, kde těsně za zády vojáků může čekat smrt.